Vždy spolu?

Uvažuji o tom už nějaký čas. Ta myšlenka se stále vrací. Vždycky ji nějak nebo něčím zaplaším. Zdůvodním si, proč to je, jak to je a proč to tak má být. A ona se stejně po čase vynoří znovu. Ta myšlenka …

Poprvé jsem o tom slyšela před několika lety. Od mojí kolegyně z práce. Ona sama to praktikuje celé roky. A je živým důkazem, že to funguje.

Ona miluje lyže, sníh a hory a jezdí na dovolenou v zimě. Její manžel miluje moře, slunce, teplo a potápění. Tak to vyřešili „po svém“. Jezdí na dovolenou odděleně. Proč? Oba tak mají, co si přejí a po čem touží. Jeden druhého nenutí do toho, co protějšek nemá rád. Odpočinou si od sebe i od rodiny a pak se na sebe vzájemně těší. Jsou spolu přes dvacet let a funguje jim to. Jsou spokojení a šťastní.
Společnou dovolenou pak tráví s dětmi v době letních prázdnin.

A proč nad tím přemýšlím já?
Můj manžel nesnáší horko. Jak tedy probíhá naše dovolená? V okamžiku, kdy vystoupí z letadla, hluboce vzdychne a vysloví cosi jako: „Šmarjá, to je vedro“. Než dojde k transferu letiště – hotel, řekne tuto větu nebo jí podobnou ještě několikrát a poté demonstrativně uchopí mezi ukazováček a palec své tričko, odtáhne si ho od těla a prohlásí: „To se nedá vydržet“. Jakmile vstoupí do hotelového pokoje, zapíná klimatizaci a téměř nahý pobíhá po pokoji. Během dovolené je ho nejčastěji vidět v moři. Tedy část jeho zad je nejčastěji vidět. Bere si šnorchl, brýle, ploutve a mizí na několik hodin. Zda-li je živ, to skutečně nepoznám, neb tak dlouho nevydržím plavat a z břehu se to poznat nedá. Většinou se uklidním při večeři. U stolu ho najdu vždycky.

A já? Já teplo miluji. Když vystoupím z letadla, nasaju vzduch z plných plic a pomyslím si: „To je nádhera“. Horký a vlhký vzduch mi prostě dělá dobře. U moře ožívám. Nic mě nebolí a netrápí. U moře zapomenu na všechny starosti, bolístky a neduhy. Užívám si to. A nabíjím baterky.
Klimatizaci nesnáším. Nemám ráda, když na mě fučí studený „umělohmotný“ vzduch. A stejně tak nesnáším, když přijdu zvenku do místnosti a změnou teploty dostanu „pár facek“.

Co z toho plyne?
Nemůžeme se shodnout. Shoda není možná.
Možné jsou jen ústupky a vzájemná tolerance, což samozřejmě provozujeme už spoustu let. Transfer omezuji na minimum, vybírám hotely blízko letiště, na hotelovém pokoji „trpím“ při klimatizaci a můj manžel „protrpí“ dovolenou v horku v moři…
Má to tak být?
Ano, má. Když chceme být spolu celá rodina na dovolené.
Nemusí to tak být, pokud budeme trávit dovolenou odděleně.

Zatím si neumím představit dovolenou bez nich, bez své rodiny. Když si pomyslím, že uvidím něco, co by je potěšilo a oni u toho nebudou, bylo by mi to líto. Nevím, jaké to je bez nich usínat a přitom na ně myslet, než usnu. Doposud jsem nezkoušela sama obědvat nebo sama večeřet… Určitě by mi chyběli…

Na druhou stranu je tak trochu přitažlivé strávit pár dnů bez rodiny. Dojít si v klidu na WC, aniž by mi někdo bouchal na dveře… Přečíst si knížku a nepotřebovat záložku… Jít spát, kdy se mi chce a ráno vstát, až se vzbudím…

Třeba by se mohlo zavést nějaké pravidlo…
např. po 10 letech manželství máte týden „volno“.
Kdo chce, může a kdo nechce, nemusí.