Již zítra nás navštíví Mikuláš. Do některých rodin zavítá sám, do jiných s andělem, do jiných možná i s čertem. Čert se k Mikuláši přidává většinou tam, kde děti hodně zlobí. Takové děti slýchávají od rodičů nejrůznější výstražné větičky.
Například: „Jestli budeš zlobit, dostaneš jen brambory a uhlí!“. Nebo, a to asi častěji: „Když budeš zlobit, čert si tě odnese do pekla!“
Jsou i tací čerti, kteří se s rodiči domluví a k dětem přijdou s velikým pytlem, ze kterého kouká něčí „noha“. (Ideálně oblečená do kalhot sousedova stejně zlobivého dítka, aby bylo hned jasné, že první oběť už čert má, a aby bylo jasné, kdo tou obětí je.) Dítko tak nutně nabývá dojmu, že jeho osud je zpečetěn a čekají ho muka pekelná. Kdoví, možná se najdou i tací zlobivci, kteří se do pekla těší.
Když jsem já byla malá, šla na to moje maminka jinak. Ano, zlobila jsem, asi jako mnohé dítě, a věřím, že to se mnou nebyl žádný med. Maminka se proto tajně domluvila s jedním takovým čertem, který se k nám chystal na návštěvu.
Nastal den D, přišel Mikuláš s čertem, já jsem něco odříkala, dostala balíček a od čerta si vyposlechla, že bych neměla být zlobivá holčička. A prý: „Maminko, kdyby náhodou zase zlobila, tak tady máte telefonní číslo do pekla, stačí jen zavolat a my už se postaráme.“
Číslo do pekla bylo doma pečlivě uloženo a při „vhodných“ příležitostech na něj maminka upozorňovala. Zřejmě to ale nemělo takové účinky, v jaké doufala. Až jednou …
Asi jsem zlobila už hodně přes míru, protože maminka se sebrala, vzala číslo od čerta, přešla k telefonu a začala vytáčet. V tu chvíli jsem jí už visela na noze, hystericky brečela, co brečela, přímo řvala!, a samozřejmě jsem slibovala hory doly, jen ať ten telefon položí, že nechci do pekla, že už budu vždycky hodná holčička, jen ať si mě prosím nechá.
Maminka přestala vytáčet, podívala se na mě, možná mi i něco řekla a telefon položila. Číslo opět pečlivě uložila. Od té doby už strašení telefonátem do pekla fungovalo lépe.
Jako dítě jsem z toho měla docela trauma. Jako dospělá se tomu směji.
Jedno ale vím jistě – u nás doma se peklem strašit nebude.
Předchozí článek: Andělíček z peříček.
Následující článek: Sněhuláček na klíče(k).
Napsal/a: redakce (Markéta)
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (2 vyjádření)
prosim posletemi vas telefoni cislo. ps vanesa
Ahoj Markétko, díky za článek, očima dospělého úsměvný, očima dítěte poněkud „strašidelný“. Nás doma nestrašili (naši rodiče) a já v tomto duchu pokračuji (ve své rodině). Svého syna nestraším (ani peklem, ani čerty) a přiznám se – v obecné rovině – strašení nemám ráda, je mi nepříjemné a k tomu: strach nepovažuji za dobrou výchovnou metodu.