Nostalgie a vůně sena

Pokaždé, když se začne hlásit ke slovu jaro, vstřebávám venku první hřejivější sluneční paprsky. Nadechnu se čerstvého jarního vzduchu, který neomylně voní mokrou, pomalinku rašící trávou, a jako vždy se mi vybaví vůně sena. Tak jako se mi vybaví vůně sena, tak mi vytane na mysli nostalgická vzpomínka na má léta strávená s koňmi…

Už ani nevím, kdy se ta má láska ke koním zrodila, nějaký pátek už to je 🙂 Úplně slyším svou rodinu nebo známé či kamarády: „Jak můžeš být blázen do tak velkého a nebezpečného zvířete, i když na pohled krásného?“ Ze zkušenosti vím, že s láskou ke koním se musíte nejspíš narodit, a věřte mi, genetika v tom asi žádnou roli nehraje. Mí rodiče ani nikdo z příbuzných k nim netíhli, ani nevím o nikom, kdo by měl ke koním byť alespoň kladný vztah. Ten malý kus blázna se ve vás prostě nějakou náhodou zrodí.
Když jsem byla malá, hodně malá, tak si vybavuji, že babička, která má statek, kdysi koně měla, ale jen jako „pracovní nástroj“. Tehdy jsem se ho bála a to dost dlouho. Možná nastal zlom, když jsem byla větší a strýc mě na něm svezl. Zřejmě to byl asi základní kámen mé lásky ke koním.
Nicméně, když mi bylo nějakých 9 nebo 10 let, tak jsem si s literaturou o koních už nevystačila. Pamatuji si, že rodiče mou lásku ke koním nikterak nesdíleli. Byla jsem jedináček a jejich obavy, což chápu až s odstupem času, byly asi opodstatněné. Snažili se mi to rozmlouvat a přeorientovat na něco jiného. Jenže k jejich smůle a k mému štěstí se kousek od mého bydliště nacházela jízdárna. Netrvalo to tedy dlouho a já si cestičku ke svému vytouženému cíli vyšlapala.
Vidím to jako dnes, když mě přijali za člena, tak jsem hned běžela do stáje, vlezla k prvnímu koníkovi, který byl nejblíže a svěřila se mu, že teď už konečně se o ně o všechny můžu starat.
Většina z vás si to jistě uvědomuje, že nejde jen o to hezké, co se ke koním pojí, ale je to taky velká dřina a řehole. Koním je vcelku fuk, jestli se vám ten den chce nebo nechce, jestli svítí sluníčko, prší nebo je fujavice, vy jim musíte zabezpečit pohodlí a to od rána do večera každý den. Když si vzpomenu, ani snad nelze spočítat, kolik tun hnoje jsem vykydala a odvozila, kolik tun sena či ovsa nanosila. Ani nevím kolik kilo chlupů či prachu skončilo v mých dýchacích cestách či žaludku 🙂 Všechnu tu dřinu já měla ale ráda.
Jako dnes vidím své začátky na jejich hřbetě i své první pády. Nicméně jsem se vždy zvedla a vyhoupla se zpět do sedla. Vybavuji si všechny koníky, na kterých jsem jezdila nebo se jen o ně starala. Ti už se z mé mysli nevytratí. Občas, když usínám, tak si snažím připomenout jejich jména, vzhled, to, jací byli a jakou lumpárnu kdy vyvedli. Lacordaire, Arnošt, Tony, Bar, Ivánek, Triumf, Luciano, Nicol, Diana, Pireus, Clea, Primus a Glorifikace mé srdíčko, ale o té až na konec.

LACORDAIRE – ten mě provázel v začátcích. Krásný štíhlounký tmavý hnědák s úsměvným zlozvykem. Neustále chodil s vyplazeným jazykem, který si přežvykoval.

ARNOŠT – nádherný bílý, už v té době dědula, který byl první, na kterém jsem se učila jezdit. K jeho stáří patřily i učitelské schopnosti, po pár minutách zaručeně poznal, zda jezdit umíte nebo ne a podle toho vás pak vyškolil 🙂 Nezřídka mi přivodil horké chvilky.

TONY – první, o kterého jsem pečovala. Krásný mlaďounký světlý hnědák s bílou lysinkou. Neuvěřitelné prasátko, každá bahnitá kaluž byla jeho a postaral se o to, aby se v ní řádně vyválel:-)

BAR – mladý grošák, který mě provázel v době, kdy jsem se snažila zdokonalit se v jízdě tak, abych mohla jezdit sama. Taky první, z jehož hřbetu jsem letěla na zem.

TRIUMF – taky šedý grošák, nádherné stvoření. Nějaký čas jsem o něj pečovala a čím mně učaroval? Tím, že uměl nádherně cumlat kostku cukru. Když si ji ode mne vzal, tak si ji zřejmě (domnívám se) nechal někde na jazyku, stoupl si do takové zamyšlené nepřítomné polohy, svěsil hlavu dolů a cumlal a mlaskal půl hodiny, jako kdyby měl lízátko :-))

LUCIANO – na tom jsem nejezdila ani jsem nebyla jeho pečovatelkou, ale čas od času jsem ho navštívila, protože to byl doslovně obrovský a neuvěřitelný mazel. Stačilo, abyste vstoupili k němu do boxu, on k vám přistoupil, položil si hlavu na vaše rameno a zlehka funěl na váš krk či přímo do ucha. Vydržel by takhle celou věčnost. Bylo to milé a strašně něžné.

NICOL – má vzpomínka na něj by se dala shrnout do jednoho velkého „jauvajs“. Nestarala jsem se o něj, ani na něm nejezdila a přesto se vryl do mé mysli i do mého kolene 🙂 Jednou v létě jsem byla společně s ostatními na vyjížďce. Jela jsem na mlaďounké nicméně nesmírně hodné klisničce. Na zpáteční cestě jsme šli po cestě poseté kalužemi. Vzhledem k tomu, že většina koní měla být v budoucnu závodních a základem bylo je připravit na to, aby se nebáli projít vodou, tak jsem to chtěla aplikovat. Před námi šel zmíněný NICOL. Už jsme skoro měli kaluž za sebou, když kobylka zpanikařila a popoběhla. Koutkem oka jsem zahlédla, jak hrozí, že se dotkne Nicolovy zadnice a on okamžitě vypálí ránu. Tak v zájmu klisničky jsem jí chtěla ochránit hlavu od kopance a otočila ji, bohužel rána přistála na mé čéšce. Tři roky jsem si na to koleno neklekla :-)))

DIANA – místní postrach, skutečně se se svými ošetřovateli nemazlila, jezdce nevyjímaje. Náhlé bezdůvodné ataky, ať už jejími zuby či kopyty, nebyly ničím nezvyklým. Vyhýbala jsem se jí, co to šlo, ale pak nastal den, kdy i já musela svou odvahu pokoušet. Dopadlo to ale dobře, já neprovokovala ji a ona mě. Přežila jsem bez úrazu.

CLEA – broučínek, o tu jsem se nějaký čas starala a měla tu čest se svézt i na jejím hřbetě. Jednou se nešťastnou náhodou praštila v boxu do oka. Přišla o zrak, viděla tedy jen na jedno oko. Byla to ale holka šikovná a i s tímhle handicapem dokázala jezdit parkur, musela se jen včas a dobře podívat.

PRIMUS – jedním slovem obr. Byl nádherný, ale skutečně velký. Krásný zlatavý ryzák se širokou lysinou a bílými ponožkami na všech čtyřech. V kohoutku měl odhadem 170 až 180 cm, já se svou výškou 156 jsem měla co dělat, abych při péči o jeho srst dosáhla na vrchol jeho hřbetu. Dost často jsem si dělala stupínek z hnoje:-)) Byl to hřebec, ale s laskavým a milým srdíčkem. Když jsme spolu šli na procházku, kde kdo se podivoval nad jeho vzrůstem.

GLORIFIKACE. Glorinka – to je koník, ke kterému se vážou mé poslední vzpomínky na krásné chvíle s koňmi. Byla doba, kdy jsem si musela vybrat mezi studiem a mým koníčkem. Dopadlo to tak, že jsem si opravdu dala pauzu a zdárně dostudovala. Když jsem se pak do klubu ke koním vrátila, čekala tam na mě ona. Znala jsem jí z dob minulých jako tvrdohlavého janka, který měl na svědomí nesčetně pohmožděnin svých jezdců 🙂 Nicméně na výběr nebylo, buďto to zkousnu a nebo vzdám. Druhá varianta v mém případě byla nepřijatelná.
Dodnes vzpomínám na první setkání s ní, ani nebyla možnost ji před jízdou řádně vypucovat, protože díky její lechtivosti jsem měla před očima její zuby nebo kopyta. A naše společné jezdecké zážitky? Bože, co já se napadala, ani jsem to nepočítala. Bylo to mockrát. Ze začátku jsme se potkávaly dvakrát, třikrát do týdne, později každý den. Prostě jsme si na sebe zbyly. Já u ní setrvala díky své sveřeposti a ona mi zůstala, právě pro svou nevyzpytatelnou povahu. Časem jsme se skamarádily.
Ona, kdykoli mě uslyšela, už zdaleka mě vítala řehtáním. Pády se snížily na nutné minimum. Lechtivost se pořešila různými fígly a přátelství bylo na světě 🙂 Rozuměly jsme si natolik, že jsme spolu později trénovaly i parkurové skoky. Ji to bavilo a mě také. Krásné roky to byly. Bohužel to štěstí, abychom se předvedly i na poli závodního kolbiště, jsme neměly. Jednak ona z minulosti trpěla díky svému předchozímu jezdci fóbií ze závodů, druhak jsem neměla dostatek peněz na to, abych si mohla dovolit veškeré vybavení a náležitosti k závodění. Svou jedinou příležitost jsem propásla z loajálnosti vůči ostatním členům. Kobylka nebyla v majetku klubu, ale byla soukromá. Její majitel, velice milý a hodný pan doktor, který ji měl moc rád, mi tuto možnost nabídl, když viděl, jak se nám daří. Jezdil na ní sporadicky, protože se bál a byl rád, že se o ni starám. Bohužel, už je to pár let, co náhle zemřel. Často na ně oba vzpomínám.

Náhoda a osud tomu chtěl, že jednoho dne, když jsme trénovaly parkur, tak měla nějaký horší den a bezostyšně mě vyklopila před jednou překážkou 🙂 Tenkrát jsem dopadla na nohy, ale ruka se mi zasekla v otěži. Něco mi v dlani ruplo a já nevěděla co. Díky přičinění Glorinky mi přišly na skrytou vadu v kosti, která se tím tlakem rozdrtila. Já skončila s rukou v sádře s absolutním zákazem jakékoli námahy, aby to srostlo a vydrželo do operace, kterou plánovali na podzim. Měla jsem dostat štěp a kovovou dlažku.
Tak jsme si zase zbyly. Ona chudák nechtěný koník po tom, co se na ní po dlouhé době projel jeden začátečník a zlomil si ruku na dvakrát, zústala na ocet. Tak jsme spolu tři měsíce procházkovaly. Hned jak jsem měla sádru dole, tak jsem neodolala a přes veškerá doktorská upozornění, jsem byla na jejím hřbetě znovu. Bylo léto, tak se jezdilo jen na vyjížďky. Ruku jsem si pečlivě chránila za zády. Jednou jsem se ale zapomněla a ruka zůstala vpředu. Jely jsme po lesní cestě vedle louky a kobylu vylekal volně běžící kůň. Byla prostě plašan, no. Jak se lekla, tak to se mnou otočila jedním skokem o 180 stupňů a já pěstí narazila do jejího kohoutku a bylo to tu znovu. Druhý den jsem skončila na sále. Nebylo nám to holt souzeno.

Když už jsem měla ruku sešroubovanou, musela jsem holt zákaz dodržovat a na Glorinku si už bohužel nesedla. V klubu jsem se nesetkala s pochopením, že holt teď ruku sice musím šetřit, ale chci jezdit dál. Klidný koník na mě už bohužel nezbyl. Byla jsem frustrovaná. Jak jsem ale říkala, majitel kobylky krátce na to zemřel a jeho žena ji prodala. Nic mě tam nedrželo.

Dnes mi je 30, je to už asi 6 let, co se tohle všechno odehrálo. Nicméně není dne, abych nezavzpomínala, nebo nepřemýšlela o tom, jak se ke koním vrátit. Mám hodného manžela a krásnou malou dcerku. Přesto mi v životě prostě něco chybí. Jednou, až si budu moci dovolit si na sebe udělat víc času, tak si k nim zase najdu cestu. Je to holt láska na celý život…

Cítíte tu vůni sena?…

Napsal/a: Horempádem