Neděle

Tak je dnes zase neděle. Svítí sluníčko a já se ptám, co budeme dnes dělat. Můj drahý mi řekne, vždyť jedem dnes na hasičské závody do Kněžpole. Po třech letech, bez přípravy se opět mařatští hasiči vrací do řad dobrovolných hasičů a na závody…Doufám jen, že to nebude ostuda jako před 6 lety. To bylo tehdy opravdu kruté. Kluci v podnapilém stavu nastoupili na start, pro zpestření s dalšími štamprlemi na startu / každý než vyrazil musel vypít pořádnou štamprli/. Co bylo potom to si ani radši nechtějte představit. Kluci zamotaní v hadicích, děti uplakané a volající, ať se nesmějem jejich tatínkům, a my ženské popadající se za břicho.
No a teď po šesti letech jsme čekali ,jak se říká repete. Naštěstí to tak nebylo.
Vyjeli jsme kolem jedné. Asi kolem 8 dospělých a 10 dětí, možná i víc, protože se to už nedalo ani spočítat, jsme se nasoukali tak tak do hasičské avie. Teda chytit nás policajti, ti by nám asi dali. Ale máme i zážitek, že nás jelo asi 27 dospělých. Jak to si radši taky nepředstavujte, někteří na zemi na sobě, někteří i na střeše. Taky by se policajti divili. Dojeli jsme v pořádku tam i když trochu s křikem, naše malá to nějak nezvládla, ale jinak v pohodě. Kluci šli na řadu 5. Všichni v očekávání jak to dopadne hleděli na časomíru. Já s foťákem, s malou u nohy, se snažila zachytit nějaké momentky. A světe zboř se, kluci to zvládli. Nakonec skončili 11, bez jakékoli ostudy a ještě s vyhlášením zvláštní ceny pro veterány. Kluci mají v průměru asi 37 let. A to už je pro takový sport dost. Jsou tam už mladší generace. Ale ostudu si nepřidali, byli spokojení s úsměvem na tváři a my jim to ze srdce přáli. Doufám, že jim ta chuť ještě vydrží a možná se naše děti potatí a budou taky závodit. Zvláště tedy u nás, jelikož to máme v rodině. Manžel je profesionální hasič, švagr taky, malý už se zajímá o hasiče taky.