V tajemné době adventní, otáčím ručičkou času zpět. Prosím, následujte mě:
Je Štědrý den roku 1969 a z gramofonu se ozývá ohraná deska… „naše teta peče léta na Vánoce vánočku.“ Mamka mi ji koupila za 12 korun československých, líbí se mi a tak si ji pouštím stále dokola. Přitom si pochutnávám na postním jablíčku, abych večer uviděla zlaté prasátko. Těším
O Vánocích 1989 jsem už spokojenou mámou. S potomky si společně vychutnáváme každý den adventního času – natrháme Barborky, vyrobíme papírové přání tetě a řetězy na venkovní stromeček.
Taky Mikuláše se nemůžeme dočkat. A pak důstojně přichází 5. prosinec jak se sluší a patří ve společnosti anděla a pořádného pekelníka. Děti, které se pranic nebojí, protože je čerty nikdy nestrašíme, běží svaté trojici ke dveřím naproti a ukazují jim kudy tudy do obýváku, kde manžel sleduje televizi. Jako pyšní rodiče se zadostiučiněním posloucháme recitování našich ratolestí a jejich indiánský pokřik nad darovanými skicáky, pastelkami a dobrotami. Ovšem to opravdové překvapení na ně teprve čeká. Čert se zakření a začne
Myslím na to, jak jsem byla ráda, když jsem je v Tuzexu (pro mladší ročníky: jednalo se o prodejnu se zahraničním zbožím) sehnala. Děti jásají a manžel žasne. Usměv mu ztuhne ve tváři a rázem pochopí rčení o tom, že „Čert nikdy nespí“. Později mi vysvětluje, že se vážně bál toho, že čert z pytle vytáhne štěňata. Jak čertisko rejdilo rukou v pytli, nabyl dojmu, že se tam mele něco živého. V momentě si uvědomil, že děti již delší dobu žadonily po nějakém zvířátku. A ty čertovské nevyzpytatelné zvuky manželovo tušení podtrhovaly. Tolik vysvětlení mého muže.
Já si ale dodneška myslím, že se bál, že se čertovi líhla v pytli čertí mláďata.
Toho roku pod stromečkem na děti čeká ještě obří stavebnice, přivezená z Maďarska a tolik podobná Legu. A tak se hraje s Mončičáky a staví a bourá… a znovu staví. Banány a mandarinky mlsáme podle chuti, protože jich je v obchodech dost a dost. Zato jablíčka už po štědrovečerní večeři, pro jistotu, nerozkrajujeme. Místo toho pozorujeme skořápky ořechů se svíčkami, jak si klidně plují v umyvadle.
V prosinci 1999 nás vítají požehnané svátky a co rodina, to jiný styl – u nás prostá krása slaměných ozdob a Betléma ze šustí, u kamarádky zlatavé zvonky s červenými mašlemi, v další rodině na stromku všehochuť. Téměř každé venkovní dveře zdobí adventní věnec nebo jmelí.
Peču tradiční cukroví – zázvorky, linecké, pracny a žloutkové penízky. O Štědrém večeru jdeme na půlnoční. Ať mír dál zůstává s touto krajinou…
Máme rok 2009...“Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas?“ ptám se a polohlasně si notuju při zdobení vánočního stromečku v tichém smířlivém dopoledni Štědrého dne. Světe div se, „Rolničky “ umím i anglicky. V obýváku na mě bliká monitor vytouženého vánočního dárku – zbrusu nového počítače.
Svoje dárky oblékám do stříbrných kabátků a všude kolem pohazuju stříbrné hvězdičky. Růžové doplňky od ozdob až po svíčky – jako z pohádky o princeznách. Romantická moderna.
Tady moje vzpomínkové jednohubky končí. Teď už si jen musím tiše a s pokorou přát, aby i ty nastávající Vánoce byly proteplené láskou a rozzářené úsměvy mých nejbližších.
Pohodové Vánoce i vám… hannah58
