Ač se to asi zdá neuvěřitelné, je to tak – do Štědrého dne zbývá už jen 15 dní. Zítra se zapálí na adventním věnci druhá svíčka a budeme v klidu rozjímat a vychutnávat atmosféru blížících se svátků pohody.
… nebo snad ne?Rok co rok si říkám, jak začnu plánovat a připravovat s předstihem, rok co rok se mi to nedaří.
Aktuální stav u nás:
–
bytem se dnes dopoledne (nebo už dřív?) zřejmě přehnalo tornádo
od začátku listopadu nejednou pršelo, takže přes okna už opět není vidět
Áňa odmítá po obědě spát – není čas
ani jeden dárek nemám zabalený
přáníčka ještě zdaleka nejsou hotová a nejsem si jistá, jestli mám dost pevné nervy, abych pokračovala v tvoření i s Áňou
spoustu dárků jsem ještě nekoupila
několik dárků jsem ještě nestihla ani vymyslet
už třetí den mě bolí hlava, večer to přerůstá až do migrény
Áňa kašle čím dál víc, takže odpadá i vidina relativně volného dopoledne alespoń v týdnu, kdy normálně chodí do školky
Na to, kolik času zbývá, a vzhledem k tomu, že tatínka máme v práci celý víkend (mimochodem na Štědrý den taky), nic moc situace.
Blednu závistí (teda moc neblednu, poslední dobou jsem dost bledá i sama od sebe) a upadám do předvánoční deprese, když čtu o tom, co kdo stihl nachystat, a když vkládám k výtvarným námětům fotky vašich zdařilých dílek (posílejte dál, vážně se mi líbí).
Když jsem si tohle všechno uvědomila, rozhodla jsem se jednat, protože takto to dál nejde. Pokud mají být Vánoce opravdové svátky pohody, budu se k těm přípravám muset postavit hodně rázně.
Zajímá vás, jak se z té šlamastiky dostanu? Čtěte dál a pokud jste na tom stejně nebo aspoň podobně, napište mi to.
Za prvé – dopíšu tento článeček a tím se mi trochu uleví.
Za druhé – dokud budou holky ochotné obejít se bez mojí pozornosti, nebudu uklízet ani chystat přáníčka, ale relaxovat a vychutnávat plnými doušky tu chvilku klidu (o tom přece Vánoce jsou, ne?). U toho si konečně objednám vánoční koledy.
Za třetí – pokud se trošku vzpamatuje počasí, vyrazíme ven a doneseme si domů pár větviček a z nich spolu s Áňou vytvoříme v květináči nejúžasnější svícen, protože bude jenom náš. Slibuju, že se obrním trpělivostí – ostatně trocha jehličí se zde už ztratí.
Pokud se počasí nevzpamatuje, obrním se ještě větší trpělivostí a uděláme s Áňou těsto na perníčky – slibuju, že ji nechám rozklepnout vajíčka.
Za čtvrté – zameteme jehličí roztroušené po celém pokoji nebo mouku rozsypanou po celé kuchyni. Při té příležitosti poklidíme alespoň tu „aktuální“ místnost, tj. obývák nebo kuchyň.
Za páté – postavíme veliký hrad z kostek.
Za šesté – doufám, že to už bude večer, takže povečeříme, vykoupu děti a mrkneme na Večerníčka. Pak se budu snažit přesvědčit Áňu, že je čas jít spát.
Za sedmé – jakmile Áňa usne, konečně ustelu v ložnici (ano, dnes jsem to ještě nestihla), postavím ten nejúžasnější vánoční svícen na stolek v obýváku, zapálím svíčku a budu lepit zbývající přáníčka a čekat, až se nám tatínek vrátí z práce, abych se mu mohla pochlubit, jak jsme s holkama byly celý den šikovné.
(Pokud se počasí neumoudří a svícen nebude, zapíchnu svíčku asi do toho těsta na perníčky.)
Mezi tím vším – stokrát vysvětlím Áně, že na každý den má v kalendáři jen jedno kokinko a to dnešní snědla hned ráno, padesátkrát ji napomenu, že má být na sestřičku opatrná, protože je ještě malinká, několikrát budu mít pocit, že tenhle den nepřežiju, párkrát přebalím a nakojím Majdu.
Ale hlavně – nesčíslněkrát ty svoje princezny pomazlím a pochovám a u toho si v duchu řeknu, že je to vlastně celkem jedno, jestli svícen svítí, cukroví je napečené, podlahy navoskované, okna umytá…
I bez toho totiž budou tyhle Vánoce zase nejkrásnější – budeme je přece poprvé slavit ve čtyřech!
Ta atmosféra je prostě v něčem jiném a to se dopředu připravit nedá.