Babiččina láska

Rubrika: Trocha nostalgie

Psal se rok 1942, babičce bylo 19 let. Odjížděla z domova, tak jako spousty dalších mladých lidí. Byla totálně nasazená do továrny, kde se vyráběly součástky na ponorky. Továrna byla v Hirschbergu, Jelení Hoře…

Babička si tu našla spoustu kamarádek z různých koutů světa – z Čech, Moravy, ale i z Ruska nebo Itálie. Ztratila zde svá nejkrásnější léta, své mládí, přesto se všechno snažila brát s humorem. A pak přišla láska!

Babiččinou náplní práce bylo skládání latí. Jednou jí mistr řekl, aby šla na pilu latě rozřezat. Pila byla v malé místnosti, takové komůrce. Když babička vešla dovnitř, uviděla kluka, který řezal dříví a prozpěvoval si: „Praha je krásná,…“
Babička se ho zeptala: „Vy jste Čech?“
„Pas compris!“
„Francouz?“
„Oui, oui!“
… jmenoval se André. Byl zde v táboře jako zajatec na nucených pracích. Přestože se mezi sebou lidé z jednotlivých baráků nesměli stýkat, tento zákaz se porušoval. A tak babička začala s Andréem chodit. Uměla pár francouzských slovíček ze školy, André se snažil mluvit česky nebo používali němčinu. Znáte to, zamilovaní se vždycky nějak domluví. Chodili spolu randit do lesa a André babičce zpíval do ouška české písničky. Zkrátka romantika, i když za tak nepříjemných okolností.
Dokonce se jednou v jídelně strhla o babičku bitka. André versus italský mladík Gino, který babičku bezmezně miloval. Gino prý ale vždycky jen položil babičce ruce na tváře a volal: „Madona mia, Madona mia!“ A jednou, když jeli vlakem kopat zákopy, jí políbil na tvář. Což Andrému kamarádi donesli, a tak se spolu poprali. Gino byl sice fešák, ale s Andréem se dalo mluvit a to bylo důležitější.

Chodili spolu asi rok a půl, a pak je paradoxně rozdělila blížící se ruská fronta. Zajatce nahnali do tzv. „táborů smrti“. Byli nuceni cvičit venku v mrazech jen v trenýrkách, měli zabílená okna, aby neviděli ven. Babička chodila k plotu v naději, že svého milého alespoň na chviličku zahlédne. A najednou kouká do hlavně samopalu! „Was machst du hier?!“
„Vyliž si p…l!“ (omlouvám se za sprosté slovo, ale je v tom kus odvahy takhle odpovědět, když na vás někdo míří samopalem, nemyslíte?)
„Was ist das vyliž si p…l?“
V tom se pootevřelo okénko v baráku a André česky zavolal: „Nezapomeň!“ Toho dne se s babičkou viděli naposledy. Tak jak se blížila ruská fronta, byli přeživší zajatci převáženi dál do koncentračních táborů…

Pak přišel únor 1945 a lidé z továrny se rozhodli, že utečou přes hranice do Čech. Převáděl je mladý český kluk, jmenoval se Kašpárek, ve skupinkách po deseti. Utíkali pěšky, přes Krkonoše, brodili se do půli těla ve sněhu. V Trutnově nasedli na vlak a jeli každý do svého domova.
Babička měla rodinu v Blansku. Pamatuje si, jaký byl všude zmatek, každý někam utíkal. Viděla své ruské kamarádky, které v houfu hnali kamsi přes louku. Jindy zase v příkopě vyzáblého kluka v proužkovaném mundúru, umíral, byl to Polák, nedalo se mu pomoci. Ta bezmoc byla hrozivá!

Po válce babička napsala Andrému dopis na pařížskou adresu, kterou jí dal. Čekala a čekala, pomalu přestávala doufat. Asi po půl roce dostala dopis, poznala Andrého písmo a měla takovou radost, že skákala snad metr vysoko. André psal, že babiččin dopis dlouho bloudil, protože adresa na kterou psala, už neexistovala, místo bylo vybombardované. Ale tehdy panovala mezi lidmi ochota a pošta se adresáta snažila najít za každou cenu. André také psal, že z 82 zajatců přežili jen 2. On a jeho kamarád Jean-Pierre, který se později profesionálně věnoval cyklistice a babička ho dokonce viděla v kině, v týdeníku. André v koncentračním táboře zhubl ze 75kg na 39kg. Když ho viděla jeho maminka, zemřela. Snad z toho šoku, že nepoznala vlastního syna. Kdo ví… Onemocněl těžkou formou tuberkulózy.
Vyměnili si ještě pár dopisů, ale pak se babička vdala a měla děti…
Na svého Andrého nikdy nezapomněla a troufám si říct, že to byla její životní láska. Tajně sní o tom, že ho ještě někdy uvidí…

Napsal/a: Sepy

Toto taky stojí za přečtení!

Kam s dětmi za lyžováním? V italském středisku Passo Tonale děti milují!

Italové děti milují, to je obecně známo. A udělají pro ně první poslední. Lyžařské středisko Passo Tonale vás o

Čtu dál →
Jak dětem ulevit od ucpaného nosu

Jak dětem jednoduše ulevíte od ucpaného nosu

Milé maminky, jsou Vaše děti často nachlazené? Teče jim z nosu, v noci mají ucpaný nos a těžce se jim dýchá? Pomozte

Čtu dál →

Môžem dať dieťatku jesť hocičo?

Môžem dať dieťatku pribináčika? Alebo zákusok? Alebo kupovanú nočnú kašu? V mamičkovských internetových skupinách sa pravidelne objavujú otázky, či to alebo

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (30 vyjádření)

  • Tak to je bomba, a kde ti jeho potomci žijí? Já jsem tenkrát psala mail tomu jedinému Berkmillerovi, kterého jsem pomocí internetu našla a ten mi neodpověděl….Žijí pořád v Paříži ?

  • Sepy, škoda, že se babička se svou láskou z mládí už nesetká, ale že jste navázali kontakt s jeho potomky je úžasné. Věděli oni o tom, co jejich táta resp. děda za války prožil a že existovala hezká Češka, do které byl v té době zamilovaný?

  • Tak Andrého jsem, s pomocí jednoho Sherlocka v sukních, objevila. Bohužel v roce 2000 zemřel. Ale píšeme si s jeho dětmi, vnuky… Na povrch vyplouvají další podrobnosti, babička je u vytržení 🙂

  • Anonymní

    prosím tě,ta anonymka jsem já.Omlouvám se.Verča

  • Anonymní

    Francouzské velvyslanectví v ČR

    Velkopřevorské nám. 2

    P. O. BOX 102
    118 01 Praha 1
    Tel: 5753 2756

    Telefax: 57532757
    Úřední hodiny jsou 09:00 do 12:00 hod.

    No,možná by to šlo zkusit.aspoň se informovat,kde by se to dalo zjistit,na jakém úřadě.Pokud bude někdo ochotný.S velvyslanectvím nemám dobrou zkušenost.Ale,opravdu by třeba poradili,kam se v Paříži obrátit.Nejen dopisem,ale mejlem,to by jsme našli.

  • Anonymní

    Tami,to je prévě ono,mohl se odstěhovat,nebo mohl zemřít bezdětný.Ale-je jméno Berkmiller ve Francii běžné? Víš,jak to myslím.takže,na tom – nějakém- úřadě by to mohlo být malilinkato úspěšné.
    A pokud již André není,možná by babičku “ potěšilo“ kdyby věděla,co se s ním stalo.Sice by sen skončil,ale znala by pravdu.
    Jéžíš,to je tak krásně romantický,až z toho bulím !

  • TElefonní seznam jsem projela, ale v celé Paříži ani jeden Berkmiller!!!!! Projela jsem taky ulici Arthur Rozier, škoda, že nemáš číslo domu a bytu, dalo by se napsat lidem, co tam teď bydlí, jestli nemají nějaké info o bývalém majiteli……
    ještě se někam mrknu, baví mě to, sice bych měla žehlit, ale tohle je takový krásný pátrání :-)))

  • No, Verčo, vidíš, to mě nenapadlo, s tím Jean-Pierrem, ale byl to lyžař, ne cyklista, to mi ujelo. Babička jela dneska s tetou na chatu, tak až přijede, můžu se zeptat.
    Ona neví, že jsem zahájila takovouhle akci, ale když jsem jí dávala tenhle článek číst, tak na mě „hrála“, že jí blbnou oči a pak zmizela do kuchyně… určitě brečela 🙁

  • Tami, nic jiného nemám, tohle bylo na tom dopise… jsi hodná. Mě ten seznam taky napadl, ale nevím jak se tam dostat. No ale mohl bejt stejně starej jako babička, takže rok narození kolem 1923

  • Anonymní

    ještě mne napadlo-ten jeho kamarád,cyklista,třeba již taky nežije,ale pokud měl s Andrém tak silné pouto-přežití války- určitě byli kamarádi i dál a měli o sobě zprávy.Nepamatuje se babička na jeho jméno? Možná by se dal kontaktovat on či jeho rodina.

    Píšu trochu ze zkušenosti,děda také přežil koncentrák,a poté byl v jakémsi „spolku“,sdružili se ti přeživší a společně se snažili pomoci lidem,kteří za války v koncentráku ztratili rodiče,sourozence,babičky a dědy…a nevěděli-což prý bylo normální-kdy a kde zemřeli,neznali „průběh“ jejich anabáze…
    V tom spolku se prý našlo dost lidí,kteří si na toho či onoho vzpomněli,že s ním v lágru byli,kolikrát i kam -do jakého lágru-odjel,kdy zemřel…
    Dědeček měl „díky“ těmto zážitkům spoustu přátel,ono ty vzpomínky asi nešli vymazat nikdy,ale tím,jak se v nich pohyboval,i po desetiletích si pamatoval jména svých spoluvězňů…

    Napadlo mne,že lidé,které válka takto poznamenala a semkla,se určitě nerozešli jen tak nazdařbůh.Ale je to jen úvaha,myšlenkový pochod.Verča

  • Verčo, našly jsme asi stejný odkaz, taky jsem našla Michela, je to takový internetový památník zemřelým vojákům….
    Jinak¨, Sepy, podle adresy jsem nic nenašla, podle jména jsem našla Berkmillerů spoustu, žádný André…
    Nemáš ještě nějaké indicie??? Ale ještě to budu zkoušet, hledám přes pařížský telefonní seznam….

  • Anonymní

    No tak koukám,a to asi nebude rok narození,ale smrti.Neumím to přeložit,jen jsem pochopila,-asi nějací vojáci,možná zemřelí? je to jako památka,ten server.

  • Jejda holky díkys, Tmino, když se mrkneš a rozumíš, budu ráda. Já se francouzsky sice učila na gymplu, ale nic neumim.

  • Ahoj Sepy, mrknu se na nějaké francouzské servry, to bude asi lepší :-)). Zkusím ti pomoct, ale nevím. Každopádně, kdybys chtěla, můžu ti přeložit do frj třeba nějaký dopis nebo co bys potřebovala….

  • Anonymní

    To jsem zas já,Verča,ta anonymní

  • Anonymní

    http://www.memorial-genweb.org/html/fr/resultcommune.php3?id_source=17716&ntable=bp03

    Heleď já zadala to jméno taky,a vyjelo mi to tenhle web,je to francouzsky,a u toho je jméno Berkmiller,ale Michel,rok narození 1958.nevím,v kterém roce měla babička ještě zprávy,ale tak si říkám,klidně by to mohl být jeho potomek,což? Jo,já vím,to je,jako bych tady hledala Novákovi…ale věřit je hezké,že?

  • Tak já teda ještě napíšu to jméno a adresu, ale víc fakt nevím….

    André Berkmiller
    Rue Arthur-Roziers
    Paris XIX
    Seine

    No tu ulici jsem zadala do googlu avyjelo mi to její obrázek, ale po zadání jména mi to hodilo jen samé němce 🙁

  • Anonymní

    Ahoj,to je krásný příběh! Opravdu,jak z románu z červené knihovny.Přemýšlím,jak ti pomoci a napadá mne jediné.
    Holky,dnes je cestování,chození za prací a zahraniční příbuzenstvo v módě,nemáte některá ve Francii kamaráda,kamarádku,rodinu,prostě někoho? Já vím,to je jako kdyby Vás někdo požádal,že máte najít někoho v Aši,když jste z Ostravy…ale za zkoušku to stojí.Napadlo mne-najít někde na netu francouzský server,jakýkoli-seznamka,inzerce…a vložit inzerát-v angličtině,ale třeba by někdo pár prosebných vět přeložil do franštiny.a nebo-napsat na adresu babiččinu-myslím andrého původní/novodobou/-myslím jako tu,na kterou si psali dopisy,a nebo na úřad toho města-na matriku…Já vím,zní to jako nemožné,ale popravdě-nechytlo by Vás za srdce,kdyby na Váš úřad přišel podobný dopis z Francie?I když vím-a mám zkušenosti- že úředníci jsou i neochotní,přece jen v každém z nás je alespoň malý kousek citu,porozumění a pochopení….

    sepy,můžeš alespoň uvést to město, Třeba společnými silami najdeme nějaké místo,kde se k dopisu neobrátí zády.Nevím,jestli matrika je to pravé,beru to podle Čech,ale pokud babička zná jméno,adresu a alespoň rok narození…

    Tak co holky,kdo se přidá? Veruša

    Omlouvám se,nějak mi blbne přihlášení.

  • Sepy, to je jak z románu. Klidně by z toho mohl být film.

    Já bych se zkusila obrátit na francouzské velvyslanectví. Když narazíš na slušného a ochotného člověka, určítě ti pomůže. Pokud ne, možná by stálo za to do toho zapojit tisk. Néé, už vím. Zkus Poštu pro tebe. Třeba z toho něco bude. Je to fakt hězký příběh.

    Ale nedělej si velkou naději na happy end, jestli měl tuberkulózu. Můžu se ale plést…

  • chtěla bych se pokusit Andrého najít. Uvědomuji si, že je málo pravděpodobné, že bude ještě žít, ale říká se, že naděje umírá poslední.
    Mám jeho příjmení a někdejší adresu, ale je to už 60 let.
    Budu ráda za pomoc a rady, nevím, kde začít…
    Splnila bych babičce sen. Díky

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist