Náš dům zní pláčem

Rubrika: Trocha nostalgie

… jsme rodiče zoufalí, náš dům zní pláčem, kéž bychom to ustáli! I tohle byl jeden z remixů, které jsme si prozpěvovali, abychom se nerozplakali spolu s naším miminkem. Celý den to bylo zlaté stvoření, které potřebovalo přebalit, nakojit a tři hodiny spát. Ani o minutu víc, ani o minutu míň.

Ovšem poslední kojení, které vycházelo na 23. hodinu, stálo vždycky za to. V prvních dnech jsme stěhovali postýlku – ráno z ložnice do obýváku, v noci zpátky do ložnice. Po pár dnech jsme usoudili, že malá asi potřebuje večer klid, stěhování jsme zrušili (přestože nebylo náročné vzhledem k přítomnosti koleček na postýlce). Ovšem pláč, spíš tedy řev, neustával.

Zkoušeli jsme tedy utišovat všemi možnými způsoby – nosit, chovat, houpat, natřásat, cvičit s nožičkami, masírovat bříško i rozumně vysvětlovat. Vždycky to zabralo na maximálně tři minuty, ale jakmile jsme malou položili do postýlky, jako by si lehla na napínáčky. Krásně sice usínala u kojení, ale sotva jsem jen naznačila pohybem, že ji položím do postýlky, spustila nanovo, bez ohledu na to, že se nacházela už v hlubokém spánku a byla jako hadrová panenka.
Pořád to stejné, nakojit, uložit, pohladit, přečíst pohádku, dát pusu na dobrou noc… a stokrát se vracet ke řvoucí ratolesti. Nezabralo ani uklidňující usínací světýlko měnící barvy na stropě, ani něžně hrající plyšáčci.

img_8180 img_20161122_201820
V zoufalství jsme projížděli internetové diskuse a rozhodně nás neuklidňovaly stále se opakující hlášky o samovolném zlepšení na konci šestinedělí. Šest neděl uteklo od porodu už podruhé a pohoda, kterou nám v tom prý neklidném a rozervaném období nikdo nevěřil, vzala zasvé. Všechno u nás bylo trošku jinak, než udávají průměry a tabulky, asi i proto, že si se mnou malá v sedmém měsíci prožila operaci slepého střeva a v osmém se rozhodla přerušit spojení pupeční šňůrou.
Teď mě odborníci spolu s moderními maminkami a tatínky asi ukamenují, a jakmile někdy zmíním, že se něco nedaří, budou za důvod považovat metodu, kterou jsme zvolili pro boj s „každovečerním tyjátrem“.

Když se po prvním uspávání ozvalo kňourání, čekali jsme pět minut, než jsme se vydali na obhlídku situace. Po druhém pokusu jsme opět nastavili kuchyňskou minutku na pět minut. Další interval byl už desetiminutový. Ten většinou fungoval spolehlivě. Stačilo mít trošku pevné nervy, aby se rodiče nehroutili při prvním vzlyknutí. Během necelých dvou týdnů jsme docílili toho, že hned po prvním uspání byl klid – malá se určitě nenaučila usínat na povel, ale spřátelila se se svými, dosud bez povšimnutí ležícími svítícími „bubáčky“, ze kterých se stala tradice trvající už přes čtyři roky.

Tento příspěvek byl zařazen do Podzimní soutěže o poukázky v hodnotě 500 a 250 Kč, do které se do konce listopadu můžete zapojit i vy.

Napsal/a: Milhauzice

Toto taky stojí za přečtení!

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Jak vybrat ty pravé plenky pro novorozené miminko?

Očekávání miminka sebou nese spoustu radosti, ale také rozhodování a nákupů. Jednou z věcí, bez kterých se určitě neobejdete,

Čtu dál →

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist