Jak jsem na mateřské zpustla

Rubrika: Trocha nostalgie

140332_grandma_and_grandsonŽivot mi uštědřil několik ran. Například, když jsem musela kvůli stěhování změnit svého gynekologa a smířit se s tím, že mi „tam“ bude šahat někdo cizí. Nebo, když mi ve třetí třídě řekl jeden kluk, že jsem plochá jako prkno (měl pravdu)…

Ale rána asi nejhorší byla, když mi má obézní matka (promiň mami) donesla své oblečení, které je jí už těsné, abych si ho vyzkoušela. Stěžovala jsem si totiž, že jsem po dvou těhotenstvích tak ztloustla, že si kromě kojící podprsenky (i když už dávno nekojím) a těhotenských kalhot (dítě už běhá po svých), nemám co obléct. Ranou nebylo to, že mi své oblečení dovezla. Ale to, že mi padlo jako ulité.

„To jsem dopadla,“ povzdechla jsem si, když už byla pryč, „já obleču věci své matky.“
„Mě to nepřekvapuje,“ poznamenal suše můj muž, „počítal jsem s tím,“ a dodal: „Každej chlap to přece ví, že než si vezme nějakou ženskou, má se podívat na její matku, aby věděl, do čeho jde.“

Už když poprvé poznal mou matku, mne na tuto lidovou moudrost upozorňoval. To jsem ještě byla štíhlá jako proutek, protože jsem dokázala den před schůzkou sníst jen jedno jablko. To, abych neměla nadmuté břicho jídlem a líbila se mu.
„Neboj se, já jsem po tátovi“, tvrdila jsem tehdy sebejistě.

Ukázalo se ale, že jsem neměla pravdu.

O ztloustnutí po dětech toho bylo napsáno a nalkáno opravdu hodně. Přidám se.

Vzpomínám si, že jednou, když jsem v dobře padnoucím kostýmu a s úsměvem úspěšné mladé ženy kráčela do práce, potkala jsem na ulici ufuněnou matku, tlačící kočárek. Měla na sobě nějakou ošoupanou bundu, ale hlavně, obrovské břicho. Břicho měla přesto, že dítě už vezla v kočárku.
„Takhle já nikdy vypadat nebudu,“ zařekla jsem se tehdy s lehkým odporem. „To nedopustím.“

A hle! Pár let uplynulo, stačily dva porody, hory dojezených pribiňáčků a políveček po dětech, nedostatek pohybu, protože moje malé děti chodí velmi pomalu a cvičit se mi nechce a břicho (opuštěné po porodu dítěte) jsem zaplnila tukem ochotně a velmi rychle.

Na poslední chvíli jsem sundala snubní prstýnek, aby mi ho nakonec nemuseli odřezávat z prstu. Zabalila své krásné štíhlé oblečení do krabic a začala nosit věci po mé matce.

Nedávno jsme byli s manželem i s dětmi v nákupním centru. Dříve, bez dětí, jsme tam chodili často. Nyní už tam téměř nechodíme, protože malé děti se v davu lidí špatně hledají. Přesto jim občas chceme dopřát vědomí, že na světě žije lidí spousta a shlukují se na místech jako jsou nákupní centra, nádraží, křižovatky tramvají a vánoční trhy. Chceme je naučit se mezi lidmi proplétat, protože jistě do konce života na vesnici nezůstanou.

Když jsme si sedli na lavičku, zatímco jsme děti usadili do houpací lokomotivy za deset korun, měla jsem pár minut čas na to, abych se rozhlédla kolem sebe. Uvědomila jsem si, že lidé jsou pěkně a vkusně oblečení a čistí. Pak jsem si prohlédla naši, už pár měsíců vesnickou rodinku, a lekla jsem se. Jindřiškovi jsem omylem nepřevlékla mikinu, co podědil už asi po deseti dětech a je to na ní vidět. Ríša má krátké kalhoty (rychle vyrostl a nestihla jsem koupit nové). My s manželem vypadáme dost unaveně a nestihli jsme se učesat. Navíc jsme všichni čtyři od bláta, protože žijeme na staveništi.
„Vypadáš jak socka,“ řekla by jistě moje sestra, kdyby mne tehdy viděla.

Tenhle příběh nemá žádnou pointu, žádné rozhřešení typu: „Začala jsem cvičit a hubnu!“ nebo „Jsem tlustá a krásná“.

Nehubnu a s tím, že jsem tlustá, jsem se nesmířila.

Některé věci se však s uplynulým časem ukázaly v jiném světle.

Po dvou porodech ani přesně nevím, kdo všechno mi tam sahal a už mne to tak nebere.

Dovedu si už představit, že ta tlustá maminka tehdy možná:…. už pár týdnů pořádně nespala, je ráda, že se dočkala rána, nakojila dítě a stihla ho nachystat na vycházku dřív, než začlo řvát znovu hlady. Zrovna si užívá chvíli, kdy miminko usnulo v kočáře a vypadá spokojeně. A je jí naprosto jedno, jaké má břicho a jestli je její bunda ošuňtělá.

A tomu drzému klukovi ze sousedství vzkazuju: „Přijď se podívat na má prsa teď, když jsou vzedmutá kojením a obezitou!“

I když taťka by k tomu jistě dodal: „Prsa se předvádět nebudou, výhody svého krušného manželství si nechám pro sebe!“

Můj blog je na www.postizenedeti.cz – portálu pro rodiče a přátele dětí zdravotně postižených nebo postižením ohrožených.

Napsal/a: Žlababa

Toto taky stojí za přečtení!

Ako láskou a prijatím rozpustiť detský hnev či zlú náladu

Bol piatok trinásteho. Po náročnom týždni s nadšením odchádzam z práce a stretávam sa s Elou a jej otcom (mojím

Čtu dál →

Píšete omluvenky z plavání?

Představte si, že vaše dítě je sportovní anti talent, nebo „koordinační psanec“ neumí ani jezdit na kole, nemá moc vlohy

Čtu dál →

[Soutěž] Bombarďák – Čtvrtek

Bombarďák vydal nové album. A co je nejlepší? Že ho teď 2 z vás můžou vyhrát v naší soutěži

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (29 vyjádření)

  • Jasně, taky jsem dělala rozhovor pro místní plátek pro dobrý pocit a nenapadlo mě něco chtít. Spíš mám pořád na mysli to, jak kdejaký srdceryvný výlev v Mámě… honorují něčím značkovým a tobě to otiskli na černo.

    Škoda, že článek neotisknou v páteční MF, to jsou jediné noviny, co se tu dají s denním zpožděním sehnat:-) Asi zavolám mámě, ať mi ty Lidovky koupí.

    Mmch, četla jsem článek o asistentce a Ríša mi připadá čím dál normálnější dítě, když ho porovnávám s tím mým. Z Kubíka ve třech letech pozdrav „Ahoj táto,“ nijak nedostanu.

  • Žlababa

    Sončo, ten příspěvek do Maminky taky nebyl nijak honorován. Ale já si cením toho, že mne normálně oslovili a požádali o rozhovor o Jindřiškovi a neudělali to tak jako tehdy v Máma a já.
    Napsala jsem to pro rodiče dětí s hypotonií, ne pro nějaký výdělek.

  • Po dlouhé době nám funguje počítač, tak jsem si hned našla tvůj článek. Jo, taky mám ve skříni oblečení, které nevím, jestli darovat, nebo doufat, že někdy zhubnu.

    Jsem zase doma na Slovensku, tak nevím, jestli se mi časopis podaří sehnat. Doufám, že tvůj příspěvek ocenili lépe než v Máma a já. A dnes jsem si na blogu přečetla, že Ti vyjde článek v Lidovkách, tak moc gratuluji a doufám, že brzo získáš nějakou trvalejší spolupráci, protože píšeš moc hezky. Hlavně mi přijdou tvé články úžasné proto, že působí optimisticky, i když to musíš mít zatraceně těžké. Já se hroutím při každé rýmě.

  • Tak po 5 letech jsem si Maminku nekoupila až v lednu a teď :)) Ale napravím to! :))

  • Jarmuschka
    Jarmuschka

    Jani, prolistovala jsem dneska Maminku.
    A konstatuji, že Jindříšek je celý tatínek. ;o)
    Tak je oba zdravím, i Ríšu samozřejmě.
    Už Ti sláva stoupá do hlavy?
    ;o)

  • Bramborka

    Žlababo, než na to zapomenu… Odebírám knihy z katalogu, který mi chodí několikrát do roka – Knižní klub. A TAM vypisují každoročně soutěž pro nové autory. POŠLI jim pár svých článku, udělej z toho povídky, určo tě vyberou, vydají ti knížku a ještě vyhraješ penízky na něco krásného pro chlapečky. Chtěla jsem to sama zkusit, ale na tebe nemám((-:.Udělej to pro nás a my si hned půjdeme knížku koupit((-:

  • Stanleynka

    Csssss, takhle si cpát dítě do médií, no co jsi to za matku!:) Maminku si určitě koupím, na tvou mediální hvězdu se ráda podívám:) A taky samozřejmě budu zase o něco moudřejší v oblasti medicínské..:)

  • Žlababa

    Jo, ještě jsem Vám, co nečtete můj blog, chtěla napsat, že v únorovém čísle časopisu Maminka, co teď vyšel (má růžovou obálku) je na str. 103 příběh našeho Jindřiška – je to článek o centrální svalové hypotonii. Má tam fotku přes půl strany. Je z něj mediální hvězda! :o)))

  • Žlababa

    Holky, díky za reakce. Lehce mne potěšilo, že nejsem na lodi zpustlých matek sama :o) Doufejme, že bude lépe!
    A díky za chválu mého psaní.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist