Jedna z tradičních akcí (nejen) waldorfských škol je vynášení Morany. Vynášení zimy, smrti takzvané Morany, Moreny, Mořeny, Mařeny je starodávný pohanský zvyk, který se dochoval dodnes. Morena symbolizovala smrt, zimu, nemoc, nezmary a vše, co lidem škodí, proto ji vynášely v průvodu za vesnici, kde byla spálena nebo hozena do řeky. Pro naše předky byl tento rituál významnou událostí.
Tuto akci si zažily děti 1. – 3. třídy společně na konci března. Během března si děti v družině mohly vyrobit své malé Morany ze všeho, co už není třeba (sláma, dřívka, hadry). Každá třída si vyrobila hromadnou Moranu, kterou nesla paní učitelka. Procházkou došly děti od školy až k řece. Cestou zpívali písničky, které se naučili v hudební výchově a také přeříkávali říkadla, která se stahují k tomuto obyčeji.
Smrtko smrtko bílá, kdes tak dlouho byla?
U studánky, u hlubánky, ruce nohy myla…
Smrtko, smrtko bílá, číms je utírala?
Zeleným lístečkem, červeným kvítečkem.
U řeky měli vystoupení ještě žáci 3. třídy. Hráli na flétny a zpívali písničky o odemykání země. Slova jsem ale z Filípka nedostala. Děti se postavily na kraj břehu a paní učitelky postupně zapálili své Morany a vhodili do řeky. Také děti naházely každý svou Moranu do vody, některé z nich také zapálily. Tímto obětovali Moranu (tím vše nepotřebné a také zimu živlům ohni a vodě), aby mohli přivítat jaro.
Děti pak měli čas posvačit a pohrát na prostranství u řeky. Zejména kluci ještě k utopeným Morenám naházeli z mostku klacíky a kamínky. Pak se vydali stejnou cestou zpět. Výlet to byl náročný, ale hezký. Jedna cesta trvala hodinu a tak děti byly odpoledne příjemně unavené…
Dnes, když píšu tyto řádky a ptala jsem se Filípka na některé souvislosti, tak mi řekl: „No, naše Morana se asi někde zachytla a neutopila se, protože sněží…“ Ale my věříme, že jaro přijde velmi brzy…