Měla vlasy samou loknu…

Rubrika: Trocha nostalgie

89440_lighting_girlKdyž jsem se narodila, byla jsem holohlavá. Prý.
To mi vydrželo hodně dlouho. V naší rodině se traduje, že mi mamka i po prvních narozeninách všude a za všech okolností nechávala na hlavě čepičku, protože se za mě styděla. (To tvrdili mí starší sourozenci…)

Ale prý jsem nebyla zcela holohlavá – nějaké to chmýří byste na mé hlavě asi našli.
V jesličkách už jsem byla andílek se zlatými lokýnkami a každý mě prý obdivoval. Mamka, která v těch jeslích pracovala, se dmula pýchou (ale vždy dělala na jiném oddělení, než jsem byla já, aby někdo neměl třeba řeči…).
Ve čtyřech letech už jsem sedávala doma v obýváku pod stolem a dětskými hliníkovými nůžtičkami (nebo z jakého kovu byly) jsem si stříhala své zlaté vlásky. Ovšem umývání jsem nesnášela a u každého takového řvala jak na lesy (teď to samé zažíváme s holčičkami – jak já jim rozumím).
Když jsem šla do první třídy, nechali mi naši mé zlaté polodlouhé prstýnkové mikado ostříhat na praktický klučičí účes. Rodiče i holič to asi nesli hůř než já – já prý na otázku, jestli mi to není líto, prohlásila, že to zase doroste… Jak statečná jsem byla.
Ve čtvrté třídě jsem už zase měla vlasy po ramena (ale delší ne – mamka prohlásila, že fakt dlouhé vlasy můžu mít, až budu schopná si sama učesat culík), jenže ve škole se objevily vši a ani mě neminuly – v rámci boje s nimi mě starší sestra ostříhala opět „na kluka“ (a zahájila tak svoji kariéru „amatérské kadeřnice“ – dodnes stříhá půlku rodiny, zejména její mužskou část a děti).
V šesté třídě jsem měla vlasy zase dlouhé a česala si culík, dva culíky, copánky. Ale zase se to nelíbilo babičce, že prý vypadám jak „stará mladá“. Když jsem k ní přijela na jarní prádzniny (v únoru, ovšem jen s pokrývkou hlavy zvanou „blbeček“, s bambulemi na dlouhých šňůrách – posledním to výstřelkem tehdejší módy – bez šály, protože krk mi zahřívala má bujná kštice), rozhodla se, pod záminkou, že mi zaplatí kadeřnici, nechat mě ostříhat k obrazu svému. Jeden den jsme se společně vypravily do kadeřnického salonu, tam mě nechali, ať si vyberu v časopisech účes. A stříhalo se. Vybrala jsem si účes z hladkých vlasů, ale s mými vlnami se kýženého výsledku dobrat nedalo. A tak jsem i já musela večer uznat, že „to není ono“ a druhý den jsme s babičkou šupajdily zpátky. To už mě ostříhali dle babiččiných představ – zase na kluka (ráno mi stačilo vlasy „protřepat“ – a bylo učesáno). Ale spokojená jsem nebyla. Nemluvě o tom, že jsem zbytek pobytu u babičky buď vůbec nevycházela ven, nebo venku mrzla s holým krkem (takže maximálně do obchodu a zpátky).
Za tiché podpory mamky jsem za rok už zase nosila culík. Culíček. Takový pidi. Ale culík to byl. Pak jsem si dokonce nechala odrůstat ofinu se záměrem odhalit mé intelektuálské čelo (které odhaluji dodnes – jediný pokus vytvořit opět ofinu nevyšel, vlasy si doslova „stály na svém“).
Vlasy se mi stále vlnily, i když čím dál tím méně – možná to bylo jejich délkou a tudíž i větší váhou. Měla jsem je skoro po pás – asi 3-4 cm nad, ale víc neporostly ani o fous.
Nicméně ještě když jsem si v patnácti šla pro fotky na svou první občanku, ptali se mě ve fotografickém salonu, jestli to jsou moje vlny, nebo trvalá. Byly moje. Moje starší sestra mi je záviděla. Já jí zas záviděla její hladké a dokonale rovné vlasy. Inu – každý touží po tom, co nemá.
Sestra mi záviděla i tu délku vlasů.
Hrála jsem divadlo, jezdila s šermíři po historických jarmarcích – dlouhé vlasy byly součástí mého historizujícího kostýmu.
Jenže pak jsem konečně ukončila jeden dlouhodobý vztah a náhle tu byla potřeba tu změnu projevit i na venek. A změna účesu je v takový okamžik opravdu častá.
A tak jsem jednou prostě měla z vlasů po pás vlasy tak tak po ramena. Změna to byla veliká – ve všech ohledech. Najednou jsem měla tak lehkou hlavu (skoro se mi začala „ztrácet v oblacích“). No a navíc jsem taky „s konečnou platností ulovila“ svého chotě. Znali jsme se už nějaký pátek, a jak mi později řekl – moc rád si se mnou povídal, ale vzhledově jsem ho moc nezaujala. Že prý jsem s těmi dlouhými rozpuštěnými vlasy vypadala tak trochu unyle, jako „bludička“.
Co jsem se svým chotěm, několikrát se mi délka vlasů změnila. A dokonce jsem začala – v docela pravidelných intervalech – chodit ke kadeřnici (asi tak jednou až dvakrát do roka ;o) ).
Nejvíc mi ale utkvělo v paměti dvojí stříhání.
To první měl na svědomí můj muž. Vrátila jsem se tuhle z holčičí dovolené (cvičení u moře jsem raději absolvovala jen se svou sestrou, švagrovou a kamarádkou, než s chotěm). Po návratu jsem měla vlasy přerostlé, unavené ze sluníčka i mořské vody. A sehnat nějakou šikovnou kadeřnici, která by zrovna měla čas, nebylo možné. A manža usoudil, že v takovém stavu do práce druhý den nemůžu. A tak, když jsem si vlasy umyla, v klidu jsem si sedla a nechala manžu konat. S přesností svému povolání vlastní (manža je zubní lékař) mě ostříhal. Ostříhal mě tak, že každý pramínek, ba každý jednotlivý vlas měl své pevné místo. Dodnes se sama sobě divím, že jsem se tehdy podvolila. Ale výsledek stál zato. Druhý den si mě v práci každý všimnul. Nikdo mě nepřehlédnul. A když kolegyně zjistily, kdo mě to stříhal, ptaly se na volné termíny mého muže a rozhodně v tu chvíli netoužily nechat si spravovat chrup…
Druhý nezapomenutelný zážitek má na svědomí úžasný kadeřník mé sestry, říkejme mu třeba Marek. Nejenže jsem k němu musela jet 100 km, ale musela jsem se objednat několik měsíců dopředu – je díky své šikovnosti opravdu vytížený a pro někoho, kdo není stálou zákaznicí, hledá volný termí přinejmenším s obtížemi.
Nejdřív si se mnou dlouze a do podrobna povídal, jaký je můj životní styl, jak moc jsem zvyklá se svému účesu věnovat, co od účesu očekávám a podobně.
A pak už mytí, úžasná masáž hlavy, stříhání, melír, foukání. A samozřejmě doporučení na domácí péči a úpravu (včetně vhodné vlasové kosmetiky).
Strávila jsem v péči Marka asi čtyři hodiny a zaplatila opravdu velkou částku. Ale v žádném případě jsem nelitovala ani času ani peněz. Když pominu zážitky ze samotné péče, tak ještě po půl roce se mě kosmetička ptala, kdy jsem se byla stříhat, že vypadám úžasně…
Pak jsem si tedy našla kadeřnici i v místě a čas od času se u ní objevila, aby mi s mými neposlušnými vlasy něco udělala. Naposledy jsem ji navštívila necelé dva měsíce před svým předčasným porodem. Hned ve dveřích se mě ptala, jestli budeme zase stříhat a dělat melír, jako obvykle. Jenže mě v té době začaly vlasy šíleně padat – asi v důsledku zvýšených nároků na mé tělo během dvojčetného těhotenství – stačilo lehce hrábnout do kštice a vytahovala jsem plné hrstě vlasů. Takže jen stříhání.
Kupodivu se mi (tedy mým vlasům) porodem (i přes následné kojení) výrazně ulevilo – na rozdíl od mnoha jiných maminek. Vlasy mi začaly záhy po porodu houstnout, podrůstat a bujet. Zpočátku jsem na jejich nějaké odborné ošetření nenašla volnou chvilku. A když už bych nějakou vyšetřila, tak jsem zjistila, že moje kadeřnice, na kterou jsem si předtím už konečně zase zvykla, skončila.
A tak se stalo, že mi vlasy nekontrolovaně rostly více jak tři roky a konstatuji, že dorostly více, než kdy před tím – překonala jsem svou magickou hranici – délku po pás.
Z praktických důvodů jsem si během svého mateřství začala vlasy zase stahovat do jakéhosi uzlu zabezpečeného jen gumičkou jako za dob svých studií (děti mých sester ten účes kdysi nazvaly vtipně „hovínkem“), dokonce jsem se přestala ostýchat a nosím to tak i do práce. Ale je pravda, že už mě to přestává bavit, ráda bych zase nějakou změnu. Kupodivu manža se na to začal teď dívat jinak – docela odporuje mému přání mít vlasy kratší (třeba po ramena) a nosit je občas volně rozpuštěné. Preferuje můj „drdůlek“.
V poslední době ale začala být akutní úprava vlasů našich berušek – Any a Lu. Narodily se už vlasaté a kromě drobného zastřižení ofiny (Any jsem ji zastřihávala asi dvakrát – má vlasy z čela, Lu asi pětkrát – má hladké vlasy a tudíž i klasickou ofinu) nebyly dosud stříhány.
Takže jsem před pár dny zavolala do jednoho kadeřnictví (které mi bylo doporučeno pro mě), jestli stříhají i děti – že mám tříletá dvojčata, která to potřebují už jako sůl. „Ano,“ zněla odpověď, „ale jen pokud vydrží sedět.“ No, tím jsem si nebyla jistá, nicméně jsem holčičky objednala.
Dorazily jsme a holky byly bez většího problému ostříhány (respektive jim kadeřnice zkrátila délku) – a snad jsem tak uspokojila obě strany prarodičů. Radikální zkrácení (moji rodiče) versus žádné stříhání (tchýňka). Holčičky mají vlásky zkrácené, zdvojené konečky jsou pryč, ale kupodivu to není až tak vidět.
No a když už jsem tam byla s holkama a ověřila si, že jsou hodné a trpělivé, nechala jsem si to svoje háro po více jak třech letech aspoň zastřihnout (o deset nebo patnáct čísel!? Fakt nevím) a hned to vypadá zdravěji. A už mám na slečnu číslo, tak už si musím „jen“ najít vhodný termín dokonale skloubený jak s mou prací, tak s rodičovskými povinnostmi, a konec konců i s jízdním řádem naší autobusové linky. Ale to už snad nebude tak složité. Aspoň doufám.

Napsal/a: Jarmuschka

Toto taky stojí za přečtení!

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (7 vyjádření)

  • Jarmuschka

    Cha cha, tak po roce a půl jsem se konečně zase objednala ke kadeřnici – k té samé, jak posledně.
    Nějak nebyl čas. Ale mám pár hodin přesčasu a našla se pro mě skulinka.
    Vlasy mám zas do pasu a vidím to na zkrácení tak po ramena či po lopatky, možná i nějaký „hybrid“ ofiny.
    Jo, a ty „kadeřnické“ nůžky jsem si už taky pořídila.
    Holky si stříhám sama, na sebe si netroufám.
    😉
    (ale nějaké šikovné video prý internetem putuje…)

  • Jarmuschka

    Tak mám novou kadeřnici. Přímo v budově práce. A může takřka v kteroukoli denní dobu (což byl u šikovných děvčat z článku problém).
    A prohlásila, že jsem snad první zákaznice, která má kštici bujnější než ona.

    No a holky si už stříhám doma. Spešl kadeřnické nůžky jsem si ještě nepořídila – používám chirurgické. Stříhají dobře, jsou ostré. Jen ty vlasy v nich poněkud kloužou.
    Jo, a Any už má taky ofinku – před časem si ji střihla svými kvalitními nůžkami pro leváky (já si říkala, že je nějak ticho). A holky se začaly pokoušet o vlastnoruční culíky.
    🙂

  • Jarmuschko…. kolik toho na té hlavě máš ?!!! :)))))

  • Jarmuschka
    Jarmuschka

    Brmbulko, já to nestihnu…
    Ale jak jsem si to nechala zastřihnout, tak už jsem vyrazila s culíkem (ne s „hovínkem“). A všichni se tááááák divili, jak dlouhé že to mám vlasy…

    Ale chtěla jsem se ještě podělit o naše malé manželské rozepře. Manža furt brble, že prý si kupuji moc kosmetiky. Například těch šamponů že mám moc (střídám je a ve skříňce mám vždy tak 3-5 lahviček), že jemu stačí jeden třeba na tři roky. No jo, ale zapomněl dodat, že on má na hlavě tak setinu toho, co já… (jednu lahvičku šamponu třeba od Avonu – taková ta válcovitá, 200 ml – to mám tak maximálně na 5x…)

  • Taky jsem byla v týdnu u kadeřnice jen na zastřižení, protože jsem oba kluky měla s sebou … vlasy mám zkrácené, více už kadeřnice nestihla …

  • to musi byt telepatie….ja se zrovna vratila od holicky:)….pta se jak to chcete???…rikam strojkem:)….neverila.-….no a vy uvidite v sobotu vysledek:)

  • Teda Jarčo, Ty uděláš super článek na každé téma, klobouk dolů!!! Fakt jsem se pobavila a zároveň si vzpomněla na své „vlasaté“ období – taky do pasu…. ale teď radikální střih = nakrátko. Jsem maximálně spokojená.:-))
    A naši malou jsme taky ještě nestříhali. Má vlasy samou kudrdlinku. Malého stříháme doma strojkem bez nástavce:-o Už si ho ani nedovedu představit s vlasy.:-))

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist