Moje starší dcerka Kristýnka (5) byla dlouho jedináčkem. Je však velmi sociálně vnímavá, má hodně kamarádů jak ve školce, tak i mimo ni, takže s nimi ráda tráví co nejvíce času.
Vždycky za mnou přijde se slovy: „Maminko, dlouho u nás nebyla žádná návštěva, mohly bychom pozvat třeba…“ (pak vysloví jedno či více z mnoha jmen kamarádek a kamarádů).
Pak následuje tradiční kolotoč, co je třeba zařídit – domluvit se s rodiči ostatních dětí na termínu, nakoupit dobroty, napéct muffinky, udělat domácí limonádu, přichystat „herní pole“ a pak se může začít.
Ať je návštěvník jen jeden, nebo celá banda, naše obydlí to vždycky výrazně pocítí – musí se odzkoušet všechny hračky, a to nejlépe najednou, ochutnat všechny připravené dobroty, avšak nejlépe za pochodu či během hry, a všem sousedům je třeba dát dostatečně najevo, že u nás je veselo, takže se tancuje, zpívá, poskakuje a dělají se prostě všelijaké zvuky, které k tomu pravému hraní dozajista patří.
Když se chce čůrat jednomu, chce se najednou všem, takže se před toaletou stojí fronty a hraje se bojovka „Vyděržaj, pijanjer“. Zatím to vždycky dobře dopadlo, ale už jsme museli jednou akutně použít i nočník.
No a po dvou, třech hodinách je na všech kolbištích dobojováno a odcházejí od nás nadšené dětičky…
Moje a dcerčino nadšení ovše m často rychle vyprchá, když se po zavření domovních dveří ohlédneme zpátky do bytu – je potřeba poklidit tunu hraček, posbírat nejméně milion drobečků a setřít nejméně litr limonády z podlahy.
Moc se nám do toho sice nechce, ale nakonec si povídáme o tom, jak se pártička vydařila a uklízení nám jde pěkně od ruky. A hlavně – už nahlas přemýšlíme, co podnikneme příště! 🙂