Můj příběh začíná před asi 25 lety. Já tehdy asi coby 3-letá slečinka dostala dárek, maličkého kocourka, celého černého. Také se nám v té době – teda našim – narodilo miminko…
Naši bydleli v rodinném domečku, společně s babi a dědou, takže kocourka přivítali s radostí. Kocourek dlouho neměl žádné jméno, ale posléze, když jsme zjistili, že má nejraději Sunar, který dojídal s velkou baštou po miminku a tloustl tak, dostal jméno MACEK.Macek byl kocour jak se patří. Chodil pyšně a byla z něj naše výsost, která s oblibou lehávala pod kamnama, kde bylo největší teploučko. Ale „gaučák“ nebyl, to ne.
Jeho dalším oblíbeným místem k ležení byl kočárek, zahříval miminko a byl opravdu velice opatrný, aby děťátkovi neublížil.
Jasně, spousta z vás si řekne: Ježiši! Kočka s miminkem, vždyť bude alergické, nebo ji kocour drápne, ublíží. Ale ne. Macek to považoval za svou čest miminko hlídat a nikdy v životě by neublížil.
Nejraději chodil oknem, vždycky tlapkou zaťukal na okno a bylo mu otevřeno.
Já tedy nevím, kdo přišel na tu písničku: Kočka leze dírou, pes oknem….., protože jsem ještě neviděla, aby pes lezl oknem a kočka dírou. To spíše pes chodí dveřmi a kočka oknem. 🙂
Já už jsem na něj jako dítě samozřejmě čekala. Musela jsem přece zjistit, jak fungují oči, jestli slyší, když má ucpané uši, jestli bolí tahání za ocas, a jiné příšernosti, za které se mu omlouvám.
Kolikrát chudák držel a kroutil se bolestí, ale neublížil. Věděl, že nesmí ublížit. Jednou jedinkrát bolestí vystrčil drápky a dostal vyhubováno a byl chudák bez Sunaru.
Snad mě omlouvá jen to, že jako 3-letá jsem nevěděla, že to může také bolet. A co jsem se ho natahala, kolikrát vozila v autíčku, houpala na houpačce……. Při vzpomínce na Macíčka mi vždycky vyhrknou do očí slzy.
Pak ale jsme se museli stěhovat. Naši dostali nový byt – v paneláku, v 8. patře, takže Macka jsme museli nechat u „babi a dědy“.
Kolikrát prý babička slyšela ťukání na okno, kolikrát slyšela usedavý mňaukot – no spíše dětský pláč. A kolikrát také chystala mléko a zvala Macíčka dovnitř. Ten jednou seskočil, napil se, podíval se kolem a šel smutně pryč. Kolikrát ho brala k sobě do kuchyně a chystala znovu a znovu jeho pelíšek, Macek vždycky utekl a čekal na nás u okna. Jednou už nepřišel vůbec.
Naši mi od té doby neřeknou jinak než Macku, a dnes?
Má tříletá dcerka má slíbené malé koťátko – celé černé a já už vím, že mu budu říkat Macku, ať si každý myslí, co chce. Mimochodem, prý to je kocourek. 🙂
Napsal/a: biovirus
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (2 vyjádření)
Moc hezkej článek, ale trochu smutnej…
Tak nevím, jestli ve mně pracují hormony nebo jestli se každej tak dojímá, ale já jsem nad tvým článkem normálně uronila slzu! Mám strašně ráda zvířata, hlavně psy a kočky a úplně jsem si představovala tu tlapičku, jak ťuká na to okno a hledá vás. No hrůza :-)). Moc se mi tvůj článek líbil! A co se týče těch zvířat u miminek, tak já se držím názoru, že dítě, které je od malinkata zvyklé na blízkost domácího zvířete, má větší obranyschopnost. Nevím, jestli to teda není nesmysl, kdysi mi to někdo řekl a já se toho alibisticky držím, protože máme psa, který našemu Vojtovi olízl obličej hned po příjezdu z porodnice :-)))) (což tedy záměr nebyl)
P.S: U babičky jsme měli vždycky kočku nebo kocoura a jmenovali se buď Macek nebo Micka.