Kolumbovo vejce

Ustálené slovní spojení „Kolumbovo vejce“ se vztahuje k vyprávěné historce o Kryštofu Kolumbovi, který postavil vejce na špičku. Jedná se o zdánlivě složitou věc, která má nečekaně jednoduché řešení. V přeneseném slova smyslu se toto rčení užívá tam, kde se náhle objeví nezvykle jednoduché řešení v zapeklité situaci. A já ho objevila…

Když se dívám zpět do roku 2010, jsem si naprosto jistá, že si ho budu pamatovat celý svůj život.

První pololetí roku 2010 se na první pohled zdálo stejné jako ten předchozí rok, jen s tím, že jsme o rok starší. Ale já cítila, že se „něco“ děje. Uvnitř mé duše se „něco“ dělo.
Zpočátku jsem tomu nevěnovala příliš pozornosti. Byla jsem zavalená spoustou každodenních povinností, starostí o rodinu – zvláště péčí o syna, o domácnost, k tomu nějaké trable v práci, k tomu manžel velké potíže v práci a v neposlední řadě mě neustále provázejí myšlenky na nemocnou maminku… A tak stačilo už jen pomyslně „kápnout“, aby dopadla ta poslední „kapka“ a pohár byl naplněn.
Stejně tak jako každý jiný člověk mám i já své hranice. A ani mně se řada životních situací nevyhne a dokonce jsem v tu dobu nabyla dojmu, že se mi smůla vyloženě lepí na paty. Smutek i splín na mě začaly doléhat plnou vahou, protože když se nedaří chvíli, tak nad tím člověk mávne rukou, ale když se nedaří delší čas, je to vyčerpávající. Cítila jsem se nesvá a naštvaná. Ano, byla jsem naštvaná. Na celý svět. A kladla jsem si spoustu otázek… Napadaly mě takové otázky jako např. Proč já? Proč zrovna já musím být ten, kdo je „spláchnutej“? Jaký to má smysl, to moje věčné snažení? Pořád se snažím a snažím – být k lidem slušná, v jednání s nimi ochotná a vstřícná, poctivě makám (míněno v práci) a stejně se vždycky najde někdo, komu to není dost dobré… A když na mě pak někdo vylije kýbl pomluv, co s tím zmůžu, co s tím mám dělat?
A pak to přišlo. Zmocnil se mě pocit, že ať udělám, co udělám, stejně to dopadne špatně. Začala jsem mít pocit, že nemám dosah na důležité věci ve svém vlastním životě. Jako bych byla jen unášena proudem času a stala se jen přihlížejícím tomu, co se mi děje… Jako bych ztrácela naději… Jako bych ztrácela půdu pod nohama…
A jaké to je, když duše pláče, neumím dát do slov. Na to slova asi nejsou… A vidět to není. Očima se to vidět nedá. A pokud se to neřekne nahlas, a já nahlas neřekla nic, jako by to nebylo. Jenže ono „to“ je… uvnitř… skryté…
A mysl pořád tvoří další a další otázky, na které nenachází odpovědi. Proč tu jsem? Proč se cítím sama uprostřed lidí? Kam jdu a za čím? Proč cítím nesoulad?
A to už se uvnitř mého nitra ozývalo zoufalé volání o pomoc.
V noci jsem nemohla spát, trápila jsem se, bála se budoucnosti, co zas přijde jako další na řadu, stejně tak jsem za sebou „táhla“ minulost, věci, které se staly, se mi neustále vracely a mučily mě, přemítala jsem nad tím, co jsem udělala špatně, kde jsem udělala chybu, co špatného se mi stalo, čím mi kdo ublížil, jak jsem ublížila já někomu.

A najednou se to stalo. Do mého života vstoupil někdo nový… A přišel jako na zavolanou… Půjčil mi hromadu knih. A já začala číst. Každou volnou chvíli jsem v ruce držela knížku a louskala jsem je jednu za druhou, někdy i dlouho do noci. A pořád jsem četla a pořád jsem neměla dost. Byla jsem úplně pohlcena četbou. A najednou vše začalo dostávat nové obrysy. Některé události do sebe začaly zapadat jako puzzle a já postupně začala nacházet vysvětlení. V některých knížkách jsem se „našla“ a přišlo mi to neuvěřitelné, bylo to, jako by to psali o mně! Srdíčko se mi sevřelo úzkostí a dojetím a hlavou mi běželo: to není možný…
A já začala plakat. Brečela jsem nad knížkou a přitom jsem cítila obrovskou úlevu. Ten pláč jako by z mého nitra všechno odplavoval, ty nánosy minulosti jako by začaly ubývat.

A já se vědomě zhluboka nadechla. A s výdechem mi to došlo. Jsem to JÁ.
Jsem to já, kdo si ubližuje, jsem to já sama, kdo ubližuje sám sobě.

Bylo to sice docela zdrcující, přesto jsem měla pocit osvobození, protože když jsem to já, můžu s tím něco dělat a můžu to změnit.
Rozmělnila jsem přítomnost do vzpomínek a minulosti a zároveň do obav z budoucnosti, takže jsem nežila v přítomnosti, ale jen jaksi „mimo“, přítomný okamžik mi unikal. Pořád samé: „to bylo“ nebo „to bude“. Žádné „teď“. Přitom JÁ JSEM, tady a teď. Jsem tu. A žádné „bylo“ a žádné „bude“ tu TEĎ není. A dnešek je tu jen jednou. Žádný den se neopakuje. Je tu jen jedinkrát. Nevrátí se.
A minulost není důležitá. Z minulosti se mám poučit a přenést si zkušenosti do přítomnosti. Jinak NIC. Moc přítomného okamžiku je tu právě teď. Minulost už tu není.
A jak se to dá provést? Úplně jednoduše – odpustit.
Odpustit sobě i jiným. A je-li to zapotřebí, omluvit se a o odpuštění požádat.
A je to nesmírně uvolňující a osvobozující.
Ten den jsem začala „žít“.
Začala jsem žít bez „okovů“ minulosti.
Trápení věcí minulých začalo postupně mizet…

A přesto, že jsem to pořád já, jsem jiná. Získala jsem vnitřní klid a ztracenou rovnováhu. Jsem svobodnější než předtím. Postupně získávám tolik potřebný nadhled a odstup od věcí, které se dějí. Ono totiž není důležité, co se mi děje, jediné důležité je to, co to dělá se mnou. A na to soustředím svou pozornost. Vím dobře, jaká jsem, znám se nejlépe ze všech lidí, přece nepotřebuji k vlastnímu „hodnocení“ názor někoho jiného. Takže když někdo „plive jedovaté sliny“, obrním se neviditelnou ochranou a po té to sklouzne na zem a tam se to rozplyne. Není to má „vizitka“, slova jiného člověka, vyřčená slova jsou vizitkou člověka, který je říká. Jako příklad: když někdo řekne, že mám červené vlasy, obrazně řečeno si poklepu na čelo a nijak se mě to nedotkne. Já přece VÍM, že červené vlasy nemám. Takže nad tím nemusím dumat, přemýšlet, trápit se tím nebo se tím zatěžovat. A tenhle jednoduchý příklad se dá použít a bohatě využít v běžném kontaktu s lidmi.

Jsem „na začátku“. A čeká mě spousta práce. Ale to nevadí, jsem to já, o koho se jedná a to mi přece stojí za to. Musím toho ještě hodně přečíst, hodně poznat a hodně toho pochopit. A udělám to vědomě „teď“.

Napsal/a: Padmé