O mé první studentské porodnické službě a jednom výjimečném člověku

Předmět „Gynekologie a porodnictví“ je ve studiu medicíny zařazen do pátého ročníku, na konci letního semestru se z něj skládá státnice. Před státnicí je nutné získat zápočet…

Jeho podmínkou bylo za dob, kdy jsem studovala (první polovina 90. let minulého století… to je teda hrůůůůza:-)) mj. také absolvování jedné „lékařské služby“ na naší fakultní porodnici v Praze „U Apolináře“.
Sloužili jsme vždy po dvou a chtělo se po nás to, abychom se pod vedením lékařů zúčastnili dění v porodnici během jedné jejich služby a poznali, co to všechno obnáší (zde bych chtěla vyvrátit rozšířené mínění podporované seriály z lékařského prostředí, kde pan doktor „odchází na noční službu“ – služba začíná s koncem pracovní doby, tedy +/- kolem 15:30 hod. a trvá do začátku pracovní doby druhého dne, kdy na ni plynně navazuje další pracovní den – čiliž v praxi lékař, který „slouží v pondělí“, jde v pondělí ráno do práce, z níž se vrací v úterý odpoledne… jedno z mnoha pozitiv matek-lékařek pracujích v nemocnicích :-))…
„Moje služba“ byla tehdy docela neobvyklá….
Začalo to tím, že jsme s kámoškou-kolegyní zjistily, že slouží „samé ženské“ s vyjímkou pana profesora XY – vedoucího služby.
Pan profesor XY je člověk, který stojí za zmínku. Je to totiž v odborných lékařských kruzích velice známá a vážená osoba, současný nestor českého porodnictví a – totální samorost. Medici se členili na 2 skupiny – jedni jej milovali, druzí zatracovali – já patřila k té první:-). Byl fakt dokonalý – studenty zásadně oslovoval „klucííí“ i když to byla třeba čistě dívčí skupina a rodičkám na porodním sále vždycky říkal „sluníčko“ („Tlačtééé, sluníčkóóó, tlačtééé!!“:-))… renesanční člověk, který se krom jiných medicínských i nemedicínských oborů zajímal o porodnictví v celé jeho šíři – tím myslím, nejen o porodnictví lidské, ale i zvířecí – zkoumal (a i přednášel) mechaniku porodů u jednotlivých druhů zvířat (z první přednášky jsme si odnesli poznatky jak rodí kráva, králík, ženská, delfín…:-)), sbíral historické porodnické nástroje (a uspořádal řadu výstav, podílel se i na výstavě v Národním muzeu)… ale hlavně byl (a doposud je, i když už nepracuje) nespornou odbornou autoritou, jedním z posledních porodníků „ze staré školy“, který snad už tenkrát jako jediný u nás ještě prováděl porodnické úkony z dob dávno minulých, na které si dnešní porodníci vůbec netroufnou. Konkrétně mám na mysli „obraty vnitřními hmaty“, které – když se v minulosti porodním bábám povedly – tak zachránily rodičku i dítě, ovšem když ne, tak smůla:-(… jsou to totiž výkony velmi riskantní a může je bezpečně provádět jenom „opravdový pan porodník“ který ovšem k tomu, aby se je naučil, si je potřebuje zkusit (a ne jednou), což – když je neumí – je velmi nebezpečné pro rodičku i plod… takže bludný kruh.
Toto vše umocněno dnešní dobou, kdy císařský řez (zaživa) není to poslední nejhorší řešení, ale (v narkóze na operačním sále) poměrně jednoduchý a rychlý výkon, kterým se může zdárně vyřešit naprostá většina porodnických komplikací, potom v praxi odkazuje ony dříve běžné, ale riskantní výkony porodníků dob minulých už dnes do oblasti čisté teorie.
Obraty vnitřními hmaty „na hlavičku“ a „na nožičky“ (názvy podle toho za co porodník dítě nakonec z dělohy vytáhne) vypadají zhruba tak, že když porod nepostupuje pro nepříznivou polohu plodu, tak – dnes již samozřejmě v narkóze rodičky – porodník zavede ruku až po předloktí do dělohy a plod tam zkrátka srovná – musí to být provedeno velice rychle – obvykle je to v situacích, kdy je plod ohrožen nedostatkem kyslíku, a taky velice šetrně a odborně, aby nebyl poraněn plod, pupečník, placenta, děloha… je to zkrátka jeden z těch nešťastných lékařských úkonů, který se dá nastudovat teoreticky, ale člověk se jej naučí pouze v praxi… a zrovna toto je tak riskantní, že se to dnes již opravdu neprovádí a hned se indikuje akutní císařský řez. „Obrat vnitřním hmatem na hlavičku“ je už dnes totálně pasé a „obrat vnitřním hmatem na nožičky“ je dnes přípustný jenom v jednom případě – u nepostupujícího porodu přidušeného druhého dvojčete, pokud bylo první porozeno přirozenou cestou. Praxe je samozřejmě jiná – i zde se dnes provádí v případě potřeby akutní císařský řez
Ale zpět k té naší studentské porodnické službě:
V 15:30 bylo hlášení – sešli se všichni lékaři, oznámili službě, co se děje na odděleních a rozešli se… Profesor pravil „Ježííííš, zase sloužím se samýma babama… tak klucíííí, kdyby něcóóó, tak sem u sebééé“ a odkráčel.
Chvilinku nato přiběhla vyděšená sekretářka kliniky, která při odchodu zvedla v kanceláři telefon, ve kterém jí někdo oznámil, že v budově je bomba. Policii volala – je na cestě… po opětovném ujištění, že to není vtip, se začaly sloužící lékařky dohadovat, cože a kam se tedy bude evakuovat nejdříve… přijela policie a začala prohledávat sklepy…
Zkrátím to – to nebyla „hlavní příhoda dne“ – pachatele chytli asi za 30 min., byl to nějaký výrostek, který si chtěl udělat dobrý den (ani ne medik, kterého někdo vyhodil od státnice, jak jsme černohumorově žertovali…) takže dobrý, inkubátory s nedonošenci zůstanou tam kde jsou.
Následovaly vizity na oddělení (které nejsou pro mediky moc záživné, ale povinné) a potom jsme se s kámoškou odebraly na porodní sál jakožto pro nás nejzajímavější místo kliniky. Začalo to rodičkou, která se tam trápila už od rána, porod nepostupoval, tekla do ní infuze s oxytocinem a mladá lékařka byla celá nešťastná – nález již několik hodin stejný a epidurál moc nezabíral…
V podvečer přišel rozvážným krokem „na obchůzku“ profesor… „Tak cóó sluníčko, jak je?… Kristepanéééé, vždyť to dítě je ve vás celý našikmóóó, no to se nedá porodit, nejste slonice, že jóóó… musíme udělat císaře, ať se nám tu neutrápítééé… a tadydle klucííí mi to odasistujou, že jóóó…“
Během 5 minut byla mamča na operačním stole a profesor a já jsme se myli… císař byl hotový asi za 7 minut, dítě velké, se šňůrou kolem krčku, ale v pořádku a my jsme vedli po dobu operace dialog ve stylu „A jak se jmenujetééé studentkóóó… myslím, křestníííím, ať vííím jak vám mám říkááat“… „Kateřina, pane profesore“… „Jóó Kateřinááá… vítéééé, že to byla oblíbená patronkááá Karla štvrtýhóóó? A taky naší univerzitýýýý, naší almá matééééér?“… „Ano, to vím, pane prof…“ „Nóó, a co má ta svatáááá Kateřináááá v ruceéééé? A svatááá Barborááá? A ten Jiříííí s tím drakéééém…“ A byla jsem přezkoušena z atributů svatých…
Mezitím přijali budoucí maminku dvojčátek – pravidelné kontrakce, hrdlo na 2 cm. Byly jsme s kámoškou rády, protože to byl plánovaný porod dvojčat „přirozenou cestou“ (když to půjde – a po vstupním ultrazvuku to vypadalo, že to půjde…) takže jsme s kámoškou vyfasovaly každá jedno čidlo monitoru a hledaly jsme „každá svoje“ ozvy… mamča to snášela celkem dobře, my jsme ji rozptylovaly, příjemně jsme si povídaly, věděla, že to budou dva kluci…
Večer branka zašla a paní doktorka (a hlavně maminka:-))celkem bez problémů porodila prvního chlapečka (moc hezkýho:-)). Ovšem druhému mladému muži se na svět jaksi nechtělo, ba dokonce mu začalo být v děloze nějak dusno… ozvy začaly alterovat a kolem mámy začalo kmitat podstatně více lidí, než doposud… přišla i „druhá v pořadí“ ve službě – docentka přes gynekologické nádory, ale jako porodník pouze průměrná…
„Nedá se nic dělat, budeme muset udělat císaře, miminko už toho má tak akorát dost“… oznámili už dosti vyděšené matce… „ale ještě zavoláme pro jistotu profesora…“..
Za pět minut: „Ale děti dětíííí, copak se to tu dějéééé?…“ „Pane profesore, alterují ozvy, druhé dvojče (atd. – lékařský popis situace)… už jsme volali anesteziologa“…“ Ale no jóóó, ono to snad nebudééé tak horkýýý, že jóóó, sluníčkoóó… něco s tím provedééééém… tak ji uspětééééé“… a dejte mííí nějaký ten zelený mundúúúúúr a hlavně něcóóó tadydle na rukůůůů…“
Anesteziolog matku uspával, přiběhli všichni sloužící lékaři a nám bylo řečeno, že tohle tu ještě snad nikdo neviděl a asi už nikdo neuvidí, tak ať se dobře koukáme….
Obrat vnitřním hmatem na nožičky vypadá v provedení opravdového mistra porodníka tak, že uspané matce zavede ruku až po loket do porodních cest, pár vteřin „štrachá“ a potom za nožičky se slovy „tak póójď klukůůůůů“ vytáhne sice přimodralé, ale ihned docela zdravě řvoucí dítě…. a se slovy „no táááák to by bylóóó“ sundá návlek z paže a rozvážným krokem odchází… cestou se zastaví nad dětským koutkem v rohu, kde právě pediatr kontroluje novorozence, skloní s k mimi a povídá „Ježíííííš, já jsem mu udělááál modřinky na patičkááááách…“ po ujištění pediatra (svalnatý mladík s cůpkem), že modřinky na patičkách jsou v porovnání s tím, že právě zachránil dítko od kříšení a matku od císařského řezu, opravdu drobnost, už odchází zcela spokojen….
Maminku v narkóze rovnou i zašili a my dvě s kámoškou jsme jí po probuzení řekly, že má 2 zdravé kluky, co se dělo a komu má za to poděkovat (během noci to slyšela ještě několikráte od ostatních lékařů – prý bude po klinice slavná:-))… řeknu vám, byl to fakt zážitek, který si zejména v provedení tohoto člověka budu pamatovat co živa budu:-)…
Zbytek noci jsme byli všichni na sále v takové euforii (protože o tom se jistě bude povídat), že jsme lehce odrodili další asi 3 maminky a do našeho „medického pokoje“ jsme se s kámoškou dostaly až nad ránem… stejně bychom nemohly usnout – taková rušná služba….
Třešničkou na dortu byl v brzkých ranních hodinách porod před branami nemocnice do punčocháčů na předním sedadle auta – budoucí maminku vezla vyděšená kamarádka a zkrátka to nestihly – takže přenosný inkubátor pro zdravé mimi, lehátko pro maminku a něco na uklidnění pro řidičku:-)…. jojo, a to má někdo na službě takové štěstí, že se i někdy vyspí…
P.S. Profesorovi XY vyšel (krom řady odborných publikací v různých oborech) před 3 lety historický román odehrávající se ve Francii 18. století – je to vlastně životopis fiktivního pařížského porodníka, který je díky autorovým obrovským znalostem historie medicíny a bodrému životnímu postoji tak autentický, že jsem jej přečetla jedním dechem…. kniha se jmenuje „Pierre de la Ravel, pařížský porodník“ a vydalo ji nakladatelství Galén… a já jsem vlastně tímto článkem chtěla vzdát hold panu profesorovi a lidem jemu podobným:-)…

Napsal/a: Káča