Kolumbovo vejce

Rubrika: Trocha nostalgie

vejceUstálené slovní spojení „Kolumbovo vejce“ se vztahuje k vyprávěné historce o Kryštofu Kolumbovi, který postavil vejce na špičku. Jedná se o zdánlivě složitou věc, která má nečekaně jednoduché řešení. V přeneseném slova smyslu se toto rčení užívá tam, kde se náhle objeví nezvykle jednoduché řešení v zapeklité situaci. A já ho objevila… Když se dívám zpět do roku 2010, jsem si naprosto jistá, že si ho budu pamatovat celý svůj život.

První pololetí roku 2010 se na první pohled zdálo stejné jako ten předchozí rok, jen s tím, že jsme o rok starší. Ale já cítila, že se „něco“ děje. Uvnitř mé duše se „něco“ dělo.
Zpočátku jsem tomu nevěnovala příliš pozornosti. Byla jsem zavalená spoustou každodenních povinností, starostí o rodinu – zvláště péčí o syna, o domácnost, k tomu nějaké trable v práci, k tomu manžel velké potíže v práci a v neposlední řadě mě neustále provázejí myšlenky na nemocnou maminku… A tak stačilo už jen pomyslně „kápnout“, aby dopadla ta poslední „kapka“ a pohár byl naplněn.
Stejně tak jako každý jiný člověk mám i já své hranice. A ani mně se řada životních situací nevyhne a dokonce jsem v tu dobu nabyla dojmu, že se mi smůla vyloženě lepí na paty. Smutek i splín na mě začaly doléhat plnou vahou, protože když se nedaří chvíli, tak nad tím člověk mávne rukou, ale když se nedaří delší čas, je to vyčerpávající. Cítila jsem se nesvá a naštvaná. Ano, byla jsem naštvaná. Na celý svět. A kladla jsem si spoustu otázek… Napadaly mě takové otázky jako např. Proč já? Proč zrovna já musím být ten, kdo je „spláchnutej“? Jaký to má smysl, to moje věčné snažení? Pořád se snažím a snažím – být k lidem slušná, v jednání s nimi ochotná a vstřícná, poctivě makám (míněno v práci) a stejně se vždycky najde někdo, komu to není dost dobré… A když na mě pak někdo vylije kýbl pomluv, co s tím zmůžu, co s tím mám dělat?
A pak to přišlo. Zmocnil se mě pocit, že ať udělám, co udělám, stejně to dopadne špatně. Začala jsem mít pocit, že nemám dosah na důležité věci ve svém vlastním životě. Jako bych byla jen unášena proudem času a stala se jen přihlížejícím tomu, co se mi děje… Jako bych ztrácela naději… Jako bych ztrácela půdu pod nohama…
A jaké to je, když duše pláče, neumím dát do slov. Na to slova asi nejsou… A vidět to není. Očima se to vidět nedá. A pokud se to neřekne nahlas, a já nahlas neřekla nic, jako by to nebylo. Jenže ono „to“ je… uvnitř… skryté…
A mysl pořád tvoří další a další otázky, na které nenachází odpovědi. Proč tu jsem? Proč se cítím sama uprostřed lidí? Kam jdu a za čím? Proč cítím nesoulad?
A to už se uvnitř mého nitra ozývalo zoufalé volání o pomoc.
V noci jsem nemohla spát, trápila jsem se, bála se budoucnosti, co zas přijde jako další na řadu, stejně tak jsem za sebou „táhla“ minulost, věci, které se staly, se mi neustále vracely a mučily mě, přemítala jsem nad tím, co jsem udělala špatně, kde jsem udělala chybu, co špatného se mi stalo, čím mi kdo ublížil, jak jsem ublížila já někomu.

A najednou se to stalo. Do mého života vstoupil někdo nový… A přišel jako na zavolanou… Půjčil mi hromadu knih. A já začala číst. Každou volnou chvíli jsem v ruce držela knížku a louskala jsem je jednu za druhou, někdy i dlouho do noci. A pořád jsem četla a pořád jsem neměla dost. Byla jsem úplně pohlcena četbou. A najednou vše začalo dostávat nové obrysy. Některé události do sebe začaly zapadat jako puzzle a já postupně začala nacházet vysvětlení. V některých knížkách jsem se „našla“ a přišlo mi to neuvěřitelné, bylo to, jako by to psali o mně! Srdíčko se mi sevřelo úzkostí a dojetím a hlavou mi běželo: to není možný…
A já začala plakat. Brečela jsem nad knížkou a přitom jsem cítila obrovskou úlevu. Ten pláč jako by z mého nitra všechno odplavoval, ty nánosy minulosti jako by začaly ubývat.

A já se vědomě zhluboka nadechla. A s výdechem mi to došlo. Jsem to JÁ.
Jsem to já, kdo si ubližuje, jsem to já sama, kdo ubližuje sám sobě.

Bylo to sice docela zdrcující, přesto jsem měla pocit osvobození, protože když jsem to já, můžu s tím něco dělat a můžu to změnit.
Rozmělnila jsem přítomnost do vzpomínek a minulosti a zároveň do obav z budoucnosti, takže jsem nežila v přítomnosti, ale jen jaksi „mimo“, přítomný okamžik mi unikal. Pořád samé: „to bylo“ nebo „to bude“. Žádné „teď“. Přitom JÁ JSEM, tady a teď. Jsem tu. A žádné „bylo“ a žádné „bude“ tu TEĎ není. A dnešek je tu jen jednou. Žádný den se neopakuje. Je tu jen jedinkrát. Nevrátí se.
A minulost není důležitá. Z minulosti se mám poučit a přenést si zkušenosti do přítomnosti. Jinak NIC. Moc přítomného okamžiku je tu právě teď. Minulost už tu není.
A jak se to dá provést? Úplně jednoduše – odpustit.
Odpustit sobě i jiným. A je-li to zapotřebí, omluvit se a o odpuštění požádat.
A je to nesmírně uvolňující a osvobozující.
Ten den jsem začala „žít“.
Začala jsem žít bez „okovů“ minulosti.
Trápení věcí minulých začalo postupně mizet…

A přesto, že jsem to pořád já, jsem jiná. Získala jsem vnitřní klid a ztracenou rovnováhu. Jsem svobodnější než předtím. Postupně získávám tolik potřebný nadhled a odstup od věcí, které se dějí. Ono totiž není důležité, co se mi děje, jediné důležité je to, co to dělá se mnou. A na to soustředím svou pozornost. Vím dobře, jaká jsem, znám se nejlépe ze všech lidí, přece nepotřebuji k vlastnímu „hodnocení“ názor někoho jiného. Takže když někdo „plive jedovaté sliny“, obrním se neviditelnou ochranou a po té to sklouzne na zem a tam se to rozplyne. Není to má „vizitka“, slova jiného člověka, vyřčená slova jsou vizitkou člověka, který je říká. Jako příklad: když někdo řekne, že mám červené vlasy, obrazně řečeno si poklepu na čelo a nijak se mě to nedotkne. Já přece VÍM, že červené vlasy nemám. Takže nad tím nemusím dumat, přemýšlet, trápit se tím nebo se tím zatěžovat. A tenhle jednoduchý příklad se dá použít a bohatě využít v běžném kontaktu s lidmi.

Jsem „na začátku“. A čeká mě spousta práce. Ale to nevadí, jsem to já, o koho se jedná a to mi přece stojí za to. Musím toho ještě hodně přečíst, hodně poznat a hodně toho pochopit. A udělám to vědomě „teď“.

Tento příspěvek byl zveřejněn v rámci soutěže Slivestrovsko-novoroční ohlédnutí, do které se do 9.1.2011 můžete zapojit i vy.

Napsal/a: Padmé

Toto taky stojí za přečtení!

[Soutěž] Jak se stát pirátem

Druhý díl vtipné dětské série Škyťák Šelmovská Štika III. od anglické spisovatelky Cressidy Cowell vychází jako audiokniha Jak se

Čtu dál →

Recenze: 100 nejznámějších pohádek pro unavené rodiče podruhé

Před časem jsem dětem (i sobě) pořídila knížku 100 nejznámějších pohádek pro unavené rodiče od nakladatelství XYZ, ilustrovanou Karlem

Čtu dál →

Jak každodenně zabíjíme důvěru svých dětí?

Neděláme to schválně, ale dopouštíme se toho snad každý den. Jsou to jen zdánlivé malichernosti, ale důsledky jsou mnohem

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (13 vyjádření)

  • Padmé

    Keen, moc děkuji.

  • keenspeed

    Padmé – moc pěkně a čtivě napsaný článek.
    Myšlenky, které obměnách napadaly a napadají i mě.
    Držím palce, ať to „teď“ stojí za to a začátek nové cesty má i dobrý konec…někdy někde 🙂

  • Padmé

    Kekunko, moc děkuji za Tvou reakci, Ty jsi mě tak překvapila (zaskočila), až se mi slzičky dojetí draly do očí :-). Díky moc.

    Peťko, děkuji, že jsi napsala, vždyť komentář nemusí být „román“ i pár slůvek potěší :-). Díky.

  • Peťka

    Delší psaní dneska bohužel nedám, ale jen chci napsat, že se mi článek moc líbil a je v něm hodně zajímavých myšlenek. 🙂 Díky.

  • kekunka

    Padmé, páni! Nevím, zda se mi podaří dát do slov to, co se ve mně odehrávalo při čtení Tvého článku. Ale zkusím to. 🙂

    Strašně moc moc díky za Tvůj článek, protože je opravdu úžasný. Taky jsem při čtení měla mnohdy pocit, že je to o mně, že se v tom vidím. Jsou období, kdy se hroutím kvůli prkotinám, ale já to jako prkotiny nevidím, pro mě jsou to obří problémy. A pak nastupuje to, že mě nikdo nechápe, nikdo mě nemá rád, nikdo nechce moje nářky poslouchat, přitom já mám fakt velký problém! Zpětně se pak divím, co jsem to řešila za hlouposti, proč jsem si neužívala života a tolika radostí, které byly.

    I proto jsem za Tvůj článek neskonale vděčná! Myslím si, že může pomoct opravdu hodně lidem. Umíš to všechno fantasticky popsat a sama na sobě ukazuješ řešení, které je v takových situacích jediné možné a jediné správné. A tyhle věty vytesat do kamene:

    Ono totiž není důležité, co se mi děje, jediné důležité je to, co to dělá se mnou. A na to soustředím svou pozornost. Vím dobře, jaká jsem, znám se nejlépe ze všech lidí, přece nepotřebuji k vlastnímu „hodnocení“ názor někoho jiného.

    Kdyby si tohle každý člověk dokázal vštípit, dokázal podle toho žít, bylo by na světě mnohem krásněji! Lidi by byli mnohem víc vyrovnaní a ubylo by pomluv (neb by si lidi nepotřebovali zvyšovat svoje sebevědomí tím, že haní druhého).

    Ještě jednou veliké dík za článek, za podělení se s Tvou zkušeností. Jsem Ti moc vděčná.

  • Padmé

    Ahoj Berulinko, děkuji za Tvou reakci. Osobně si myslím, že si v tom občas „pochodíme“ každá (každý). Pošlu Ti OV.

    Ahoj Zuzko, děkuji. Je to přesně tak, jak jsi to napsala – jiný úhel pohledu, jiné myšlení, otevřít oči…
    S tím „ne“ jsi to trefila, mám s tím problém už hodně dlouho, ale učím se (snažím se, někdy už to jde).

    Lien, Julie, Bamisko, Danasi, Horempádem,
    moc Vám všem děkuji, že jste napsaly.

    Někdy je to prostě tak, nevidíme to, co máme před očima…

    Přeji příjemný den.
    🙂

  • Ahoj Padmé,

    ráda jsem si tvůj článeček přečetla a musím konstatovat, že k podobným závěrům jsem nuceně došla i já. Ne tedy z knih, ale spíš právě nad tím rozjímáním nad minulostí, kdy jsem si také musela říct dost a začít myslet jen a jen na budoucnost. Proto u mne také ty razantní kroky a musím říct, že je to opravdu osvobozující. Takže ti držím palečky, aby se i u tebe vše postupně vyřešilo. Hodně štěstíčka nejen tobě, ale celé tvé rodině.

  • danasi

    Sluníčko, díky za článek.

  • bamiska

    moc hezkej a silnej článek, kterj zaleze pod kůži….

  • JEJDA, TAK MI PŘIPADÁ, JAKO KDYBYCH ČETLA O SOBĚ. TAKÉ JSEM NA SOBĚ ZAČALA PRACOVAT. A PODNĚT? KNÍŽKA OD JEDNOHO ČLOVĚKA, KTERÝ SE V ŽIVOTĚ DOSTAL Z TAKOVÉ SITUACE, KROU BY KAŽDÝ DRUHÝ VZDAL.

  • Lien

    Moc pěkný článek, Padmé 😉

  • Milá Padmé,jedním slovem smekám.
    Máš snad vrozený cit pojmenovat i to nepříjemné a když se něco nějak jmenuje,tak to můžeme oslovit,můžeme s tím pracovat,najít na TO lék,poznat to..Nikdo z nás nejsme stroje,máme nějaké city,pocity,myšlení,trápení..špatné ale je,když nám TO začne přerůstat přes hlavu a buď nás to zavalí nebo se najednou objeví něco,někdo, kdo podá jiný úhel pohledu,nastaví pomocnou ruku nebo s námi jen zatřepe a otevře oči..
    Přeji ti aby to smutné už bylo vybrané a z tvého článku si ,,něco“ vezmu.Myslím,že hlavně my ženy bychom si měly vážit samy sebe a nedělat tu spoustu věcí jen proto,že se to od nás očekává,ale proto,že nám to dělá radost.Myslím,že bysme se ,alespoň některé,měly naučit říkat NE.
    Děkuji ti Padmé za ten nový úhel pohledu:-D

  • Padmé,nádhernej článek,moc za něj děkuju:)..zkraje jsem měla pocit,že píšeš o mě,protože přesně tohle dělám já,neustále se ptám“proč zrovna mě,co je špatně,za co jsem trestaná“,prostě samý „PROČ“..odpovědi ale kolikrát neznám,proto to v sobě dusím a jak píšeš,moje duše pláče a já chci konečně taky z toho všeho ven,jen nevím jak..tobě pomohlo čtení knížek a úleva a jiný pohled na všechno se dostavil..snad se jednoho dne probudím a budu se cítit taky volná,svobodná,bude se mi volně dýchat..tvůj článek mi malinko pomohl..teď vím,že mě čeká ještě spousta zamyšlení nad tím,jak udělat všechno tak,abych se té volnosti a pocitu svobody dočkala..ještě jednou veliký dík,tvoje slova mě vždycky zahřejí u srdíčka:)

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist