Světlo mého života

Rubrika: Od srdce i od plic, Tradice a zvyky (nejen) v naší rodině

Lehounké sněhové vločky se jedna po druhé snášejí na trávník. Lehají si těsně vedle sebe, takže za malou chvíli přikryjí původně zelený travnatý koberec bílou peřinou. Usrknu horkou čokoládu a zatáhnu záclonu. Dům provoněla purpura smíchaná s vůní vanilkových rohlíčků a skořicových koleček. Na věnci hoří adventní svíčky, atmosféru doplňuje jemné cinkání andělského zvonění…

„Mami, koukej, už je tam pocukrováno,“ vytrhuje mě z rozjímání moje desetiletá dcera. Její dlouhé vlasy svojí barvou připomínají noční království.

„Letos to vypadá na bílé Vánoce,“ usmívám se na ni. Nemohu se vynadívat na její obrovsky modrá kukadla, která lemují dlouhé černé řasy. Až na ty oči je Ella celý táta. I když, pravda, manžel už má skráně notně protkané stříbrnými nitkami, tichými symboly starostí všedních dnů.

„Myslíš, že to tu do večera někdo protáhne? Hlavně aby táta projel, až se bude vracet,“ uvažuje Ella. „Až přijdou kluci, řeknu jim, aby to trochu odhodili,“ nezapře v sobě moje geny.

Venku se chumelí čím dál víc. Stromy v přilehlém lese nesou statečně svůj těžknoucí bílý kabát. Celou tuhle krásu za chvíli zakryje svým pláštěm paní noc. Zítra mi začíná dovolená a dětem vánoční prázdniny. Štědrý den již chystá svá kouzla a tajemství.

Ella se probírá starými cédéčky: „Mami, máme tohle ještě na čem pustit?“

„Zkus se mrknout na půdu, měl by tam být přehrávač. Snad ještě bude fungovat,“ udílím instrukce a shýbám se k zaprášené krabici se starými disky. Kde to jen vyhrabala, napadá mě. Beru do ruky blýskavé placky, které jsem kdysi osobně popisovala barevným fixem.

„Mám!“ vítězně zafuní Ella a mává mi před nosem kdysi stříbrným, nyní trochu oprýskaným přehrávačem. „Co si pustíme?“ Bere si část cédéček a snaží se rozluštit jednotlivé popisky. „Tady tohle není popsané,“ zvědavě otáčí CD v prstech. „Zkus to pustit,“ mění se mnou ohmatanou placku za moji téměř vystydlou čokoládu.

Chvíli bojuji se zastaralou technikou, v momentě však slyším známé zavrčení. Displej už sice nefunguje, ale v reproduktorech se ozývá šum, následován tichým nesrozumitelným hovorem několika lidí a pokašláváním. Živá nahrávka, bleskne mi hlavou. Náhle všechno utichne, ale jen na vteřinu, protože v mžiku následuje bouřlivý potlesk. Chvíle soustředění, tiché zaťukání taktovkou o kovový pultík s partiturou. Ó ano, už vím! Přivírám oči a necháváme se přenést na tónech houslí o šestnáct let zpět.

Upírám zrak na dirigenta, který energicky řídí orchestr pod námi, a stejně jako dalších sedmadvacet zpěváků kolem mě hlídám melodii, abych si v duchu včas odvodila správný tón. Ruce se mi klepou nikoliv trémou, ale zimou. Choulím se do huňaté šály, kterou mám snad čtyřikrát omotanou kolem krku. Rok co rok je to stejné, vždycky tyhle vánoční koncerty odnesu rýmou.  Letos to ale bude jiné. Chci, aby to bylo jiné.

„Salve Regina, Mater Salve misericordiae, vita, dulcedo et spes nostra, salve.“ Chrámovou klenbou se rozezněl hlas sboru. Stojím na praktikáblu, očima přelétávám z kůru s varhany přes obrazy dávných malířů na lavice plné lidí, mezi nimiž sedí i můj muž. Vždycky si udělá čas. I když už celý program musí znát nazpaměť. Mám ho za to moc ráda. A nejen za to. Nechávám se unášet melodií i samotným kouzlem staletého chrámu, v němž již svátečně voní čerstvé chvojí. Zrak mi sjíždí na jesličky s malým Ježíškem, nad kterým se sklání Josef s Marií. Nikdy jsem do kostela moc nechodila, nevím přesně, co se patří, modlitby znám jen ze skladeb starých mistrů, ale dnes jako bych to chtěla odčinit. Dnes nezpívám, dnes prosím: „O clemens, o pia, o dulcis Virgo Maria!“ Celý koncert se mění v moji soukromou modlitbu.

Neustále odbíhám zrakem k malému děťátku, které kdysi ruce starého mistra řezbáře s láskou položili do skromných jesliček. „Ave, Maria gratia plena.“ Cítím, že se mi do očí derou slzy, ale musím vydržet, ještě chvíli, prosím… „Dei, ora pro nobis peccatoribus, nunc et in hora mortis nostrae. Amen.“

Poslední tóny zmizely ve výškách chrámové lodi, zpěváci sklapli černé desky, muzikanti zabalili nástroje do futrálů, koncert skončil. Ale já ještě odejít nemohu. Cosi mě táhne k těm starodávným jesličkám. Asi se to nesmí, ale já si chci pohladit Ježíška i Pannu Marii. Natahuji po nich ruku a konečky prstů hladím umně upravené kusy lipového dřeva. Teď už to nevydržím a nechávám své slzy volně kanout přes tváře až na huňatou šálu. Nebráním se, když mě manžel chytá kolem ramen, stírá slzy a vede ven z božího domu.

„Počkejte.“ Laskavý hlas pana faráře se snad stokrát odrazil od mohutných kamenných zdí katedrály. „Celou dobu jsem vás pozoroval. Viděl jsem vás i u těch jesliček,“ klidně a tiše pravil starý muž.

Nevím, kam s očima, najednou se hrozně moc stydím. „Promiňte, já…“

Důstojný pán se vlídně usmál a natáhl ruku s malou skleničkou původně snad určenou na zavařování ovoce. Hrdlo sklenice bylo opatřeno drátkem pro pohodlnější uchopení. V této improvizované lucerničce plápolala svíčka. „To je betlémské světlo. Přijměte jej ode mě, prosím.“

„Děkujeme,“ špitli jsme shodně s manželem.

Páter se ještě jednou usmál, rozloučil se s námi a odešel.

Teprve klapnutí těžkých dřevěných chrámových dveří za mými zády a studený vítr mě připomenuly, že není daleko k půlnoci a že bychom si měli pospíšit domů. Vlastním tělem jsem chránila darované světlo. Věděla jsem, že jej musím donést. Nechránila jsem si obyčejný plamínek, nesla jsem si novou zář ne do domu, ale rovnou do celého svého života. Tak jsem to cítila a bezmezně věřila v zázrak.

„No tak mami! Slyšíš?“ Ella na mě nechápavě zírá. „Neumím to vypnout a…“ Zarazila se. „Mami? Ty brečíš?“

„Holčičko moje,“ objímám svoji milovanou dceru, div ji neumačkám. Hladím její černé vlasy, vychutnávám si jejich vůni. Vždycky jsem si snažila užít každý den života svých dětí. Těžce se smiřuji s tím, že mi pomalu dospívají. Nevím, jak dlouho bych Ellu ještě takhle objímala, kdyby necvakly dveře.

„Ahoj holky!“ Ještě není nikoho vidět, ale slyším je už všechny tři. „Nabral jsem cestou kluky,“ hlaholí můj muž. „Celkem se to hodilo, pomohli mi proházet cestu. Venku je to šílený.“

„Čau mami!“ Celá léta je to stejné, vždycky zdraví oba naráz, jako by se dohodli. Inu dvojčata. „Něco pro tebe máme,“ oznamuje mi starší dvojče. Mladší má ruce za zády a chce, abych hádala. Místo odpovědi oběma vlepím obrovskou pusu. „Mami?!“ naoko se kluci čertí. „Už nám není pět!“

No právě, pomyslím si. Už vám dávno není pět. „Tak co pro mě tedy máte?“ Ani nemusím hrát zvědavou, opravdu se těším.

„Betlémské světlo jsme ti přinesli!“ Kluci radostí celí září a předávají mi malou zavařovací skleničku s drátkem na držení. „V kostele to rozdával takový hodně starý pan farář, tak jsme ti chtěli udělat radost,“ hopsali kolem mě moji dva puberťáci.

„Kdybys jen viděla, jakou měli starost, aby jim cestou nezhaslo,“ usmívá se manžel, bere mě kolem ramen a dává mi pusu.

Dívám se na světýlko a v myšlenkách šeptám tisíceré děkuji.


Tento příspěvek byl zařazen do soutěže Vánoční pisatelská soutěž 2012, do které se můžete zapojit i vy. Stačí do 28. 12. 2012 včetně poslat svůj článek na suodal@vasedeti.cz a tím se zařadíte do soutěže o zajímavé ceny.

Napsal/a: Inna2

Toto taky stojí za přečtení!

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (16 vyjádření)

  • Anonymní

    latina to je, a je to dobře:-)

  • Lien, já to beru a znova říkám, díky za připomínku. Jsem ráda, žes to četla a vyjádřila se. 😉

  • Lien

    No mně je to jedno kdo a proč si toho nevšiml, prostě upozornuju na chybu, nečekala jsem ospravedlňování se, a na nic a nikoho tím neukazuju. Je to konstatování.

    Možná stačilo, „díky opravíme“, nebo prostě bez komentářů.

  • Čistá latina to je, spíš nějak zablbnul překladač.

    Jinak ano, články jdou do redakce, opravují se chyby, ale ani já nejsem stroj, takže můžu chybu přehlédnout.

  • Lien

    Tak latinu to překládá :-), nevím proč mi to vyplivlo jiné jazyky, navíc nesmyslné.

  • Lien

    děkuji, ale není to nutné

  • Lien, máš pravdu, slova podstatná až tak nejsou, spíš ta osoba, ke které se vážou. Aspoň já to tak tehdy cítila a článek byl hlavně o mých pocitech.
    Ale zaskočila jsi mě, že ti to nepřekládalo čistě jako latinu. Já měla za to, že to latina je. Jestli chceš, zjistím ti to.

  • Lien

    Inno, no právě, že člověk snadno chybu přehlédne.
    Proto asi jde článek napřed do redakce, kde se opravují překlepy. Nebo alespoň myslím, tak by bylo fajn ho mít opravený.

    Ty texty jsem si kopírovala do překladače a latina to asi není, našlo mi to více jazyků, ale překlad bohužel nedával žádný smysl, nevadí, asi to není důležité.

  • Lien, dobrá připomínka k textu, děkuji.
    Chyby jsem sama přehlédla, obvykle píšu v noci, když děti spí. Prostě stane se.
    Modlitby zde citované najdeš pod českými názvy Zdrávas Královno (Salve Regina) a Zdrávas Maria (Ave Maria). Pokud je mi známo (kdyžtak mě někdo opravte, opravdu se v náboženství až tak neorientuji), Panna Maria by měla být ochranitelka těhotných a matek. Jen doufám, že jsem to napsala latinsky správně. 😉

  • Petra Vymětalová

    Inno, opět nemám slov – klobouk dolů… určitě piš dál…

  • Lien

    Mně se článek taky líbí, ale cizím slovům motlitby nerozumím a navíc mi nějak uniká pointa celého příběhu :-(, nebo je to „seriál“?

    A k redakčním úpravám, nechci být za rýpala, ale jsou tam chyby (beZe mě kolem ramen a chámová klenba)

  • Peprmintka
    Peprmintka

    To bylo hezké čtení.

  • Děvčata, kdybyste věděly, jak mně tenkrát bylo… I teď při psaní jsem posmrkala snad tunu kapesníků.
    Moc vám děkuji za ohlasy. Ještě to má smutné pokračování, které mám už delší čas napsané. Pořád doufám, že se z toho nějak vypovídám, vypíšu, ale moc to nefunguje.
    Naštěstí všechno nakonec dobře dopadlo, to už vlastně víte. Zvláštní je, že kluky to do toho kostela pořád tak zvláštně táhne. Když jdeme okolo, vždycky chtějí zajít dovnitř.
    Díky vám všem a přeji krásný advent!

  • Marysek

    krása!!!! přečetla jsem jedním dechem!!!

  • Jsem na tom úplně stejně, akorát že já ten článek čtu už asi počtvrté 😉

    Nádherně spojená minulost s budoucností, je to až neuvěřitelné.

  • bamiska

    tak jindy prskám smíchy na monitor, teď utírám slzy z klávesnice…..máš nadání na krásné psaní…to by jsi neměla nechávat ladem….
    krásné vánoce tobě i celé tvé rodině

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist