Moje školní (ne)lásky aneb škola základ života

Rubrika: Trocha nostalgie

základkaPorovnávat školu podle mého názoru dříve a nyní nelze. Doba jde dopředu, generace dnešních dětí vyrůstá v jiných podmínkách, ale něco možná stejné bude. Poznámky, oblíbení učitelé, stejně jako předměty, které se posléze odrazí i v zaměstnání, kde se jako čtyřicátníci ocitneme…

Učit není jen povinností učitele, ale základem se stává také to, co dítě naučí jeho rodiče. A to zřejmě platí i v mém případě. Ještě než jsem se stala prvňáčkem, měla jsem ráda knihy a s tímto základem jsem nastoupila do základní školy a díky mým učitelům se moje láska ke čtení a potažmo i psaní rozvíjela.

mateřská školka_maškarníMojí první učitelkou byla soudružka učitelka Soňa, malá postavou, kterou si vynahrazovala skutečně obrovským drdolem z umělých vlasů, ale velká svým individuálním přístupem ke každému dítěti. Nesnažila se do nás pod výhružkami cpát znalosti prvního stupně základní školy, obdivuji na ní dodnes, jak byla neúnavná si ke každému z nás sednout a věnovat se nám, vysvětlovat i doučovat, když jsme něco nepochopili, nebo byl někdo s učením pozadu. Každý den nám četla z knih, které si nosila z domova, někdy jsme zase my děti měly přinést svou oblíbenou knihu. V nich jsme si nejen četly, ale i učily třeba souvětí. Myslím, že na učení a vysvětlování šla hrou, přes to, co jsme měly jako děti rádi. Velice ráda na ni vzpomínám a moc bych si přála, aby moje děti měly podobnou učitelku.

Druhý stupeň základní školy byl oproti nižšímu k nepoznání, nejen skladbou předmětů, ale i větším počtem učitelů, kteří se na předmětech střídali. Nesla jsem si s sebou lásku k češtině, a moc děkuji za to, že i moje další učitelka tohoto předmětu byla úžasná svým přístupem a tuto moji oblibu nezničila. Naopak povzbuzovala, takže moje motivace se projevila i tím, že jsem se účastnila nejrůznějších soutěží spojených s literaturou, a to jak v rámci školy, tak i třeba městské části apod. Přihlásila jsem se i na doučovací kroužek českého jazyka, ne proto, že bych měla problémy, ale prostě mě to bavilo. Také proto, že na těchto odpoledních hodinách se učitelé věnovali hlavně slohovým úkolům, takže jsem měla vynikající možnost se doslova vybít psaním na různá témata. Co mě ale skutečně nebavilo, a ani mi nešlo, byla matematika. Pro mě absolutně španělská vesnice někde na konci světa.
Ale k mým oblíbeným předmětům patřila třeba i výtvarná výchova. Měly jsme skvělou učitelku, strašně mi tehdy připomínala italskou herečku Ornellu Muttiovou, byla jí opravdu moc podobná, navíc krásně kreslila. I když jsem se snažila, bohužel mi nebylo souzeno, aby moje obrázky byly takové, abych se jimi mohla třeba v budoucnu věnovat profesionálně. A popravdě – moc ráda dodnes nemaluji, tenkrát to bylo asi skutečně jen k jakési lásce k této učitelce.

první třídaNemůžu ani vynechat zásluhy učitelky českého jazyka v hodinách přírodopisu, a to hlavně v sedmé třídě. My holky jsme se červenaly při pohledu na obrázky v učebnici, kde se vysvětlovaly funkce rozmnožovacího ústrojí, kluci zase neměli co jiného na práci, než stydlivost skrývat za pokřiky a nadzvedávání sukní. Jenže tahle učitelka nám dokázala naše představy spojit a přednést tak, že jsme skutečně všichni naslouchali s otevřenými ústy. Myslím, že by si z ní měli vzít příklad všichni, kteří sexuální výchovu ve škole odsuzují jako naprosto nevhodnou a vše má údajně ležet na rodičích. Pokud je přítomna učitelka, která podává informace vhodnou formou, stejně jako tehdy ta „naše“, tak si potom zaslouží obrovskou učitelskou pochvalu.

A právě výše zmiňovaná učitelka, pravda ještě s jedním dalším kolegou sboru, mi navrhli studium žurnalistiky na vysoké škole, po gymnáziu. No, jak jinak, byla jsem nadšená, představa novináře mě nadchla. Jenže toto nadšení netrvalo tak dlouho, vzhledem ke „špatnému vlivu“, který naší rodině způsobil můj otec, který emigroval, mi byla doporučena změna školy, kterou bych chtěla studovat. Motivace praskla jak nafouklá bublina a mně bylo úplně jedno, čemu se budu věnovat. Mojí matce ale evidentně ne, takže mě přihlásila na zdravotnickou školu, což bylo tehdy to naprosto poslední, čemu bych se chtěla věnovat. Ani sladké řeči o tom, jak budu pomáhat lidem, mě neohromily, a tak jsem nastoupila na tuto školu s absolutní nechutí. Když vás nic nemotivuje, projeví se to ve školním prospěchu. Ten můj byl na takové úrovni na konci prvního ročníku, že jsem měla tak špatné známky, že moje další studium bylo více jak ohroženo. Výhružky a tresty z rodiny nepomohly, zato pomohl jeden, zdánlivě obyčejný, rozhovor s třídní učitelkou a já nakonec školu zdárně dokončila. I když mě extra nebavily předměty odborné, navštěvovala jsem třeba hodiny německého jazyka, který mě, stejně jako ruština, bavil. A na maturitu jsem se připravila nejlépe právě z ruského a českého jazyka, tedy mých dvou nejoblíbenějších předmětů. A matematika byla opět na konci žebříčku oblíbenosti, nicméně musím poděkovat učiteli tohoto předmětu, který chápal, že každý se nerodí jako „génius“ tohoto oboru, takže díky němu jsem také školu dokončila – a dík tomu, že se maturita nekonala z matematiky…Vzpomínám si na jednu kamarádku ze střední školy, která zase naopak vládla světu čísel a snažila se mě naučit, pro mě nepochopitelné, rovnice apod. I její snaha vyzněla do prázdna – ne že bych se nesnažila, ale prostě jsem nenacházela logiku…

Naštěstí střední škola mého zaměření nebyla jen o matematice, ale ani ne o češtině a literatuře vůbec. Takže mezi naše předměty patřil třeba latinský jazyk, nebo ošetřovatelství. Na vyučovací hodiny posledně jmenovaného předmětu vzpomínám ráda, až na výjimky. Měly jsme dvě profesorky a jako v detektivce jedna byla ta hodná a druhá ta „zlá“. Oblíbená profesorka byla tehdy asi čtyřicátnice, menší postavy s blonďatými vlasy, která šla na učení jinak přes učebnice a místo teorie se nás snažila naučit praktické věci, které budeme v práci skutečně potřebovat. Úsměvné hodiny byly, když jsme se učili píchat injekce, nejprve do pomeranče nebo grepu, posléze i sami do sebe s obsahem vitamínu B. Krom toho, že zrovna obsah této ampulky štípe sám o sobě, my jsme si aplikaci znepříjemňovali i samotným výkonem, takže většina z nás měla na zadních částech modřinky, a to nemluvím o učení odběru krve, opět nejlépe „na živo“. I když byla k dispozici tzv. „andula“, naše profesorka zastávala stanovisko, že panák nezná bolest a my budeme pracovat s živými lidmi, takže nejlépe poznáme chyby v aplikaci (bolest především), když si vše vyzkoušíme na vlastní kůži. Další dny jsem pak postupně každá nosila nejlépe svetry či dlouhé rukávy u triček, aby si nás lidé v tramvají nepletli s lidmi pochybné pověsti… Ale něco do sebe to nepochybně mělo, vlastně myslím, že to byla správná cesta učení.
No, a když jsem se zmínila o dvou učitelích, neopomenu ani tu druhou. Z jejích hodin si pamatuji, bohužel, jen biflování teorií, které si stejně doslova nepamatuju a ani u maturitní zkoušky mi tohle nic neříkající přeříkávání k ničemu nebylo. Zase na druhou stranu nezapomenu na výchovu jak v armádě. Ráno před praktickou výukou nástup na chodbě, všechny vypnout ruce a kontrola nehtů – komu třeba jen jeden přesahovat bříško prstu, už se na ně hrnuly chirurgické nůžky, které držela v ruce vítězoslavně právě tato profesorka. Jak po takovém stříhání dopadaly samotné nehty, si asi každý domyslí… Pak přišly na řadu vlasy a uniforma. Pod čepcem všechny vlasy, pokud ne, opět se v ruce zablýskly ony nůžky, nevhodné nejen na nehty, ale i na vlasy. A bílá zástěrka, kterou jsem na sestřičkách tak obdivovala, mi byla znechucena požadovanou délkou – nejméně do půli lýtek. Na drzé poznámky, proč my musíme chodit jako jeptišky, zatím co skutečné sestry na odděleních, kam jsme na praxi docházely, měly čepečky spíš na parádu, nehty dlouhé a rudě namalované a šatičky pod zadeček, jsme pravidelně dostávaly poznámky, neminulo nás druhý den tvrdé zkoušení a ohodnocení dle nálady učitelky apod.
Pokud bych měla říci, co mi daly tyto dvě učitelky do života sestry, pak od té první profesorky lásku k lidem, se kterými jsem se jako s pacienty setkala a paměť na to, že ohled a zachování důstojnosti je na prvním místě, stejně jako předcházení bolesti v každém okamžiku, kdy nemocného člověka ošetřuji. A od druhé – hlavně to, že první věc, kterou jsem udělala po svém nástupu do skutečného zaměstnání, byla ta, že zapracovaly opět nůžky. Tentokrát ale tak, že moje šaty do práce byly zkráceny na takovou délku, za kterou bych dostala alespoň tucet poznámek na stření škole, ne-li bych byla vyloučena za nekázeň a čepeček jsem zmenšila rovněž na mnou požadovanou velikost.

A pokud už píšu o škole, nesmím opomenout ani školu řízení motorových vozidel, kterou jsem absolvovala také. Podle tvrzení mého tehdejšího učitele, který zase připomínal svým zjevem Brada Pitta (mimochodem herce, kterého bych si jako partnera určitě nevybrala), jsem byla jedna z mála, kterou nebavily jízdy po nudných, okrajových uličkách našeho města, ale rovnou jsem měla zájem vyrazit na cestu do centra, nejlépe okolo Národního divadla, přes Malou stranu, magistrálu apod. Každý Pražák potvrdí, že je to jedna z těch hodně špatných pro výběr jízdy autoškolou. Ale mě to lákalo, a tak učitel nakonec nic nenamítal a vyráželi jsme na takové jízdy vlastně skoro pokaždé. Velká škola života v jízdě autem pro naprostého začátečníka, ale dala mi hodně a rozhodně daleko lépe mě připravila na pozdější cestování bez záchranné brzdy, která se ve vhodném okamžiku ozvala ze sedadla mého učitele.
Ovšem zkouška už byla jiná. Za zády mi seděl policista a ten pocit byl naprosto příšerný. Nervozita stoupala a chyby se stupňovaly. Vlastně začaly v okamžiku usednutí za volant, kdy jsem se zapomněla připnout pásem. Na opakovaná slova učitele sedící vedle mě: “Už jsme skutečně připraveni na jízdu?“, jsem s chvějícím, ale rozhodným hlasem odpovídala snad desetkrát, že určitě ano. Základní chyba, zřejmě se odrazila i v dalších kilometrech. Nedala jsem přednosti v jízdě, přechod pro chodce jako by neexistoval…Takže jsem musela ke zkoušce podruhé. To už jsem věděla, co mě čeká, přesto jsem zase udělala chybu – opět jsem nedala přednost v jízdě. Byť se jednalo o cestu mezi garážemi, policista měl pravdu, ta přednost zprava tam skutečně byla a já jí opomenula. Nicméně se nade mnou asi slitoval a se slovy: “Dávejte přednosti!“, mě propustil, vlastně i s imaginárním razítkem, že se ze mě stal skutečný řidič.
A mimochodem, jízdu autem miluju doslova dodnes. Ale rozhodně ne v přecpaných pražských ulicích…

Tento příspěvek byl zařazen do soutěže Pojďte si povídat … v březnu 2011. Stačí se zapojit do diskuse „Nej“ učitel(ka) nebo do 1. 4. 2011 poslat svůj článek do redakce.

Napsal/a: Ivča a Domča

Toto taky stojí za přečtení!

Zpříjemněte dětem koupání. Tady je 5 tipů!

Přístup k vodě se u dětí liší podobně jako náhled společnosti na koprovou omáčku. Zatímco jedny nemůžete dostat z vany, druhé

Čtu dál →

Jak vybrat přebalovací tašku na kočárek

Čekáte miminko a hledáte tašku na kočárek? Co všechno byste měli v takovém případě zvážit a proč maminkám nestačí

Čtu dál →

10 pravidel, jak oblékat děti v zimě

Venku přituhuje, nejen na horách napadla sněhová pokrývka. Zatímco my poznáme, kdy je nám zima nebo naopak příliš teplo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (3 vyjádření)

  • Anonymní

    Leenco, zuzino, moc díky za vaše komentáře:-)

    A Zuzino, naprostý souhlas s tou učitelkou, jak se i zmiňuješ ty – ta moje, který nás vlastně naučila vše skutečně potřebné právě před praxí učitelky dělala sestru – evidentní to bylo na její výuce.

    A těch zážitků je více, ten článek byl původně daleko delší, ale to už by nikdo nečetl, byl by z toho román:-)

    Například si pamatuju u zkoušky z autoškoly, že jsem si řekla, že když nebudu řadit, tak nic nezkazím, auto mi necukne, nechcípne apod. Tak jsem z kopečka jela pořád na dvojku, auto ječelo, no z dnešního pohledu hrůza:-) A taky policista po chvíli s úsměvem zkonstatoval:“Auto nemá jen dvě rychlosti paní řidičko!“, takže mi stejně nic nezbylo, než zařadit trojku:-)Ale auto naštěstí nechcíplo:-)

    Moc díky ještě jednou.Ivča a Domča

  • Ivčo máš opravdu zajímavé zážitky spjaté se školou,nebo spíš tím čím jsi chtěla být.Ale dnes možná máš našlápnuto svůj sen si splnit,ne?Myslím,že píšeš zajímavě a hezky 🙂
    Ke tvým vzpomínkám na zdravku se přidávám.Taky nás sekýrovaly skoro za vše,nůžky také řádily a učitelka se smávala,že v těch čepkách vypadáme jak Mikuláš 😀 vrchlem v té době pro mě bylo,že jsme i na oše teorii nesměly mít nalakované nehty,tak za to jsem nasbírala celkem dost pětek 🙂 nejraději jsem měla učitelku,která si prošla i praxí,tedy napřed dělala sestru a až potom šla učit.Takže nám nekázala jen nabiflovanou teorii,ale vykládala nám skutečné příhody,které nás můžou potkat, narozdíl od jiných, co věděly jak se to MÁ dělat,nikoliv jak to funguje v praxi.
    No a k autoškole..paradoxně mi pomohlo k získání řidičáku moje povolání.Úspěšná až na druhý pokus,kdy učitel zavedl téma vysoký tlak atd. na který se komisař úspěšně chytil/pán v letech a kdo nemá vysoký tlak,že/ takže to rychle uteklo a nebyl takový stres./asi jsem o vysokém tlaku věděla více než o tom jak funguje motor :-D/
    Přeji ti ať se ti plní tvá přání:-)

  • Hezký článek 🙂

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist