Jsou to jen pidi rituálky, ale když ono se jich přes den naskládá, že by tomu člověk nevěřil. Stačí se jen trošku zamyslet a hned mě napadá…
Když byla Domča malá, tak jsem nesnášela rána. Vždycky byl u nás hukot kvůli tomu, co si obleče. Počínaje kalhotkama a konče mikinou. Dneska už vím proč… ale před tím to bylo fakt ubíjející.
Nakonec jsem to vyřešila tak, že jsem cca od dvou let jemně dohlížela nad tím, co si to moje blonďatý stvoření obleče. Někdy vznikaly opravdu velmi, velmi barevné kreace. Pak jsme strávily další půlhodinu tím, že jsme hledaly vhodné kombinace. Fakt děs!!! Dneska ta vzpomínka je už sranda 🙂
Oblíbený Domčin rituál je ten, že si mě za chůze odloví, jak had zajíčka. Prostě má touhu se pomazlit a přitulit, že na mě prostě „skočí“ za chůze 🙂 Ta méně úsměvná část je, že je jedno, jestli zepředu nebo zezadu a co zrovinka nesu. Marně se jí snažím vysvětlit, že to prostě takhle nejde. A tak jsem poměrně vděčná, že má jen 135 cm a trpělivě čekám, až si takhle odloví svého budoucího muže 🙂
Když příjde ze školy, tak mi musí nejdřív všechno říct, co a jak se ve škole a po cestě autobusem stalo… a pak teprve se může jít v klidu převlíct.
To když mě bylo 20 let a dělala jsem na benzínce, tak jsem po noční musela mamču ráno vzbudit a povykládat jí všechno, co se na noční směně stalo zajímavýho… protože jinak bych asi neusla 🙂 A že se toho vždycky událo!!!
Tak raději ani nebudu pátrat pokom to „TO“ dítko má 🙂
A večerní usínání… U Domči je to už 7 1/2 roku růstový hormon, pomazlinkování, přitulení se a popřejeme si krásný sny. Každý den jí šeptám do ouška… „Mám tě ráda miláčku“, Domula si pustí CD pohádku a jde chrupkat. Ale to je omyl… pravidelně z té postele pak vyleze a musí mi něco „důůůležitýho“ ještě sdělit. Vždycky je to blbina, která je strašně důležitá a nesnese odkladu!!! 🙂
No a Honzík, je takový náš odrůstající ritualista… díky Bohu 🙂 Moje maminka a přítelův tatínek vždycky říkají… „Aspoň někdo Vás donutí dávat věci na svoje místo“ 🙂
Co by malý miminko nás svým ukazováním a vyluzováním zvuků donutil uklidit věci na svoje místo… např. klíče, které ležely vedle misky, do které se ty klíče normálně dávají. Sprchu dávat do vidličky a né za ni. Většinou jsem ji tam dávala a občas, když jsem ji mrskla jen tak volně, tak jsem byla ihned upozorněná 🙂 A takových drobností i větších drobností byla spousta. I toaletní papír se musel dávat přesně na svoje místo 🙂
Honzík si dá svoje večerní mlíko… velký ritál, pomazlinkáme se, opusinkujeme, zazpíváme někdy písničky, zašvitořím mu do ouška „Mám tě ráda, miláčku a sladký sny,“ založí si ruky za hlavu a většinou do 5 min usíná. Někdy nestačím odejít ani z pokoje a slyším začínající jemné, rytmické oddychování 🙂
Svůj rituál má i naše fenka zl. boxera. Od jara do podzimu máme pro naše pohodlí venkovní molitanové „válecí matrace“. Když ji pokládám na zem a ještě mám matraci v rukách, tak naše Cituš už okupuje jednu její část, která se právě dotkla země 🙂
S válecími matracemi mám spojený jeden krásný rituál… blbnutí moje a dětí za úspěšného okusování nohou naší „psí lady“ 🙂 Tak ten mě fááákt baví!!!
Nevím jestli se to dá nazvat rituálem, ale přesto to napíšu 🙂
I když jsem milující maminka, tak neustále těm svým dětem ubližuji. Už jsem to tu kdysi na VD psala… Přítel už to psychicky někdy nemůže unést a z pracovny se jedovatým hlasem ozve… “ To je pořád… Jééé Jeníčku promiň, já jsem tě neviděla! Promiň sluníčko, tak tam nemáš stát!!!“
Já do nich totiž každou chvilku žduchnu, tam mi na ně něco spadne (naštěstí jen drobnosti), tam o ně zakopnu. Ale když oni se mi neustále pletou pod nohy a doslova žadoní „Maminko, šlápni na mě!!! Maminko, shoď na mě ty cívky nití!!! Maminko, já jsem tady, aby jsi o mě mohla zakopnout, nebo mi mohla přivřít prsty do dveří!!! Maminkoooo, vylij na mě tu vodu!!!“
Já za to fakt prostě nemůžu. Přítel je tedy jiného mínění: „My je ani nemusíme učit, že venku jezdí auta a můžou je přejet apod. Ty je totiž stihneš zlikvidovat sama!!!“
Když jim něco „náhodou“ nechtěně provedu :-), tak jim ty místečka pusinkuju a omlouvám se. A oni mi ty moje sluníčka vždycky tááák krásně odpustí 🙂
Honzík tomu ovšem onehdy nasadil korunu.
Kdykoliv cokoliv provedl a oprávněně dostal nadáno, tak se přišel najednou tulit, mazlit a celou mě pusinkovat.
Usmíval se jak „měsíček na hnoji“. A tak jsem začala cca před dvěma měsíci používat větu: „Nelísej se, ty hade jeden!!! Podívej co jsi udělal…“
Odezva neměla dlouhého trvání. Nechtěně jsem ho hodně škrábla a abych ho rozesmála a nezačal brečet, tak jsem mu ten kotník začala jako vždy pusinkovat 🙂
Můj milovaný syn se nadechl, zvážněl jak týden starý spoďáry a prohlásil: „Nelísej se, ty hade jeden!!!“
A bylo vymalováno… totálně jsme všichni smíchem odpadli. Řehnící se Honzík vzal nohy na ramena a utíkal, protože já jsem po něm okamžitě šla, abych ho zlechtala… drzouna jednoho malýho 🙂
Přeji všem spoustu krásných i úsměvných „rodinných rituálů“.
Napsal/a: Suodal
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (1 vyjádření)
Ten konec se Ti fakt povedl :-). Jo před dětmi je fakt těžký udržet jazyk za zuby :-).