Deutche machine kaput

Rubrika: Trocha nostalgie

1207483_seat_850_sport_spiderTo, že můj manžel má úchylku na kupování vraků, mi mohlo dojít už tenkrát, když mě vezl na první rande nádhernou starodávnou škodou Octavia. Po prvních 5 kilometrech zastavil vůz, zatáhl za šňůrku, která se houpala od palubní desky (konečně se vysvětlilo, proč tam visí – byla to ruční brzda) a oznámil mi, že vaříme…

Taky jsem si toho všimla, protože se nám kouřilo z motoru, ale nešlo mi do hlavy, že se to přihodilo po 5 km při průměrné rychlosti 40 km/hod. Ukázalo se, že chladič je jak cedník a když se do něj leje voda, je slyšet, jak zároveň pod autem vytéká. Na místo určení (asi 30 km) jsme dojeli za 2 hodiny při neustálém dolévání vody.
Pak jsem odletěla do teplých krajů, oba jsme měli jiné partnery a po třech letech: Jsem opět ve své domovině, jedeme s partou na hory, já jsem přidělena do auta svého nastávajícího. Nevím, co to bylo za značku, ale říkal mu Regatka. Cesta probíhala vcelku v pohodě, kromě toho, že nefungovaly stěrače, ale to nám začalo vadit až na konci cesty, kdy začalo poměrně hustě sněžit. To bylo ale až potom, co jsme uslyšeli ránu a potom zvuk, jako když za sebou táhnete kus plechu. „Ještě že jsem ho přivázal“, ozvalo se spokojeně od řidiče. Vysvětlil nám, že tušil, že ten výfuk cestou odpadne a tak ho pro jistotu přivázal na nějaký provázek, takže teď jsme ho táhli za sebou na té tkanici, proto ten randál. Spokojeně se usmíval i když každé 2 minuty zastavoval, aby si očistil přední okno od sněhu. Že mě to nevarovalo! :-))
Za dobu našeho společného chození vystřídal ještě dva vraky, se kterými to bylo poměrně jednotvárné, protože prostě po 2 měsících přestaly jezdit a byly věnovány Romům z blízké čtvrti na součástky. Opel Karavan byl vůz luxusní, který si pořídil, když už jsme spolu bydleli a luxusní byl hlavně v tom, že měl tak dokonalou lůžkovou úpravu, že se v něm dalo spát normálně jak v posteli (zadní sedačky se propojily s kufrem). To ovšem znamenalo někam nacpat 2 bedny součástek, které jsme v kufru permanentně vozili. Vydržel i naši svatbu, pak klekl motor a dostanovali jsme. Můj novomanžel (když přestal truchlit) si spokojeně promnul ruce, prohlásil: „Musíme koupit nové auto“ a otevřel Anonci na stránce s jeho favoritní rubrikou: auta do 15 tis.Kč.
Za 14 dní jsme už jeli do jižních Čech zakoupit za neuvěřitelnou sumu 6 tisíc Kč vůz značky Trabant. K vozu jsme obdrželi (jak jinak) dvě bedýnky náhradních dílů a držáky na lyže (už se vidím, jak s tím jedem na hory) a vyrazili jsme vstříc novým zážitkům. Když jsem tankovali, telefonem jsem oznámila svojí nejlepší kamarádce, že máme zase nové auto a že nebude překvapená a že každý chlap něco sbírá…… a pozorovala u toho svého drahého jak s dojemně starostlivým výrazem měří plechovým metříkem, kolik je v nádrži benzínu, aby tam dolil správné množství oleje (pro ty, kdo nikdy nejezdili trabantem: benzín speciál se musí do nádrže v přesném poměru namíchat s olejem).
Řadicí páka byla u volantu (taková malá klička) a pedály byly, nevím proč, tak strašně napravo, že to měl skoro pohodlnější spolujezdec. Větu: „Šlapej za mě, mě bolí nohy“, jsem taky potom slýchala dost často. Další oblíbený výkřik mého manžela při našich společných jízdách byl: „Dělej, přepni na rezervu!“. To sebou najednou Trábín začal škubat a já se musela bleskově sklonit pod palubní desku, nahmatat tam takovou malou páčku a otočit s ní, čímž jsem zapojila do chodu náhradní nádrž s benzínem. Když se mi to podařilo, tak jsme pokračovali v plynulé krasojízdě a manžel se dmul pýchou, jak máme neobyčejné vozidlo.
K Trábínovi jsme zakoupili vozejk a kupodivu jsme se s ním přestěhovali (u toho najezdil stovky kilometrů), navozili veškerý materiál ze stavebnin na naši přestavbu, jezdili s ním na hory, na vodu, všude. Všechno přežil, ale nikdy ne jen tak. Scénář byl vždy podobný: najednou jsme začali poskakovat, čadit nebo jsme prostě nejeli. Pak se vytáhly brožury, z kufru bedýnky s náhradníma dílama a opravovalo se. Někdy se prostě jen tlačilo. Jako třeba na D1 nebo na největší kolínské světelné křižovatce, kde nám to chcíplo přesně uprostřed (a to jsme jeli i s vozejkem).
Dveře u řidiče šly zavírat jen tak, že se s nima hrozně třísklo, ale během toho třísknutí se s nima muselo hnout nahoru a doprava. Málokdy se to podařilo, takže si je manžel háčkoval gumicukem ke svojí sedačce. Po čase se nějak rozbil startér a když jsem pozorovala, jak můj drahý, skloněn pod palubku, startuje tím, že k sobě spojuje drátky, optala se ho, jestli nedozrál čas k zakoupení nového vozu v jiné cenové kategorii. Taky jsem byla těhotná a představovala si, jak v tomhle vozíme miminko. Manžel ale trval na tom, že Trábínek je skvělý vůz a že ho nedá a že uznává, že už má svoje problémy, tak že se rozhodl koupit ještě jednoho bez papírů, kterého budeme mít na náhradní díly. „Navíc, podívej, jak na nás všichni mávají a fandí nám, že jezdíme Trábošem“. Ukázalo se, že na nás všichni mávali, protože nám upadl přední nárazník a houpal se nám tam jen na vlásku. No nic, přidělal se gumicukem a jezdili jsme dál.
Jednou nám Trábínek vypověděl službu v našem městě pod obrovským kopcem. Manžel nejdřív prohlásil, že to přece nebude opravovat půl kilometru od baráku a ať nasednu, že mě tam dotlačí (já v pátém měsíci), ale v půlce kopce to vzdal, vrátili jsme se pod kopec a začalo se tradičním „hanzlíkovským“ způsobem opravy: vyndáme všechny díly z motoru a pak je tam zase poskládáme. V momentě, kdy jsme na dece před autem měli vyskládané snad všechny součástky, co šly vyndat, u nás zastavilo auto s holandskou značkou s dotazem na cestu k poutnímu kostelu. Cestu jsme vysvětlili, ale oni pořád stáli a nevěřícně zírali. Manžel jim vysvětlil naši situaci: „Deutche machine, kaput“ . „Ááá“, chápavě pokývali hlavami a se shovívavým úsměvem odfrčeli v tom jejich nablýskaném meďáku. My jsme zase poskládali motor, Tráboše to kupodivu zase nějak nakoplo a dojeli jsme ve zdraví domů.
Tam jsme vedli vážnou debatu na téma: rodinný vůz. Bylo mi vytknuto, že Trábínek začal zlobit až po té, co jsem ho nabourala (ano, jednou jsem vycouvávala svým služebním autem a nevšimla si, že manžel zaparkoval Trábína za mě, ve zpětném zrcátku jsem ho neviděla a našila to do něj), ale nakonec jsem dosáhla toho, že zakoupíme něco spolehlivějšího. Náš nový Ford Sierra za 17 tisíc byl poměrně spolehlivým vozidlem, jen jednou mi cestou upadl výfuk. Volala jsem manželovi, co s tím, protože jsem ho táhla za sebou na nějakém posledním zbytku a on mi poradil, ať pod to vlezu (já v sedmém měsíci), vezmu si z lékarničky obvaz a přivážu ho obvazem. Provedla jsem to a zbytek cesty (asi 100 km) jsem jela s efektní obvazovou mašličkou na konci výfuku.
No, po narození Vojtíška jsem manžela donutila, aby prodal Trábína i Sierru a zakoupili jsme Renault Laguna za celých 60 tisíc Kč!!!! Nikdo z našich známých tomu nechtěl věřit a musím uznat, že i já občas s nostalgií zavzpomínám na to naše cestování plné vzrušení a neobyčejných zážitků.

Napsal/a: Tamina

Toto taky stojí za přečtení!

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Spoření pro děti: jaké máte možnosti?

S novým přírůstkem do rodiny je čas začít myslet na budoucnost. Chcete-li svým ratolestem zajistit lepší start do života, neměli

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (5 vyjádření)

  • vicikovka

    Manžel coby automechanik ulítává docela často a nad ledasčím, co má jakýstakýs motorový pohon. Většinou kupovával auta ojetá, ale nikoliv stará. Zato jeho posledním „vyvoleným“ je auto (teď už můžu napsat auto) Ford Transit z roku 1986. Když mi nadšeně vyprávěl jak jeho kamarád má naprosto fantastický auťák a ke všemu je to dodávka, kterou vždycky chtěl jen je rozebraný a stojí už 7 let ve stodole…a málem bych zapomněla motor byl po generálce. A to chtěl za auto pouhých 10000,-.
    Tak mu říkám: jo jasně, tak ho přivez a uvidíme.
    On:No víš miláčku, ono to má papíry v depozitu.
    Já: Tak se na něj pojedeme podívat.
    On: jsem ti ho vyfotil (s úsměvem, který ani nelze popsat)
    Já: Tak to ukaž…no to snad nemyslíš vážně, takový vrak. To je skvělý, nějaký magor se potřebuje zbavit šrotu a my ho máme mít v garáži. Co z toho půjde použít? Tak maximálně blinkry…

    Pro představu: Rezavá velká krabice, beze světel, bez bočních skel, s další velkou krabicí uvnitř (motor – do šroubku rozebraný) a ostatní náhradní díly poházené okolo tohoto vraku.

    Nicméně si ho taťka koupil, vyšperkoval a nakonec nás tento stařík dovezl do Itálie a zpět.

  • Anonymní

    Moje dcera schání auto do 30000 tis Kč, je vysokoškolačka tak si nemůže dovolit za více peněz. Ale cestu absolvuje vlastně z Březnice do Č. Budějovic což je 70 km v pondělí tam a v pátek zpět. Takže by se jí hodilo něco menšího ale spolehlivého. Měla Fiata Malamut 126, ale tam je špatný motor, pořád se musí dolévat olej. Prosím Vás o kontakt na Vašeho muže, jestli je vše tak jak píšete. Prosím spěchá za 14 dni nastupuje do školy a musela by vlakovou dopravou, což vyjde více než když v autě jedou 4 lidé a podělí se o benzín. Takže ještě jednou prosím o tel.číslo nebo meil. Můj meil : nohackova@drevospol.cz
    Děkuji předem za rychlé vyřízení

  • Velice dobrý, taky znám něco podobného. Jízdu od potoka k potoku a dolévání vody, auto plné nářadí. Můj manžel se zaměřil na škodovky do 5 000, letos jsme konečně pořídili Fabii/pouze tři roky starou/ a on je teď nešťastný, že tam se dají tak akorát měnit žárovky.

  • Tamino, obdivuju tě, že jsi to přežila! (A Vojtíšek v bříšku taky)

  • Teda Tamino, to jsem se zase pobavila:-)))!!!!! – On každý chlap má nějakou úchylku, ale tahle je teda fakt markantní – s tím tvým musí být doma opravdu veselo:-)))…je stejný kutil (gumičky, provázky, obvazy…) i při jiných „chlapských činnostech“ v domácnosti?

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist