Myslím si, že téměř každá náctiletá slečna nemá ráda Velikonoce. Stejně tak jsem toto období vnímala já, před několika lety. Bylo mi patnáct a Velikonoce pro mne představovaly nepříjemné svátky. Vyplácení pomlázkou jsem brala jako ponižující a flustrující proceduru. Dodnes nechápu, proč by měl kluk mlátit dívku nějakou proutěnou větví a ještě u toho poskakovat jak králík na poli?
Proč mít modřiny přes půlku zadku a chlácholit se myšlenkou, že to je vlastně pro mé dobro, abych náhodou neuschla? Bez ohledu na tradice jsem ten rok vyhlásila bojkot Velikonoc.
Rozhodla jsem se, že tento den strávím zavřená ve sklepě a že se rozhodně nenechám nikým mlátit. Natož poslouchat přiopilé kluky, tehdy vlastně ještě děti. Nechápu, kdo a kde jim tehdy ty panáčky naléval. Sama dětem rozhodně jako koledu alkohol nenabízím.
No ale to jsem odbočila.
Bydleli jsme v domě, kde bylo několik bytů a v suterénu měl každý svůj sklep. Nebyla to jen taková koje, jako je dnes v panelákách, ale každý měl malou místnůstku s oknem. Rozhodla jsem se, že právě tady strávím velikonoční dopoledne. I tak jsem měla problém ukecat rodiče a přemluvit je, aby tedy všem, kteří mě nutně potřebují seřezat, řekli, že nejsem doma. Ale povedlo se.
Ačkoliv nerada ráno vstávám, toto pondělí jsem vyskočila na zazvonění budíka, už v sedm hodin, jako rybička. Sbalila jsem si všechny věci potřebné na přečkání dopoledne ve vězení a odebrala jsem se do sklepa. Byla mi docela zima, ale co, přeci to nevzdám. Zabalila jsem se do deky a seděla. Uběhla asi hodina a už jsem nevěděla, co si dál počnu. Okno mělo ornament, uvnitř tedy byla poměrně tma a rozsvítit jsem přeci nemohla! To bych byla prozrazena. V době, kdy nebyly mobily či notebooky, jsem mohla ve sklepě opravdu jen sedět a čučet. Ani číst se nedalo.
Jenže jednu věc jsem nedomyslela, nebo vlastně ona ani vymyslet moc nešla. Ano, po čase jsem potřebovala na toaletu. Vydržet to už opravdu nešlo. Špiclovala jsem uši a rozhodla se k riskantnímu činu. Pomalu jsem otevřela dveře, jako kočka se proplížila chodbou, a když jsem neslyšela vůbec žádný hluk a případné kroky koledníků, vyběhla jsem do patra, vletěla do bytu, rychle na WC. Hurá, cesta tam byla úspěšná a ještě to samé zpátky. Ovšem jak jsem byla rozrušená, abych to vše stihla v co nejrychlejším čase a honem mohla být zase zpět ve svém krytu, otevřela jsem vchodové dveře bytu a vyběhla na chodbu. To byla obrovská chyba! V ten moment šli po schodišti koledníci. Ale ne třeba jen nějaké děti nebo tak. Při té smůle jsem natrefila zrovna na bandu puberťáků. Bylo jich snad 10, část jsem znala, část ne. Nezmohla jsem se vůbec na nic a už jsem byla v sevření jejich pomlázek. Ječela jsem na celé kolo, ale samozřejmě mi to nebylo nic platné. Dostala jsem tenkrát opravdu hodně, i nějaká modřina byla. S brekem jsem se vrátila domů, zalezla do postele a ten den už se mnou nehnul vůbec nikdo. Dodnes to cítím jako svoji prohru.
Velikonoce vnímám jako svátky jara, kdy se vše probouzí. Toto období mám nejraději ze všech. Jen ten jeden den pořád nějak nemusím. Ale povím vám, postupně v průběhu života jsem zjistila, že většina kluků, nebo chlapů, nemlátí ženský jako blbec urvaný ze řetězu. Když pozoruji dnes kluky, co přicházejí na koledu za starší dcerou, je to úplně jiné jak tenkrát, když jsem byla v jejím věku já. Moje holky ještě nikdy neměly modřiny na zadku a upřímně bych to ani nedovolila. Jsem jak policajt a bedlivě sleduji, aby to u nás nějaký horlivý jedinec moc nepřeháněl. Slušný koledník je u nás vždy vítán. 🙂
Přeji všem krásné Velikonoce!