Peněženka aneb Když děti dávají dárky

Zbývají již jen tři dny, tři noci a bude tu onen velký den, na který se (především děti) tolik těšíme. Štědrý den. A Štědrý večer, chvíle, kdy se rodina sejde u nazdobeného stromečku a budou se rozdávat dárečky. Dětem se rozsvítí očička a budou juchat nadšením, když z krásných papírů vybalí dáreček svých snů.

Dospělí budou také rozbalovat dárečky a dost možná tam najdou i nějakou drobnost od dětí. I když dítě ještě věří v Ježíška, může mít potřebu potěšit milované rodiče dárečkem. Buď takovým, který někde koupí (podle svého nejlepšího mínění), nebo takovým, který samo vyrobí.

Jenže – děti ještě nebývají natolik zručné, aby jejich dárek nenesl známky jisté nedokonalosti. A také nebývají natolik sociálně vyzrálé, aby dokázaly posoudit, jaký nejideálnější dárek rodičům dát. Někdy vyberou dárek, který se líbí jim samotným, ale pro dospělého je to kýč.

Ale také se může stát, že oním sociálně nevyzrálým je (do jisté míry) právě rodič, a ať dítě dá cokoli, rodič je s dárkem nespokojen.

Chtěla bych vám teď vyprávět příběh o jedné rodině, jedné dívence (říkejme jí třeba Eva), jejíž otec byl takovým sociálně nevyzrálým člověkem. Vybrat pro něj vhodný dárek bylo naprosto nemožné. Neměl žádné koníčky, věnoval se jen práci. Jakoukoli drobnost ve stylu „lapač prachu“ (tj. věc, která se vystaví na poličce pro okrasu) považoval za urážku jeho osoby. Praktické dárky? Ani tam se jeho děti s pozitivní odezvou nesetkaly, vše to údajně byly buď zbytečnosti, nebo on má své oblíbené a nic jiného nosit / používat nebude. A sladkost? To prý není dárek.

Každé Vánoce se tak pro všechny děti stávaly utrpením. Vybrat dárek mámě či sourozencům, to problém nebyl. Ale otci? Nikdy! Až jednou…

V době kolem patnácti let chodila Eva do rukodělného dívčího kroužku. Dívky tam vyráběly nejrůznější krásné výrobky, pokaždé z jiných materiálů. Před oněmi památnými Vánoci přišla řada na kůži. Dostaly k dispozici kupu kožených odřezků a mohly si vyrobit jakoukoli věc.

Evu napadlo vyrobit peněženku pro otce. Ta jeho se již dávno rozpadla a drobné se mu z ní sypaly. Minulé Vánoce dostal peněženku, ale odmítl ji. Ačkoli byla nesmírně praktická a velmi pěkná, nebyla to jeho dolarovka. Žádnou jinou peněženku mít nechce, jedině dolarovku. Jenže dolarovka byla naprosto k nesehnání. Proto Evu, jak před sebou uviděla tu hromadu kůže, ihned napadlo vyrobit otci právě jeho milovanou dolarovku, dokonalou kopii jeho roztrhané peněženky.

Stálo ji to mnoho práce a zranění, protože musela šít v rukách, šicí stroje na kůži vedoucí kroužku neměla. A vlastně nejen Eviny práce, i práce vedoucí. Sehnat sponu na papírové bankovky se ukázalo jako téměř neřešitelný problém. Naštěstí se zázrak stal, vedoucí sponu sehnala a Eva peněženku došila.

Každý, kdo tu peněženku viděl, ji Evě upřímně chválil. A ona se hrozně těšila, poprvé po mnoha letech, na Štědrý večer. Vyrobila svému otci peněženku přesně podle jeho přání, dokonalou kopii jeho milované dolarovky! (Tedy, vyjma barvy kůže.)

Nastal Štědrý večer a při rozbalení dárku otec neprojevil žádné nadšení. Nevadí, říkala si, nemusí skákat dva metry radostí, hlavně, aby se peněženka líbila.

Po několika dnech, kdy Eva marně čekala na nějakou odezvu, to už zvědavostí nemohla vydržet. Tajně nakoukla do otcových kalhot a vylovila z nich – starou dolarovku! Nechápala to, ale věřila, doufala v nějaké rozumné vysvětlení. Když se po něm ptala, dozvěděla se, že raději bude mít tu starou, do které si už drobné dát nemůže, než novou. Proč ale? Chtěla vědět. Prostě proto. Proč??? Tak, je lepší.

Eva to hrozně obrečela. Tolik hodin práce, tolik snahy a úsilí! Také už dávno nebyla malé dítě, které vyrábí „zmetky“, nepovedené výrobky. Byla to dospívající slečna, které se ta peněženka opravdu povedla!

Tenkrát se to v Evě zlomilo a ona se už na dárky pro otce „vykašlala“. Jako by konečně dospěla k tomu, že jeho nikdy a ničím nepotěší. Každé další Vánoce mu prý říkala, že si buď řekne, co chce, nebo mu nic nedá. A prý nedala.

Eva dnes, s odstupem mnoha let, vidí vše v trošku jiném světle. Ačkoli pro ni byly Vánoce nejhoršími svátky v roce, je ráda, že to všechno prožila. Že ze svých zážitků může čerpat cenné zkušenosti. A ví naprosto přesně, jak se zachová, až někdy dostane od svých dětí dárek. Rozhodně ho neodmítne. Naopak – bude se z něj radovat!

Evin příběh může být užitečným pro mnoho z nás.

Každé Vánoce (ale i každé narozeniny) si na Evu vzpomenu. Když dostávám dárky, raduji se z nich. A pokud je to náhodou dárek, kterým se mi dárce netrefil do noty, nedávám to ihned znát. Za dárek poděkuji a v klidu si dobře promýšlím, jestli to přeci jen nějak nemůžu využít.

Nebo ne příliš povedený ručně vyrobený dárek. Vidím za ním tu práci, snahu člověka o mou radost, o můj úsměv.

A vím, že až přijde čas a já dostanu od dětí nějaký ručně vyrobený dáreček, budu se z něj radovat o to víc. Budu totiž vědět, že dárek mi mé dítě vyrobilo, protože mě miluje.

Nad takovým dárkem se nejde neradovat.

Napsal/a: Markéta