Pomalu se blíží Velikonoce a já přemýšlím o tom, co vlastně letos budeme dělat.
Jako dítě jsem znala velikonoční svátky jako svátky volného pondělí, kdy v televizi byly pohádky a poránu chodili mí spolužáci s pomlázkami a večer jsem musela absolvovat odsmraďovací kůru ve vaně, protože každý z koledníků měl ještě voňavku, kterou vyplacenou dívku postříkal…Přes všechny snahy matek zbavit své dcery hrozné směsice vůní, nebylo to ve třídách v úterý moc příjemné posezení. Ještěže v tyto dny bývalo hezké počasí a okna mohla být neustále otevřena. Pocházím z Ostravska a tam se vlastně jiné velikonoční zvyky nedržely.
Když už jsem měla děti a zjistila jsem, že na Mladoboleslavsku, kde jsme bydleli víc jak 10 let, se na Velikonoce pohlíží trochu jinak a vůbec se tam světily různé zvyky, které pragmatické Ostravsko nikdy neznalo, začala jsem se o lidovou slovesnost a zvyky zajímat. Bylo to nutné, protože také mí synové chtěli vědět, co a proč a kdy a kdo – klasické otázky. Tak jsem se dozvěděla o odlétajících zvonech do Říma a proč je tedy řehtání a jak dlouho se má dodržovat, i to, že o Velikonocích se vlastně koleduje dvakrát. Jednou v neděli chodí pro výslužku „řehtači“ – ti chodí velmi časně ráno a dostávají jen čerstvá vejce a nějaký peníz. V pondělí je pomlázka zachována.
Nyní žijeme na českoněmeckém pohraničí na Českolipsku a zde zase žádné řehtání není. Ono vůbec je tu problém někoho k něčemu přesvědčit. Kluci, zvyklí na řehtání a na zábavy s tím spojené, se snažili přesvědčit místní chlapce, ovšem neuspěli. Všechny to zajímalo, všem by se to líbilo, ale nakonec se k nim nikdo nepřidal.
To ale není můj problém. Sice je pravda, že se u řehtání a obchůzkách docela vyřádili a já měla klid na sváteční přípravy, ale teď jsou zase větší a jsou věčně někde s kamarády.
Horším problémem pro mne je, co tedy na tu pomlázku připravit. Naše paní domácí zakázala pouštět koledníky, ale zase tu mají mí synové kamarády a neotevřít jim, to není hezké a je to tak trochu i podraz vůči mým synům. A teď babo raď. Tak to nějak vyřešíme, jako už vlastně tři roky předtím, například otevřeným oknem – bydlíme v přízemí.
Pečeme docela hodně – u nás se vůbec hodně peče, protože kluci by zaměstnali pekárnu. Já s dcerou si zajdeme jednou do měsíce na dortík nebo zmrzku a stačí, ale kluci opravdu spucují tuny bábovek, vánoček, houstiček, koláčů a jiných dobrot. Takže mě čeká beránek, mazance, boží milosti, někdy děláme i jidáše s medem a také pečeme cukroví. Především perníčky – naši variantu. Vznikla docela kuriózním způsobem – Jeník mi připravuje těsta a u perníčků zapomněl dát do těsta koření do perníku. Tím vznikly „naše perníčky“, které nazýváme BEBE, protože jsou chuťově podobné sušenkám BEBE. Vykrajujeme větší tvary s velikonoční tématikou a zdobíme je cukrovou polevou. Chci-li ovšem zachovat beránka jako dekoraci aspoň do pondělního oběda, musím opravdu hodně napéct.
Jak jsem tak procházela různé encyklopedie o zvycích, našla jsem tam i některé dobré recepty, jako jidáše nebo boží milosti. Jeden by tomu nevěřil, ale je to dobrota. Jidáše se objevily nedávno v jakémsi časopise o vaření, ovšem boží milosti nezná skoro nikdo a přitom jde o jednoduchou věc.
Kynuté těsto sladké rozválíme na placku a vykrajujeme z ní rádýlkem kostky a ty házíme do friťáku a pak obalujeme v moučkovém cukru se skořicí nebo vanilkou. Jen u té fritézy strávíme hodně času. Jidáše se pečou v troubě, to je jen zatočený proužek kynutého medového těsta, které se upeče dozlatova a pak opět potře medem. Myslím ale, že patří spíš do zvyků Vánoc.
Samozřejmě, že držíme tak trochu i zvyky v jídle – špenát, salát, hlavička. A zrovna hlavičku znám od dětství, ale nevěděla jsem, co to je. Můj táta směs, která se peče jako hlavička, používal jako nádivku do kuřete – to je, pane, dobrota.
Hlavním problémem pro mne je, co vlastně těm koledníkům připravit. Protože zase – konečně – mí synové opět začínají udržovat styky se svými kamarády a opustili ty, kteří nebyli těmi nejnej kamarády, s nimiž se naučili to, co by neměli znát, bývá tu obvykle několik kluků a pucují, co upeču. Většina z nich má dosti zaměstnané rodiče a tak si tu u nás dávají do nosu. Takže – když už se takto svěřuji se svými vzpomínkami na Velikonoce – co připravujete pro koledníky vy? Problém je, že mým synům je dnes již od 11 do 23let a právě ti prostřední jsou ti, kteří si tu dělají sedánky s kamarády (podotýkám, že ne proti mé vůli, naopak z toho mám radost a bavíme se všichni dohromady). Alkohol já neuznávám a také ho prakticky nepiji, peníze zásadně nedávám. Tak čím naplnit ošatku pro koledníky. A jak to děláte vy?
Ještě si vzpomínám na moravský zvyk – polévání žen a vkládání je ráno do vany studené vody – naštěstí mám přes metrák a synové takové věci pozapomněli.
Ráda bych věděla, jak se prožívají Velikonoce také jinde.
A jinak – velikonoční přípravy nejsou tak megalomanské jako ty vánoční, ale i tak přeji hodně rozvahy a hodně organizačního talentu, abychom všechny mohly i Velikonoce oslavit jako svátky jara a ne se těšit, až posbíráme své „unavené“ protějšky a padneme únavou.