Přišel k nám zas, ten sváteční čas I.

…tak nějak to vidí básník, duše romantická. Co paměť sahá, většinou se všichni snažíme věřit, že předvánoční čas je časem lásky, pohody, porozumění, odpuštění, oslav… Jak kdo chce. Problémy a všední starosti by jako zázrakem měly v tento čas mizet. Ano, je tu advent, tak buďme upřímní. Doopravdy všichni prožíváme to, co nám tato předvánoční doba v našich myslích evokuje?

Čím tedy začneme? Nákupy? Úklidem? Ono je to asi jedno. Tak třeba nejprve zajdeme nakoupit vše potřebné právě na zmiňovaný úklid. Je to rok co rok stejné. Supermarkety vyhrávají koledy od počátku listopadu, odvážnější řetězce obloží vchody svých obchodů čokoládovými Mikuláši, čerty, Santy a kdo ví čím ještě už raději koncem října. Když pak na toto zboží nasadí „speciální akci“ úspěch klepe na dveře. Tedy jak komu. V obchodech není k hnutí, lidi si nadávají, rvou se o poslední akční zboží, přesto že jej zase tak moc nepotřebují a vůbec nálada mi v tuto dobu nepřijde sváteční, spíš se většina lidí řídí heslem: urvi, co můžeš.

Vzít s sebou děti na nákup (byť jen pečiva na večeři), je v tomto čase hotová sebevražda. Tuny čokolád a stohy hraček jsou všude narafičeny s takovou důkladností, že je nelze minout. Ač jsem žila v přesvědčení, že moje děti by nikdy v obchoďáku scénu neudělaly, loni jsem se přesvědčila, že herecký talent mají nesporný. Velmi často klukům vštěpuji do paměti, že vztekáním nikdy nic nezmůžou. Maximálně mě šíleně naštvou a vše se jen zhorší. A když pak nějakou vzteklou scénu vystřihnou na veřejnosti, všichni se jim budou smát. Mám chytré děti. Nehysterčily. Šly na to od lesa.

Jednoho prosincového dne mi nezbylo nic jiného, než naložit děti a absolvovat s nimi rodinný nákup v  hypermarketu. Čokolády jsme minuli s hlasitým komentářem Martina, že po nich bolí bříško (děkuji, babičko), dokonce i hračky přešly s povzdechem, že jsou to drahé ptákoviny (díky, dědo), ale kdo jim proboha vysvětlil, že rum je to nejlepší, co vás o Vánocích může potkat?!?!?

„Maminko, kup nám rum.“

V první chvíli jsem si nebyla zcela jista, zda jsem správně slyšela. „Martínku, co jsi chtěl?“ Ještě v klidu toužím po zopakování požadavku, ale pak mi to teprve dochází. „Tys chtěl rum!? To není pro děti.“

„Jo, tamten velkej,“ přidal se Tobík.

Nenápadně přehlédnu prostor kolem sebe, abych zjistila, v jak velkém rozsahu a intenzitě mám nastoupit s výchovnou lekcí na téma alkoholismus. Vzhledem k tomu, že jeden dědula a dva mladíci zřejmě zaregistrovali, že může být veselo, a civí na nás, přehodnotila jsem strategii, s úsměvem jsem dětem zopakovala, že rum není pro ně a hodlala jsem vyklidit pole.

„Rum dělá Vánoce, my chceme rum,“ celkem ještě v klidu žadoní děti a já marně přemýšlím, koho doma za tuhle hlášku sjedu na dvě doby.

„Hele, vole, to bude dobrý, na to si počkáme,“ utvrzuje mě jeden z přihlížejících mladíků v tušení, že tento boj jen tak lehce nevyhraji. Než si stačím promyslet, co dál, vidím své dvě modrooké ratolesti, jak předstoupily před regál s tvrdým alkoholem, shodně smekly své čepičky, zpod kterých se rozzářily jejich blonďaté kudrlinky, sepjaly ručičky jako v kostele a sborově začaly svoji modlitbu za rum:

„Ježíšku, prosím tě, kup nám rum.“

Okolo nás stál už celkem solidní hlouček. Většina přihlížejících byli naštěstí zástupci mužského pohlaví a dobře se bavili. Od několika málo přítomných dam jsem slízla pohled, který se nekompromisně tázal, zda se náhodou nestydím.  Ale jo, styděla jsem se. Styděla jsem se hlavně za to, že jsem tam stála jako trubka a nebyla schopná celé to obecenstvo poslat do háje. Něco jsem ale už udělat musela, protože jedno z dětí vytáhlo jako triumf celkem slušné slzy a sliby o hodných dětech.

Bohudík celou situaci vzal do svých rukou zmiňovaný přihlížející dědula. S úsměvem popadl menší lahev rumu, s neskutečnou grácií mi ji položil do košíku a milým hlasem Mikuláše povídá:

„Ale vždyť ty děti mají pravdu. Dokážete si představit Vánoce bez rumových koulí, vaječňáku nebo punče?“

„Děkuji vám,“ špitla jsem směrem k tomu úžasnému pánovi v letech. Jen se usmál, sáhl pro další lahev rumu, rutinně si ji šoupnul do svého nákupního koše a zmizel v davu.

„Vidíš, Mates, takhle se to dělá,“ ukončil celou aféru směrem na bratra jeden ze synů. Najednou nebylo po slzách, hodných dětech a smeknutých čepicích ani památky.

Doma jsem napůl vzteklá uklízela nákup, když se ke mně přitočil můj drahý choť, zálibně vzal do ruky láhev rumu a žadonil:

„Jé, uděláme rumový koule a svařák, že jo?“

„No tak něco asi uděláme, co jinak s flaškou rumu,“ zavrčela jsem a dál mrskala nákup na příslušná místa. Vyrušil mě jeho letmý polibek zezadu na krk:

„Dík, to víš, jak říká můj táta, rum dělá Vánoce,“ usmál se poťouchle manžel a já už věděla, komu můžu pěkně od plic poděkovat.

Napsal/a: Inna2