Začátky jsou těžké, ať jste, kde jste, a nastupujete do práce kamkoliv. První měsíce jsem prožila ve zcela jednoduchém rytmu práce-spánek, práce-spánek, jako když ten nejjednodušší organizmus s IQ 6 rozlišuje světlo-tma, světlo-tma…
Moji rodiče se vůbec nemuseli bát, že bych v tomto období „šlápla“ vedle. Na nějaké to „šlápnutí“ jsem vůbec neměla myšlenky. V tu dobu jsem myslela jen na jediné: vydržet a přežít. „ÚHYN“ absolventů byl obrovský, padali jako hrušky a ubývali jako tající sníh. Až mnohem později jsem se dozvěděla, že to celé bylo předem naplánované, nachystané a zcela úmyslně prováděné. Náš zaměstnavatel chtěl vědět, co vydržíme, jestli jsme houževnatí a jestli v sobě objevíme dostatek pokory… za 902,- Kč za měsíc!
Jedním ze zvláštních zážitků byla moje praxe na oddělení „exkurze“. Byla tam zaměstnána samá děvčata a jejich práce spočívala v tom, že prováděly návštěvy (většinou se jednalo o autobusy napěchované zvědavci – takové ty podnikové výpravy) po celém areálu. První den si mě zavolala šéfová a povídá: „Tady máš materiály, vem si je, všechno se nauč. Dnes máš volno.“ Táhla jsem na ubytovnu dvě tašky plné knih, brožur a sešitů, bylo tam úplně všechno o Slušovicích, od nástupu pana ing. Čuby v r. 1963 až po vrchol rozvoje v r. 1988, kdy výnosy činily 7 miliard Kč a zisk byl 800 miliónů Kč. Tak jsem v tom celý den ležela, byla jsem zvědavá, takže mi nečinilo žádné potíže hltat jednu stránku za druhou. Další den ráno jsem přišla do práce a šéfová už na mě volala: „Dej si jenom rychlý kafe, za chvíli tu máš autobus.“ Vytřeštila jsem oči. Klesla mi celá čelist. „Jaký autobus?“ Odpověděla mi: „No přece TVŮJ“. Nechápavě jsem na ni koukala, začal se mi zvedat žaludek a třást kolena. Tohle nedopadne dobře. To nemyslí vážně. To mi nemůže udělat. To kafe jsem ani nedopila… strčila mě do autobusu, kde sedělo 40 lidí, vtlačila mě na sedadlo vedle řidiče a do ruky mi dala mikrofon a řekla: „Pa.“ Měla jsem obrovskou trému, mikrofon mi kmital před obličejem a hlas se mi chvěl. Udělala jsem to, co jsem pokládala za důležité – přiznala jsem barvu. Řekla jsem tomu celému zájezdu, že jsem v práci druhý den a že jsou můj první autobus. Byli úžasní a skvělí, byla to pohodová parta a strávila jsem s nimi úžasné tři hodiny a ještě mi koupili kytku. Šéfová na mě už čekala: „Tak jak?“ Já odpověděla: „Dobrý“ a ona na to, že mám na odpoledne napsaný další dva. A už jsem v tom jela… A začalo se mi to líbit. Všechno jsem se naučila, komunikovala jsem s návštěvami bez problémů, většina lidiček byla milá a příjemná. A zjistila jsem, že drtivá většina lidí ocení upřímnost, že není potřeba si hrát na mistra světa, že můžu přiznat, že něco nevím.
A hlavně jsem přišla na to, že když mě někdo hodí do vody, začnu plavat 🙂
Napsal/a: Padmé
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (13 vyjádření)
hezké počteníčko, já jsem taky malinko nerváček a plně se umím vcítit do toho jak ti bylo….
Zdendulo, děkuji za tvůj příspěvek, to, co popisuješ, vůbec není pěkné, bohužel i takové věci se dějí, je to smutné.
Přeji ti hlavně pevné zdraví a ať si brzo najdeš práce, ve které budeš spokojená.
Milá Padmé,píšeš pěkné články,srozumitelné a od srdce.Ve Slušovicích jsem také 2krát byla,ale jen nakupovat za éry komunistů-připadala jsem si jak Alenka v říši divů,po druhé jsem tam byla s přítelem na dostizích.Moc velký zážitek jsem z dostihů neměla,i když je miluji,neboť přítrel mne posadil do prosklené haly,aby si mohl v klidu konzumovat své oblíbené nápoje a já téměř nic neviděla a neslyšela.Povím Vám o jednom podniku-velikánské hale v Plzni na Borských polích,kde pracuje několik tisíc lidí-Čechů,Slováků a jiných cizinců.Po operaci pateře jsem se rozhodovala,kam nastoupím,abych tolik nezatěžovala bolavá záda.Před tím jsem pracovala 6let jako servírka,stála jsem někdy na nohou 15 hodin za málo peněz a musela dělat úplně vše,kromě vaření.Můj bývalý manžel měl snachu,která pracovala v hale v Plzni téměř od počátku vzniku.Sloužily se tam směny osmičkové,soboty a neděle volné-týden ranní a týden odpolední.Řekla jsem si-to je fajn,tam jdu.Čtenáři moji,takový podnik a bordel jsem nezažila v lelém svém životě a že jsem těch zaměstnání vystřídala mnoho kvůli častému stěhování.Příšerná šikana,nesměly jste při práci promluvit,žvýkat-to jste museli i podepsat,nesměli jste se napít napít v úmorném horku v létě-jen o přestávce a vyjímečně v prac.době,kde jste měli lahev daleko od stolu,narvanou v malých skříňkách-kde se válely hadry špinavé a smradlavé od brigádníků,neboť chudáci neměli šatny.Tam jste musela ukládat i svou svačinu.Ano byla tam jídelna a obchod,ale ceny tak drahé,že kdyby jste se tam celý měsíc stravovala,nebrala bych výplatu žádnou.Spousta šikovných lidí bylo nuceno z podniku odejít s pláčem a nebo je bez milosti vyrazili.Šikana,nadávky velmi hrubé od nadřízených-např.jste trubky a budete makat,až z Vás bude krev stříkat a podob.hesla.Stáli za Vámi se stopkama a musela jste se vejít do jejich limitu-jinak jste letěla z pozice a nebo domů bez návratu.Platy byly nuzné a dřina ohromná.První měsíc jsem brečela bolestí v noci,jak mě bolely carpály,mám totiž sy carp.tunelu oboustr. a při zvýšené zátěži rukou řvu bolestí a nemůžu hýbat rukama.Vše jsem vydržela,říkala si,vždyť to nevzdám,makat umím,hloupá nejsem,vše se naučím a přeci se nestrapním před manželem a jeho snachou.Postupně se začaly v podniku směny měnit-chtěli po nás pracov.soboty-z počátku jen dobrovolně,ale posléze nám to dávali příkazem a kdo nepůjde,přijde o bonus.Měli jsme tedy volné pouze neděle a když na nás padla sobota pracovní odpolední,tak jsme si tu neděli moc neužili a v pondělí jsme nakmitali na ranní od 6.hodin.Nadřízení se nám jen chechtali a mysleli si,jen makejte blbečkové a ponižovali a šikanovali ukrutně.Já se pochopitelně nedala,ukázala jsem všem,že umím za to vzít a kdo si mne dovolil šikanovat,hned jsem jej utřela a mohla si mladá parťačka,která byla blbá a líná jako veš,jít stěžovat k mistrové.Posléze podnik upravil šichty na 11.hod-denní a noční.To jsem pocítila,že si na tento režim nezvyknu-v hale celý den umělé osvětlení-na některých místech nekvalitní-já jsem opravovala desky-celý den do nich čuměla-miniaturní součástky-divím se,že jsem z toho neoslepla.V halách se nedalo dýchat-uniforma se Vám lepila na tělo a mohli jste ji ždímat,lidé tam omdlévali,umírali.Stalo se,že tam umřel člověk,přikrili ho a jelo se dál,auto přijelo až za 2 hodiny a ti pracující museli hledět na toho mrtvého.Já jsem tram také několikrát skolabovala-sestra mne nedovedla vůbec ošetřit,musela jsem si v ordinaci pomoci sama-meb jsem zdrav.sestra,tak vím,jak na to.Zavolala mi záchranku a byla tak nervosní,že jsem ji musela diktovat postup.Auto přijelo pro mne,vyhodilo mne před ordinací mé závod.lékařky.Vážení mne bylo tak zle,že jsem tam málem spadla pod lavici v čekárně.Sestra řekla sanitáři záchr.služby,ať si laskavě počkám až na mne přijde řada.Vydržela jsem to,v ordinaci mne Dr.nevěřila mé nevolnosti-úzkosti a řekla,to máte od pateře a zdar!
V podniku zvyšovali produkt.práce-hodně práce,rychle makat a za málo peněz,žádné přidání,jen šikana a chechtot do ksichtu.Rozhodila jsem si organizmus při těch přiblble nastavených šichtách tak,že jsem skoro nespala a hroutilo se mi celé tělo.V roce 2008 těsně před Vánocemi jsem podala výpověď,udala jsem i důvod,aniž bych musela-pro fyzické a psychické vyčerpání organizmu.Oni byli rádi,neb snižovali stavy,brigádníky bez milosti vyhazovali,na kmenové zaměstnance také brzy dojde.Pro úřad práce mi připravil podnik papíry,kde mé důvody odmítl zaměstnavatel vypsat.Jsem ráda,řže jsem se tak rozhodla,chci ještě žít a dýchat a práci si hledám nyní jinou,ale již ne 12.hod.služby a hlavně ne noční šichty.
Lussy, děkuju mockrát, to je tak milounké si přečíst, že se těšíš na další články :-)) To já děkuju, že je čteš a že se ti líbí 🙂
Padmé,
taky se těším na další články a o Slušovicích obzvlášť. Vzpomenu si vždycky na našeho milovaného profesora ekonomie,který když nám chtěl přiblížit nějaký problém,začal obligátní větou: „To Ing. Čuba ve Slušovicích…“.
Sice jsem část dětství prožila „v době minulé“,ale o Slušovicích jsem toho moc nevěděla. Díky za tvé články.
Zuzino, děkuju, poslala jsi mi po netu kousek pozitivní energie a teď tu sedím a usmívám se, díky moc :-))
Zjistila jsem v posledních dvou měsících, že mě psaní nesmírně baví a působí na mě jako „terapie“, je to příjemný a úžasný, takže psát určitě budu, ať už pro vás nebo pro sebe 🙂 Přeji krásný den :-)))
Padmé,život Ti teda dával nebo dává pěknou školu,tak nám piš prosim Tě dál,hrozně dobře se mi to čte 🙂
Taky jsem už ve věku,kdy na své pracovní začátky začínám vzpomínat s lehkou nostalgií a hlavně,když nastoupí nové absolventky a já si vzpomenu na svoji ,,první noční“ ta ,,moje“ důležitost,zodpovědnost a ráno oddech,,ještěže se během mé služby,nic zvláštního nestalo… :-))
Bramborko, děkuju ti za tvůj komentář, je moc milý a potěšil mě 🙂
Kdybych si mohla vybrat (což jsem tenkrát nemohla), raději bych volila ty dospělé než čtyřicet dětí ve vlaku – to muselo být jako pytel blech, neumím si to ani představit 🙂
Milá Padmé, klobouk dolů, jsi šikovná. Mám za sebou něco hoodně podobného, nebylo to čtyřicet lidí v autobuse, ale čtyřicet dětí ve vlaku bez společné jízdenky a se spoustou zavazadel((-:. Člověk podá vrcholný výkon a pak teprve, až když je PO VŠEM se v tichosti hroutím… Hezky jsi to napsala, je to fakt, hodit do vody a plavat(((-:
Ájíku, díky moc 🙂
Pro mě byl vždycky nejhorší ten první „šok“, často se mi podlamovala kolena a chvěl žaludek. Já jsem v první chvíli měla pocit, že to musí být žert, že to nemůže být pravda… Co by se stalo v případě, že bych ty materiály nečetla nebo neuměla ani kousek? Jak mohla šéfová vědět, že kus umím?
Já to ale neuměla celé, to se prostě za jeden den nedalo…
Ta „exkurze“, co jsem napsala o Slušovicích, byla docela dost dlouhá, tak jsem to rozpůlila, takže na tebe (na vás) čeká ještě jeden kousek 🙂
Padmé, moc hezké 🙂
Nejhorší jsou určitě ty první okamžiky, pak si člověk zvykne 🙂 Díky za hezkou „exkurzi“ do mého mládí :)))
Leenco, díííky, vystihla´s to přesně (nejdřív nervozita, že by člověk omdlel a následně opojná radost, že se to povedlo).
Moc pěkný článek, Padmé!
Tu nervozitu poprvé i krásný pocit, když se vede znám, brigádně jsem provázela na zámku a moc ráda na to vzpomínám!
Mobile Sliding Menu