Brebta

Brebta chodil na stejnou střední školu jako já. Nějak jsem ho tenkrát nezaregistrovala, nosil „mařenu“ a vůbec byl celkově nějakej „divnej“.
Brebta také „chodil“ s mojí kamarádkou, se kterou se znám od MŠ. Nějak se spolu nepohodli a kamarádka se ho potřebovala zbavit. Mezi řečí mne požádala o „pomoc“, nevěděla, jak do toho.

Jednoho dne jsem na něj narazila ve městě. Pěkně jsem si ho podala. Chudák, později mi přiznal, že jsem ho na ulici uchvátila a že už se těšil, jak se podívá na moje pěkné pozadí, a já zatím tohle. Frontální útok.
Na několik dní byl Brebta zapomenut. Navštívila jsem koncert místní kapely a tam mi padnul do oka kráásnej kluk. „Zlanila“ jsem, (rozuměj, na prchavý okamžik stala jsem se křehkou, zranitelnou laní) a šla do toho po hlavě. Ale, ouha. Z krasoně se vylíhl, no, kdo jiný, než Brebta. Ostříhaný, oholený, navoněný a překvapivě vtipný kluk. Začal se mi líbit. Vzhledem k tomu, že já jsem huba nevymáchaná, nechtěla jsem, aby vzniklé dusno, které se mezi námi vznášelo, přetrvávalo přímo dlouho. Ťala jsem do toho, všechno jsme si vyříkali. (V podstatě šlo jen o nedorozumění.) Tenkrát nám bylo 17. Jooo, krásnej věk…

Od té doby Brebta mluvil pořád a do všeho. Jako já. Mluvil a mluvil, až se mi vemluvil do srdíčka. Lidi ho měli a mají rádi, byl a je to hodný kluk, který si vždycky dokázal získat sympatie ostatních, aniž by ho to stálo mnoho námahy. Vychází mu to proto, že je to upřímný a rovný chlap.
Časem se mi dostalo té cti zjistit, že Brebta mluví i ze spaní. Mám obdobný „problémeček“, takže jsme si „asi“ v noci dobře „pokecali“.(-:
Brebta mluvil i tenkrát, kdy mě táhnul na první vandr. Jednou se snad dostanu k tomu, abych vám to vyprávěla, to je kapitola sama o sobě.
Hodně toho Brebta namluvil v době, kdy nastoupil na vojnu. Potom celý rok „mluvil“ hlavně na papír. Ovšem nejvíc toho Brebta „nakecal“, když mě táhnul na radnici podepsat nějaké papíry. Já: „Co ode mně potřebují, proč tam mám jít?“ On: „Je to něco kvůli trvalému bydlišti, prostě to tady podepiš, ať už můžeme jít domů…“ Podívám se na papír přede mnou. Žádost novomanželů o uzavření sňatku. Tak takhle Brebta žádá o ruku. V roce 2002 jsme se vzali.
Velké řeči také Brebta nadělal v době, kdy jsme se rozhodovali, jestli koupit ten sto let starej, skoro rozpadlej barák. (Tenkrát jsme vylezli na půdu zmiňované ruiny, viděli ten výhled, a já pochopila, že Brebta se zamiloval, a že já to mám definitivně prohrané.)
Opravdu hooodně Brebta mluvil tenkrát, kdy mě „tahal do žita“, aby už bylo nějaké to miminko. Když se miminko dralo na svět, Brebta ztratil řeč. Neřekl ani „ň“ v okamžiku, kdy mu holčičku dali. Řeč se mu však vrátila dříve, než mě došili. „Podívej, beruško, vidíš ta světýlka? To je naše město.“
Brebtova brebtavost je dědičná. Brebtova kopie „chytá“ každé slovíčko a brebtá a brebtá.
Jo, Brebta je Brebtou proto, že na Skautu nevydržel ani jednou dodržet bobříka mlčení…((-:

Napsal/a: Bramborka