Jak jsem se nestala učitelkou, ale tím, čím jsem

Už na základní škole jsem věděla, že chci jednou pracovat s dětmi. Ostatně, co byste čekali jiného v rodině, kde je mamka učitelka, taťka bývalý učitel, já byla nejstarší ze tří sester, navíc jen tak pro zajímavost narozená na Den učitelů.

Představovala jsem si práci učitelky v mateřské školce nebo třeba tety v jesličkách. Jenže zrovna v roce, kdy jsem byla v osmé třídě, brali na tyto dva obory (pedák nebo zdrávka) jen z devítky – a to se mi nechtělo čekat. A tak jsem zvolila docela logicky jinou cestu ke splnění svého snu – šla jsem na gymnázium. Tehdy nebyly žádné problémy.
Na gymplu bylo všechno docela v pohodě. Jen jsem poznala, jak velký vliv má vyučující na to, jak bude mít člověk rád který předmět. Měli jsme velice svérázného češtináře, který byl jako člověk – osobnost něco strašného, ženská pro něj byla slepice. Ale tu češtinu nás několik lidí ve třídě opravdu naučil milovat, i když občas i docela svéráznými metodami. Já dneska tvrdím, že to byla škola do dalšího života. Zároveň nás měl i na dějepis, takže další moje láska. A protože jsem vždycky byla člověk, který má rád pohyb, milovala jsem i tělocvik. A asi jsem v těch předmětech bývala i dost dobrá, protože jsem vyhrávala různé soutěže v těchto oborech, dostávala jsem se i do národních kol. Tak snad tam byly i nějaké předpoklady – ostatně geny asi fungují, maminka byla češtinářka. Ale na druhou stranu jsem měla velice ráda i matematiku, ale díky kantorům už ne třeba fyziku, chemii, biologii. Zároveň jsem celou střední školu pracovala i s dětmi – jako instruktorka jiskřiček, jezdila jsem na letní tábory. A tak v okamžiku, kdy jsem se rozhodovala, kam si podat tu jednu jedinou přihlášku na vysokou školu, nikdo nepochyboval, že ta moje bude na pedák, řešili jsme s kantorem a rodiči jen to, jestli to bude čeština s tělocvikem nebo s dějepisem…. Jenže – psal se rok 1984 a všechno bylo najednou jinak. Z vyšších míst mi bylo sděleno, že si tuhle přihlášku nemusím ani podávat, protože nedostanu doporučení od uličního výboru – tatínek měl škraloup z r.1968. A že jestli chci na vysokou, můžu si vybírat jen z následujících: strojárna, zemědělka, chemická nebo ekonomka ( a tam kromě zahraničního obchodu). Tak a babo řeš – se svým vztahem k fyzice, chemii i biologii… Takže to vyhrála po mnoha proplakaných večerech ekonomka – přijímačky se dělaly z matiky a ruštiny.
Dnes musím říct, že jsem tam prožila 4 krásné studijní roky, vystudovala celkem bez problémů a tomuto oboru se věnuju už víc než 20 let, z toho 17 let jako ekonomka na základní škole – kruh se pomaličku uzavřel. Mám své povolání ráda, našla jsem si v něm to svoje, baví mě to a jsem neustále v kontaktu s dětmi.
A přes svoji dcerku jsem se dostala k moderní gymnastice, které se ona věnuje od 4 let, teď už po prodělané mononukleoze jen na výkonnostní úrovni. Dodělala jsem si potřebná školení a již několik let pomáhám při trénincích malých děvčátek, v letošním roce mi již byla svěřena skupinka děvčátek – předškolačky a prvňačky. A strašně mě to s nimi baví, kolikrát jdu na trénink úplně ubitá a vyšťavená a když pak vidím ty dychtivé obličejíky… A domů odcházím nabitá energiií na celý večer.
Když si to tak všechno probírám, tak to asi tak mělo být. Mám obavu, že kdyby ze mě byla učitelka, tak už bych neměla sílu na ty moje kočičky. A troufám si říct, že i jako ekonomka jsem docela úspěšná, práce mě baví. Jen kdyby ta cesta k tomu povolání nebyla tenkrát určena tak krutě – v osmnácti se s tím člověk opravdu těžko smiřoval.

Napsal/a: Halina