Přišel k nám zas, ten sváteční čas II.

Dobrá, nakoupeno by bylo. Teď rychle uklidit. Vánoční úklid je nekonečný. A pokud má člověk k tomu uklízení ještě partu samozvaných pomocníků, nemá snad ani cenu se o něco takového pokoušet. Že máme už pár let všude obtisky dětských dlaniček, jsem si zvykla. O druhu použitého nátěru raději už ani nepřemýšlím, protože mě život naučil, že ne všechno, co vypadá jako čokoláda ve skutečnosti čokoláda je, dokonce jsem zjistila, že lepidlo na skle vytváří úžasné obrazce.

A když to lepidlo přemalujete vodovými barvami nebo temperami, nemusíte už kupovat barvičky na sklo. Ale když už ta šílená francouzská okna umyji a pak za sebou slyším nadšené plesk, mlask, buch a vidím rozzářený obličejíček nejmladšího potomka, pohrávám si s myšlenkou, že si z internetu vytáhnu nejbližší spoj do Bohnic.

Letos jsem se rozhodla, že do předvánočního úklidu aktivně zapojím už i dvojčata. Převlíkání peřin jsem vyhodnotila jako naprosto bezpečnou činnost. Nečekala jsem, že to kluci sami zvládnou, ale chtěli dělat to samé, co já, tak ať si to zkusí. Po názorné ukázce v Ellině pokojíčku jsem kluky odvelela k jejich vlastním postelím a sama se vrhla na ložnici. Preventivně jsem však střežila uši připravena k okamžitému zásahu v případě, že bych slyšela hluk jiného znění než je u nás běžné. Ostražitost se vyplatila. Táhlé vytí nevěstilo zrovna hladký průběh zadaného úkolu. Když jsem vtrhla do pokoje, čekalo mě nemalé překvapení. Prostěradla byla vzorně převlečená na obou postýlkách. Dokonce i jeden z polštářů byl obstojně povlečen do čistého, ale nějak mi scházelo jedno dítě. Chvíli jsem propadala panice, že svého potomka sice slyším, ale bohužel nikde nevidím. Na stopu mě přivedl až škodolibý smích zbylého dvojčete. Můj odhad byl správný. Druhé dvojče nejen že bylo zahrabané pod haldou povlečení a duchen, ale dokonce bylo nasoukané v povlaku na peřinu a samozřejmě důkladně zapnuté. S vypětím posledních sil jsem synátora vysvobodila, celý ten kotec uklidila, dětem jsem vnutila pastelky plus celý skicák a začala gruntovat raději úplně sama.

Ač normálně ráda vařím i peču, z nějakého nepochopitelného důvodu nemám ráda pečení vánočního cukroví. Nevím, jestli je to tím, že nekonečné hodiny stojím na jednom místě a patlám pidirohlíčky, malé zvonečky, drobounké hvězdičky a jiné miniatury, musím všechny tyhle titěrné tvary různě obalovat, zdobit, polévat a to vše tak umně, abych z toho nakonec neudělala hromadu drobků. Nebo dalším důvodem může být fakt, že ač nakoupím vše potřebné, jediné, co vždycky spolehlivě najdu na svém místě a v původním množství je Hera a mouka. Že se mi ve velkém ztrácejí rozinky a oříšky, to bych pochopila, dokonce i ten rum jsem ochotná manželovi s dědou sem tam tolerovat (stejně jej kupujeme jen na Vánoce), ale když jsem děti načapala, jak s gustem sobě vlastním vylizují dózu s moučkovým cukrem, měla jsem chuť se vším praštit a sama sebe nahlásit na sociálku.

Přesto se vždy nějak donutím a vytvořím alespoň oněch tradovaných sedm druhů cukroví. Obvykle si jeden den připravím těsta a druhý den od časného rána peču, až se kouří nejen ze zapomenutých plechů v troubě, ale i ze mě. Ale co, hlavně nespálit první plech, abychom byli příští rok fit, a pak už se to snad omluvit dá. Že pak hotové cukroví různě zamykám a schovávám, to asi výjimka nebudu, ale hospodyňky, která z vás zamyká i těsto? Já ano. Nikdy mi nevadilo, když jsem našla těsta různě užíbaná. Manžel vždy rád těsta ochutnával, nevadilo mi to ani od dětí, které od něj tenhle zajímavý vánoční zvyk přebraly. Horší je, když někdo moje pracně uplácané těsto použije jako základ pro své umělecké dílo, a to ještě bez mého souhlasu. A co že se to stalo?

Jedno odpoledne jsem všechna hotová těsta přikryla a uložila do spíže. Večer jsem šla překontrolovat míru uždíbání. Jedno těsto, to byla novinka, kterou jsem ten rok dělala poprvé, bylo téměř nedotčené. Myslela jsem si, že bylo ušetřeno díky tomu, že stálo stranou od ostatních. Ráno jsem dětem rozdala kostky a jiné hračky, o kterých jsem věděla, že je dostatečně zabaví, na stolek nachystala vydatnou svačinku, ovoce a pití a dala se do pečení. Celkem mi šla práce od ruky, děti tiše něco kutily, vypadalo to na kreativní tvoření s modelínou.

Po obědě jsem chtěla v pečení pokračovat zmiňovaným novinkovým těstem, ale ve spíži jsem ho nenašla. Že by jej manžel s dětmi uždíbal totálně, tomu se mi věřit nechtělo. Po chvíli hledání jsem objevila misku, ovšem zcela prázdnou. Moment, blesklo mi hlavou. Kluci měli na paškálu nějakou modelínu, ale já jim žádnou nekupovala, tudíž ani nedávala. S mírnými obavami jsem vyrazila za svými ratolestmi. Oba kluci seděli na koberci a spokojeně modelovali. Z mého těsta samozřejmě!

„Kluci, copak to děláte? A kdo vám to těsto dal?“

„Půjčili jsme si modelínu ze špajzu,“ oznámil věcně Tadeáš.

„Táďo, ale to je přece těsto, copak jste to neochutnávali,“ nechápu, co syna vedlo k záměně těsta za modelínu.

„Právě že jsme ochutnávali. Všechno bylo moc dobrý, jenom tohle chutnalo jako modelína, tak jsme si mysleli, že sis to spletla,“ vysvětlil mi celou situaci Tadeášek.

Díky této zkušenosti jsem už dva roky žádnou horkou novinku do své vánoční pekařské hitparády nepřidala a vypadá to, že ani letos tomu nebude jinak. Jen to těsto už raději také zamykám.

Napsal/a: Inna2