Všechny děti si sedly s rodiči na lavičky a čekali, až dorazí. Mátě to bylo dlouhé, tak jsem jí musela dost přesvědčovat, že má být u mě a být hodná, aby ukázala Mikulášovi, že si nadílku zaslouží.
Po chvilce konečně dorazili! Údiv byl patrný snad ze všech očí a i ty Mátiny byly naprosto upřené na tu trojici.
Aby děti ukázaly, co všechno umí, řekly asi tři básničky, zazpívali jsme společně písničku, ukázaly, jak umí válet sudy a dělat kotouly a pak už následovala odměna. Mikuláš obcházel děti a každému dal z velikého pytle perník.
Naší cácorku ale nebavilo už čekat, protože jsme seděly až ke konci lavičky, a tak se vydala k čertovi, který seděl opodál, na průzkum. Váhala jsem, jak se mám zachovat, ale protože to byl čert kliďas, tak jsem Martinku nechala jít.
Nejprve byla taková nesmělá, ale nakonec se odvážila s čertem skamarádit. Hladila ho po vlasech, tahala ho za ocas a brala mu metlu.
Svým chováním přilákala i ostatní děti a myslím, že víc než Máťa byli překvapení ti čerti.
Jediným mínusem bylo, že Martinka nedostala perník od Mikuláše, protože se věnovala čertovi. Potom jí to mrzelo, že ostatní mají a ona ne. Dostala ale ode mne banán a smutek byl rázem tatam.
Jedna pravda totiž je. Čertama jí nikdy nestrašíme, a tak vlastně ani asi netušila, že by mohli být nějací zlí.