Štědrovečerní menu

S naším tatínkem (pan R.) jsem začala chodit v červnu, od září jsem spolu začali bydlet a tedy asi po půlroce našeho jedinečného vztahu jsme spolu měli logicky slavit první společné Vánoce…

Fajn, bude to krásné…koupíme stromek, dáme si dárečky, zasedneme společně ke štědrovečernímu stolu… a nastal první zádrhel (který ovšem řešily asi všechny páry při svých prvních společných vánočních svátcích). Co na něj? Mě to tedy bylo celkem jasné, R.ovi taky, problém nastal při srovnání mého „jasného“ a jeho „jasného“. No – polívka, krůtí řízky a bramborový salát – mňam!! Odtušil R., otočil se, a odcházel do své domácí „kanceláře“ řešit důležitější problémy a ne „takovou blbost“…“Počkej – jak krůtí řízky?! Na Vánoce je přece dycky kapr!“ „Kapr? Jako že ho koupíme a zabijeme? Jako kdo? Jako TY? – No jo, ty jsi vlastně chirurg, tak to asi zabíjení pro tebe není problém, že, chacha…ble! Víš, že já ryby nemám moc rád…“ „No to já taky ne, ale na Vánoce je vždycky kapr, právě proto, že jsou Vánoce – jednou za rok, jinak to pro mě nejsou Vánoce! Zabíjet ho nebudu, koupíme už rozporcovaného „…“ MOJE MATKA nikdy na Vánoce kapra nekupovala, DYCKY jsmeměli krůtí řízky, ty jsou lepší…“ atd. – doplňte si samy, určitě jste to v nějaké variantě zažily…nakonec se můj drahý R. ve jménu své (tehdy ještě takové té prvotní zaslepené) lásky ke mně uvolil, že on tedy o Vánocích nějakou tu rybu pozře, já jsem se uvolila, že to nemusí být zrovna kapr a ve jménu své lásky k němu mu usmažím i nějakou tu krůtu…takže plichta.

O pár dní později jsme šli rybu kupovat do TESCA a R. si vymyslel, že kapra teda ne, nechce ani mnou navrhovaného lososa, ale chce „tady toho sumce“ (?) – dobrá – sumce (to je teda vkus!), jeden tam ležel vcelku (bez hlavy) zabořený v ledu a ochotnému prodavači jsme vznesli požadavek, že chceme „2 podkovičky“…“Ano mladá pani,dvě podkovičky..“ zahulákal mladík v upatlané zástěře, vytáhl sumce, jehož část schovaná v ledové tříšti byla k našemu zděšení stejně veliká, jako ta, kterou jsme viděli prve, odseknul nám 2 OBROVSKÉ podkovy, bleskově je hodil do pytlíku, zvážil, připlácnul cenovku, podal nám je a byl pryč…bylo toho necelého půl kila a my jsem byli tak konsternováni, že jsme se otočili a šli shánět ty krůtí řízky…
Vracím se k debatě o štědrovečerním žvanci – R.:“No tak jo, nudlová polívka, pak teda ta TVOJE RYBA, ale moje krůta taky…““Počkej, počkej – jaká nudlová polívka? MY DOMA měli hrachovou“ (teda předtím pár let rybí, ale tu v naší rodině všichni krom mého otce z celého srdce- vlasně asi spíše žaludku – nenáviděli takže jsme jej, takto matka a dvě děti po několika letech přehlasovali na domácí hrachovou…)“HRACHOVOU?! – teda – vy jste divná rodina…“ „Co máš proti naší rodině??!! Hele – abys nedostal rybí – a tu já fakt vařit neumím, to teda bude ňamka!!“ atd…

Nakonec jsem ustoupila – vydatně tomu dopomohl můj soukromý argument, že uvařit domácí nudlovku je přece jen méně pracné, než namáčet hrách…a polévka ze sáčku – to bych se i já na Vánoce styděla…R. vede 1:0.
Bramborový salát. Téma samo o sobě – určitě mi potvrdíte, že každá rodina má svůj vlastní originální recept, předávaný z generace na generaci, ovšem na rozdíl od recepury na pravý Sachrův dort není přísně tajný, naopak – je to věc veřejná, ba co víc – NÁŠ ZARUČENĚ NEJLEPŠÍ bramborový salát podle receptu po babičce se obvykle snažíme vecpat na štědrovečerní stůl i v naší nově vzniklé jednotce, jež je prý základem státu…v tomto jsem měla trochu štěstí – R. nevaří (ohřívá, ale nevaří – umí jediné jídlo – chilli con carne – dle receptu nějaké své bývalky), takže na mou otázku, co všechno že JEHO MATKA teda vlastně dává do toho zázraku, odpověděl velmi vágně – „No – asi brambory, když je to bramborový salát…“ „Jo, tak to ti můžu slíbit, že brambory tam mít budeš brouku…“…ale zas takový pitomeček samozřejmě R. není, takže jsme se postupně shodli na vařené mrkvi, sterilované okurce, hrášku („toho ale málo – nemám ho rád…“), cibuli. Spornou položkou byla majonéza – u nás se míchá napůl s bílým jogurtem, ale to mu snad ani nemusím vykládat, bude mít „dietní“salát, ani nebude vědět jak…, vřískal u jablka (my jej doma dávali, hezky zjemní chuť) a nejvíce u – pozor – možná trochu netradiční přísady – sterilovaného celeru, který je u nás základem („COŽE, sterilovaný celer?! Tobě jako přijde, že jsem jako málo to…jako málo výkonný?“ „Ale to víš, že nejsi, to fakt není vtip, to tam MOJE MÁMA dává od nepaměti…“) dožadoval se salámu (zamítá se – salámy nejím a nevidím důvod, proč v příloze k masu má být zase maso…)a na tvrdo vařeného vejce (možná, tím se snad tak moc nezkazí…)..nakonec došlo na argument nejpádnější, který jsem si zákeřně schovávala jako „zlatou ránu“ – „Tak si ho teda udělej podle sebe, já udělám ty řízky a polívku…“ – viz výše o nevaření, takže po opětovném ujištění, že můj salát je opravdu lehký a výborný, jsem dorovnala skóre na 1:1.

Naše maminka svého času pekla 12 druhů cukroví k Vánocům a cca 150-200 dvojcithodných koláčů k snídaním v období mezi svátky – rozpékaly se v troubě a k snídani byly teplé..(mám žravého hubeného otce a tehdy i pubertálního bratra ve vývinu, do kterých to padalo, jako Němci do krytu…), u R. se cukroví nikdy nepeklo a on sám je téměř nejí…tloustne se z toho, je s tim práce,jak na kostele, ale zase Vánoce bez cukroví…moje máma mi tehdy poslala mailem pár „našich“ receptů (viz receptář), potom asi lépe posoudila situaci a poslala mi po služebně cestujícím otci krabici našeho cukroví „jen tak na štědrovečrní stůl“, čímž mi vytrhla trn z paty a doufám, že tato milá tradice se udrží i v dalších letech (zatím to funguje:-)). Raději jsem upekla tažený jablkový závin dle naší babičky (z tátovy strany – v naší rodině to posléze bylo převálcováno právě „máminými“ koláči), o kterém R. po Vánocích opakovaně vykládal SVÉ MATCE, takže soudím, že v něm zanechalo opravdu hluboký dojem…ještě nějaké to ovoce, ořechy, k pití možná víno, s oplatkama a medem asi nebudu prudit – tento chod je pro mě tak silně spojen s mou babičkou, rodiči, dětstvím a mládím, že se mi až tak nějak příčí jej vnucovat jako novotu člověku, kterému to opravdu nic neříká…v tomto mi stačí vzpomínky…
Náše první Štědrovečerní večeře nakonec dopadla nadmíru uspokojivě, R. dostal domácí slepičí polévku („to je poznat hned, že není kupovaná“), oba jsem snědli jednu porci velesumce a R. ještě svůj krůtí řízek (sumce jsme pak jedli jedli ještě druhý den a to jsem vysmažila jen rozporcovanou 1 podkovu, tu druhou jsme zamrazili a měli ji k příštím Vánocům – již nikdy více, letos pořizuji 2 kapří filátka…), bramborový salát mu MOC CHUTNAL („to by člověk neřek, že s celerem a jablkem je to tak dobrý“), mámino cukroví došlo zaslouženého obdivu („Jéééžiš to je to malinký“…moje matka zastává názor, že co je malé, to je hezké a trend miniaturizace jejího vánočnho cukroví nabral během let opravdu vyské obrátky), pak dárečky, koledy (CD), stromeček….tak takhle nějak to bude teda odteďka U NÁS na Vánoce vypadat…

Příští Vánoce jsem byla ve 4. měsíci těhotenství a minule jsme už měli půlročního spolustolovníka (v houpadle). Letos už s námi bude u stolu sedět půldruhého roku starý mladý muž….

A jak to bylo u vás se sestavou štědrovečerního menu?

Napsal/a: Káča