Dušičky a já.

Jak ten čas letí. Máme tu opět dušičky, každý bude aspoň jednou v roce se snažit přijít zapálit svíčku na hrobečku svých nejdražších. Tedy doufám…

Neb není nic smutnějšího, než když jdete po hřbitově a na velikonoce vidíte ještě vánoční výzdobu, která leckde vydrží celé léto, ba přečká i dušičkový čas.
Já ovšem nezapomínám a pokud nemohu ze zdravotních důvodů vyjít, tak mám připravenou náhradní variantu. Zapaluji svíčku na okýnku v ložnici, má to sice jeden menší problémek. Sousedka už volala, zda nehoří. Hořela, mohla jsem jí uklidnit, leč svíčka.
Popravdě já ani zapomenout nemohu. Moji milovaní si snad navzájem řekli: „Však jim ukážem!. Příbuzenstvo, na nás se nezapomíná!“ Jak by se mohlo, vždyť to byl jeden větší srandista než druhý.
Hezky si sedněte, popíjejte kafíčko a rozhodněte, zda mohu někdy zapomenout.

Má babička
Jmenovala se Andulka. Byla to kopa veselá, snažila se všechny přeonačit k obrazu svému. No, u tatínka je ještě vše patrné. Pokud ovšem kdokoliv udělal něco špatného, stačil jeden babičky pohled a vše bylo rázem napraveno. Vzpomínám si na jeden příběh. Psal se rok 1968 a okolo našeho domu jezdily tanky. Já byla vykulená a sledovala z okna tuto zelenou pohromu. Nikam jsme se sestrou nesměly. Jen babička a naši chodili nakupovat. Jednou sousedka řekla mé babičce: „Ančí, dej si pozor, chtěji hodinky,“ nu, co myslíte, že udělala. Připla si milé Primky na nohu a když přišel voják pro vodu, chtěl hodinky, moje milá babulka pravila: „žádné nemám,“ voják nevěřil a na milou babičku zahartusil. Tu se naštvala, nabídla mu hodinky z nohy. Ty nechtěl, ovšem vše se rozkřiklo a tak v našem městečku hodinky byly nožní. Ještě mnoho let se vyprávěl tento příběh pro pobavení. Primky má tatínek ve skleníku u hrníčku od babičky.
Zemřela 25.6. a toto datum bylo svatebním dnem mojich rodičů.

Dědulka
Náš dědeček byl človíček, který se vznášel v oblacích. Byl vynálezce a neustále něco kutil. Jeho nadání provází celou naší rodinu. Hrál na klavír a skládal písně, psal povídky i pohádky, maloval a velmi miloval zahrádku. Prostě vše pro krásu a blaho u srdíčka.
I on byl kupa veselá. Jednou uviděl mola v pokojíku a hned ráno spěchal do drogérie pro něco, co mol nemá rád. Však si postěžoval prodavačce, co se mu stalo hrozného. Znal ji, byla to jedna jeho žačka na klavír. Milá duše chtěla udělat radost a poradila, co má dědoušek udělat. Chudák děda, prý má vyklepat všechny šaty, udělat průvan a vše nechat otevřeno. Co nejvíce větrat. Ono se řekne, vyklepat, ale ty následky. Průvan byl, mrzlo. Od věčného větrání chytil rýmu, leč vyklepat nějak nemohl. Přece jen, vše se nedá. Náš dědoušek nějak zamlčel, že mol je v klavíru a zkuste vyklepat tento kolos.
Zemřel 26.11. na narození své nejstarší vnučky.

Jaroušek
Švagr. Pekař. To byl šprýmař. Každý den nás potrápil nějakou lotrovinou. Veselá kopa. Z dovolené vozil jako dárky ptákoviny, avšak všichni jsme se těšili, co zase dostanem.
Na vandry jezdil se Špejličkou. Vypadalo to jako ve filmu S tebou mě baví svět. To bylo jejich nedotknutelno. Škoda, měl by radost neb Jaryk (tedy viz Maturitní ples)je jeho syn. Můj klouček brouček. Díky Járo, že jsem měla možnost poznat tvoji osůbku.
Zemřel 24.9., kdy jsem si řekla své ano se Špejličkou a jako svědek byl právě on. Papapa.

Maminka
Má maminka. Jak moc se jí začínám podobat. Říkávala, čokoládu nechci, ale buřta, to neodmítnu. Jo jo, je to tak. Bohužel neunesla mou chorobu. Její maminka zemřela právě na stejnou nemoc, jakou jsem onemocněla já. Dostala infarkt, když jsem byla v nemocnici. Dozvěděla jsem se to až při propustce na víkend. Ten den bylo 30.11. a má dcerka slavila narozeniny.

Tak toto jsou moji nejmilejší, kterým musím rozsvítit svíčku. Nikdy nezapomenu, pokud ještě stále nevíte proč,tak datum bolu je i datumem radosti.

P.S. – a aby ten datum nebyl fádní, tak na narození maminky, což je 13.12., má svátek Lucie, která je přítelkyní mého synka.

Napsal/a: Kasparek