Přišel k nám zas, ten sváteční čas I.

Rubrika: Tradice a zvyky (nejen) v naší rodině

…tak nějak to vidí básník, duše romantická. Co paměť sahá, většinou se všichni snažíme věřit, že předvánoční čas je časem lásky, pohody, porozumění, odpuštění, oslav… Jak kdo chce. Problémy a všední starosti by jako zázrakem měly v tento čas mizet. Ano, je tu advent, tak buďme upřímní. Doopravdy všichni prožíváme to, co nám tato předvánoční doba v našich myslích evokuje?

Čím tedy začneme? Nákupy? Úklidem? Ono je to asi jedno. Tak třeba nejprve zajdeme nakoupit vše potřebné právě na zmiňovaný úklid. Je to rok co rok stejné. Supermarkety vyhrávají koledy od počátku listopadu, odvážnější řetězce obloží vchody svých obchodů čokoládovými Mikuláši, čerty, Santy a kdo ví čím ještě už raději koncem října. Když pak na toto zboží nasadí „speciální akci“ úspěch klepe na dveře. Tedy jak komu. V obchodech není k hnutí, lidi si nadávají, rvou se o poslední akční zboží, přesto že jej zase tak moc nepotřebují a vůbec nálada mi v tuto dobu nepřijde sváteční, spíš se většina lidí řídí heslem: urvi, co můžeš.

Vzít s sebou děti na nákup (byť jen pečiva na večeři), je v tomto čase hotová sebevražda. Tuny čokolád a stohy hraček jsou všude narafičeny s takovou důkladností, že je nelze minout. Ač jsem žila v přesvědčení, že moje děti by nikdy v obchoďáku scénu neudělaly, loni jsem se přesvědčila, že herecký talent mají nesporný. Velmi často klukům vštěpuji do paměti, že vztekáním nikdy nic nezmůžou. Maximálně mě šíleně naštvou a vše se jen zhorší. A když pak nějakou vzteklou scénu vystřihnou na veřejnosti, všichni se jim budou smát. Mám chytré děti. Nehysterčily. Šly na to od lesa.

Jednoho prosincového dne mi nezbylo nic jiného, než naložit děti a absolvovat s nimi rodinný nákup v  hypermarketu. Čokolády jsme minuli s hlasitým komentářem Martina, že po nich bolí bříško (děkuji, babičko), dokonce i hračky přešly s povzdechem, že jsou to drahé ptákoviny (díky, dědo), ale kdo jim proboha vysvětlil, že rum je to nejlepší, co vás o Vánocích může potkat?!?!?

„Maminko, kup nám rum.“

V první chvíli jsem si nebyla zcela jista, zda jsem správně slyšela. „Martínku, co jsi chtěl?“ Ještě v klidu toužím po zopakování požadavku, ale pak mi to teprve dochází. „Tys chtěl rum!? To není pro děti.“

„Jo, tamten velkej,“ přidal se Tobík.

Nenápadně přehlédnu prostor kolem sebe, abych zjistila, v jak velkém rozsahu a intenzitě mám nastoupit s výchovnou lekcí na téma alkoholismus. Vzhledem k tomu, že jeden dědula a dva mladíci zřejmě zaregistrovali, že může být veselo, a civí na nás, přehodnotila jsem strategii, s úsměvem jsem dětem zopakovala, že rum není pro ně a hodlala jsem vyklidit pole.

„Rum dělá Vánoce, my chceme rum,“ celkem ještě v klidu žadoní děti a já marně přemýšlím, koho doma za tuhle hlášku sjedu na dvě doby.

„Hele, vole, to bude dobrý, na to si počkáme,“ utvrzuje mě jeden z přihlížejících mladíků v tušení, že tento boj jen tak lehce nevyhraji. Než si stačím promyslet, co dál, vidím své dvě modrooké ratolesti, jak předstoupily před regál s tvrdým alkoholem, shodně smekly své čepičky, zpod kterých se rozzářily jejich blonďaté kudrlinky, sepjaly ručičky jako v kostele a sborově začaly svoji modlitbu za rum:

„Ježíšku, prosím tě, kup nám rum.“

Okolo nás stál už celkem solidní hlouček. Většina přihlížejících byli naštěstí zástupci mužského pohlaví a dobře se bavili. Od několika málo přítomných dam jsem slízla pohled, který se nekompromisně tázal, zda se náhodou nestydím.  Ale jo, styděla jsem se. Styděla jsem se hlavně za to, že jsem tam stála jako trubka a nebyla schopná celé to obecenstvo poslat do háje. Něco jsem ale už udělat musela, protože jedno z dětí vytáhlo jako triumf celkem slušné slzy a sliby o hodných dětech.

Bohudík celou situaci vzal do svých rukou zmiňovaný přihlížející dědula. S úsměvem popadl menší lahev rumu, s neskutečnou grácií mi ji položil do košíku a milým hlasem Mikuláše povídá:

„Ale vždyť ty děti mají pravdu. Dokážete si představit Vánoce bez rumových koulí, vaječňáku nebo punče?“

„Děkuji vám,“ špitla jsem směrem k tomu úžasnému pánovi v letech. Jen se usmál, sáhl pro další lahev rumu, rutinně si ji šoupnul do svého nákupního koše a zmizel v davu.

„Vidíš, Mates, takhle se to dělá,“ ukončil celou aféru směrem na bratra jeden ze synů. Najednou nebylo po slzách, hodných dětech a smeknutých čepicích ani památky.

Doma jsem napůl vzteklá uklízela nákup, když se ke mně přitočil můj drahý choť, zálibně vzal do ruky láhev rumu a žadonil:

„Jé, uděláme rumový koule a svařák, že jo?“

„No tak něco asi uděláme, co jinak s flaškou rumu,“ zavrčela jsem a dál mrskala nákup na příslušná místa. Vyrušil mě jeho letmý polibek zezadu na krk:

„Dík, to víš, jak říká můj táta, rum dělá Vánoce,“ usmál se poťouchle manžel a já už věděla, komu můžu pěkně od plic poděkovat.

Napsal/a: Inna2

Toto taky stojí za přečtení!

Co pomáhá na dětský kašel?

Listy opadaly, teploty se střídají, vládu nad počasím převzal podzim. Děti tráví několik hodin denně v kolektivu, kde není nouze

Čtu dál →

Venkovní únikové hry Hunter Games: objevte parádní zábavu

Baví vás klasické únikovky? Vzrušující příběhy a plnění úkolů? Přemýšlíte, kde se dá zažít ta nejlepší úniková hra v

Čtu dál →

Jak strávit víkend s dětmi v Praze?

Praha je tak kouzelné místo nejen díky své stovce věží nebo památek, ale také proto, že je zde nekonečné

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (4 vyjádření)

  • Pingback: Přišel k nám zas, ten sváteční čas… III. | VašeDěti.cz ()

  • Jojo, holky, je pravda, že naši kluci (ale už i malá začíná) jsou čísla na přeražení. Když je občas doma popadne zlobivá, říkám si, že asi vím, proč někteří lidé končí na prášcích. 😀 Bývaly doby, kdy jsem je s sebou nebrala skoro nikam, kde bylo víc lidí. Ale poslední dobou už se chovají mimo domov opravdu slušně, občas bych řekla, že to až neodpovídá věku. Naposledy mi v galanterce odbíhali otevřít dveře každé ženské a hlaholili: „Prosím, mladá paní.“ 😀 Měly jste vidět ty babči, jak z toho byly paf! 😀

    Ale, Lussy, tvá příhoda s pivem mě rozesmála. Já prý jako dítě dělala něco podobného. Dokonce jsem dajně jednou dojížděla prázdné lahve po zednících, brrr.

    Jinak celkově naše děti mají být po kom čísla, takže vždycky když jsem rudá vzteky, moje máma s tchýní se mi smějí, že prý my jsme s manželem bývali i horší. Ale myslím, že na pana Kemra asi nemáme nikdo. 😀

    Johanko, svatá pravda. Nejhorší je, když děti začnou být na veřejnosti upřímné… 😀

  • Lussy

    Inno,
    díky tobě jsem si poprskala monitor omáčkou s rýží :-)).

    Kluci jsou fakt boží a předpokládám, že máš takovou zásobu historek, že nás budeš bavit ještě hódně dlouho!

    Marně přemýšlím, jestli znám nějaká taková čísla a napadl mě jen syn našich nejlepších přátel – jsou příbuzní herce Josefa Kemra a jejich syn evidentně nějaké herecké vlohy podědil.
    Ve věku tak 3-8 let jsme se s nimi vyloženě báli někam jít a na druhou stranu se těšili, co zase zažijeme.

    Jednou jsme ho vzali s jeho sestrou do ZOO, manžel si tam dal pivo a když ho dopil, tak on hned-strejdo, já ten půllitr půjdu vrátit. Těsně u stánku nahnul půllitr a snažil se vypít těch pár kapek co tam zbylo. Pak nasadil „psí oči“ a říká obsluze: Tatínek mi nechce koupit nic k pití a já mám žízeň a bradou hodil k mému manželovi…

    Nebo jsme od nich odjížděli vlakem, stáhli jsme ve vlaku okýnka a on najendou spustil scénu. Maminko, tatínku, prosííím, prosííím, nenechávejte mě tu s těma cizíma lidma.Manžel je chytlavej, tak hned: jen si tu hezky zůstaň, my tě nechceme, viď maminko. Vlak se začal rozjíždět, on se svým rodičům vytrhnul a běžel podél vlaku a brečel-vy mě tu opravdu nechááááte? Mamí, tatí…
    Docela jsem si divila, že někdo nezavolal policajty 🙂

    Každopádně už se těším na pokračování!

  • johana

    Pěkný článek, musím se smát a představuji si plačící děti u rumu. Nejveselejší příhody jsou s dětmi , někdy i trapasy 🙂

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist