Už od malička miluji advent, ty chvíle čekání a toužení, kdy po bytě voněla vanilka, hřebíček nebo skořice a kdy se z mrzutých kolemjdoucích sem tam vyklube usmívající se človíček. Musím se ale přiznat, že poslední dobou přestávám chápat a čím dál častěji mne napadají různé otázky – „Kam se všichni tak honí?“ „Proč se znakem krásných Vánoc stává nejdražší dárek?“ nebo „Kam se ztrácejí ti milí a usměvaví lidé?“
Jak tak nad tím přemýšlím, napadlo mne, jaké byly asi Vánoce našich předků? O těch úplně prvních se už asi nedozvíme, avšak nejstarší dochované záznamy mluví o oslavách kolem roku 336. Do 17. století se vánoční oslavy odehrávaly především v kostelích, poté se jesličky a slavení přesunulo do rodin. V 19. století se k jesličkám přidalo zdobení stromečku.
Od minulého století se Vánoce bohužel staly více světskými, což vygradovalo v době komunismu, kdy byla snaha Vánoce jako náboženský svátek zrušit. Nepodařilo se však nahrazení Ježíška dědou Mrázem, ani přesunutí Štědrého dne na Nový rok (jako tomu je v Rusku). V dnešní době se Vánoce staly spíše oslavou jídla, předhánění se v množství a cenách dárků a místo Ježíška se do našich domovů cpe Santa Claus.
Jak tedy ty staročeské Vánoce vypadaly? Několik dní před Štědrým dnem hospodyně napekla chléb, v bohatších domácnostech pekly také vánočku s rozinkami a oříšky. Aby se vánočka povedla, hospodyně při jejím pečení měla mít na sobě bílou zástěru a při kynutí vyskakovat vysoko do vzduchu.
O Štědrém dnu se již od rána připravovala večeře, a protože naši předkové věřili v magickou moc čísla 9, připravovali devět chodů. Ne všichni sice
Potom zazvonil zvoneček a do světnice hospodář přinesl stromeček ozdobený cukrovím, oříšky, sušeným ovocem, řetězy a svíčkami. Svíčky společně zapálili a zpívali koledy, tak se dělo každý den, dokud stromeček nebyl odstrojen.
Protože se Štědrému dnu přisuzovala magická moc, držela se spousta zvyků, přičemž některé z nich můžeme potkat i dnes v našich domovech.
Svobodné dívky jej házely přes rameno ke dveřím. Pokud špička ukazovala ke dveřím, dívka se v daný rok měla vdát.
Na venkově svobodné dívky třásly bezem a štěkot psa ukazoval tu stranu, kam se měly vdát.
Lodičky ze zbytku svíčky a poloviny skořápky ořechu se zapálené pouštěly v lavoru s vodou. Podle toho, kam dopluly, se hádalo, kdo zůstane doma a kdo se vydá do světa, tj. zda se lodička držela u kraje, nebo doplula ke středu umyvadla. V některých krajích byl trochu jiný výklad – komu lodička doplula nejdál, toho čekal dlouhý a šťastný život.
Po večeři se nožem rozkrojilo jablko napříč a podle tvaru jádřince se hádalo, zda budou dotyční zdraví, nebo je stihnou nemoci. Pokud se objevila hvězda, sešli se za rok všichni ve zdraví, pokud se objevil kříž, někdo z přítomných měl onemocnět.
V některých krajích se na konec štědrovečerní večeře dělily oplatky potřené medem (podobné hostiím). Každý ze stolovníků dostal jednu oplatku a poté nastalo společné dělení. Každý podal každému kousek ze své oplatky, symbolizovalo to sounáležitost rodiny, že se každý s každým rozdělí o poslední sousto.
Chystalo se o jeden talíř víc (pro náhodného hosta, aby byl sudý počet u stolu).
Od štědrovečerní večeře nikdo nesměl vstát (proto mělo být vše na stole).
Nohy stolu se svazovaly řetězem, aby rodina držela pohromadě.
Vrcholem Štědrého dne byla půlnoční mše, lidé se scházeli v kostele, kde byly vedle oltáře postaveny jesličky. Venku byla tma, sníh a zima. Uvnitř kostela, ohřátého dechem věřících, zářily svíce a varhany doprovázely zpěv koled. Lidé věřili, že o půlnoci se v jejich srdcích narodil Kristus, cítili přítomnost lásky malého dítěte a s nadějí hleděli do Nového roku.
Mám jeden návrh, místo honění za dárky a jídlem se zkusme vrátit tak trochu do minulosti a Vánoce zkusme prožívat v klidu a míru. Vánoce jsou přeci svátky vzájemné lásky a přátelství! Co vy na to? 🙂