Nejdřív bych asi měla vysvětlit, proč jsme byli přivítáni až nyní a ne o pěkných pár měsíců dřív. Když byly Adamovi asi tři až čtyři měsíce, začaly se mě babičky vyptávat, jestli už jsme byli pozváni na vítání občánků a jestli vůbec ještě něco takového existuje. Nezapomněly taky zavzpomínat na to, jak před 31 lety vítali do života mě. 🙂 Krátce po mém narození jsme se totiž stěhovali a než si úřady jednotlivých městských částí tuto informaci sdělily, byl mi skoro rok a byla jsem tedy mezi všemi novorozenými občánky to nejodrostlejší mimino… Navlékli mě do chodského kroje, který vlastnoručně celý šila a ozdobně vyšívala moje babička a tak kromě toho, že jsem byla nejstarší (a taky velmi dobře živená), měla jsem nejoriginálnější oděv. A možná právě proto byla moje máma vybrána k tomu, aby za všechny přítomné matky slíbila, že nás budou vychovávat v duchu socialistické výchovy. No, jestli to splnila, nevím, vlastně ani nemám představu, jak by taková výchova měla vypadat… 🙂
A protože historie se opakuje a my se pár dní po Adamově narození taky stěhovali, nechtěla jsem našeho syna ochudit o nějakou uvítací událost a také pamětní list (o křtinách jsme s partnerem ani na chvíli neuvažovali), a tak jsem se při jedné z cest na náš úřad pozeptala, jestli tedy něco takového ještě pořádají. Velmi ochotná paní z matriky mi k mému údivu sdělila, že ano a že je škoda, že jsem nepřišla dřív, protože prý tyhle obřady dělají jen 2x ročně a právě minulý týden jeden z nich proběhl. Takže ať se rozhodně přijdu zeptat koncem října, to mi už určitě poví další termíny. Pro jistotu si na nás ještě poznamenala kontakt, abychom to náhodou zase nepropásli a že nám pošlou pozvánku. Přiznám se, že jsem se nechala uchlácholit a i díky tomu úkol tak trochu pustila z hlavy, ale přesně 5. listopadu jsme se v rámci odpolední vycházky zastavili zase za naší paní úřednicí. Jak nás viděla, hned vyhrkla: „Já na vás tak myslela! Zrovna minulý čtvrtek bylo vítání!“ Už jsem se nadechovala, ale ona se nenechala přerušit a pokračovala: „Já na vás sice měla kontakt, ale ten jsem někam založila, no, znáte to, půl roku je dlouhá doba… Víte, co? Zavolejte mi koncem února, já vám řeknu další termín…“ Po tomhle posypání hlavy popelem nebylo skoro co říct a já si jen v duchu vzdychla, abychom náhodou dřív nešli do školy…:-)
Nebudu to protahovat, stačily už jen asi tři telefonáty a v poštovní schránce jsme našli pozvánku. Hned jsem nažhavila telefon a sondovala u kamarádky ze sousedství, která má také od září chlapečka, jestli se na vítání náhodou nepotkáme. No, nepotkaly. Rodí se teď čím dál víc dětí a tak měli na pozvánce uvedený jiný čas. Ona ale hned na oplátku zjišťovala ode mě, kdo všechno od nás půjde a co budu dávat malému na sebe a že pro má už pro starší dcerku nachystané slavnostní šatičky… Přiznám se, že mě obě otázky zaskočily. S oblečením jsem si hlavu dopředu opravdu nelámala a s pozváním dalších rodinných členů také ne. Partner měl být v té době mimo republiku a babičky máme daleko.
Nastal den „D“, hodina „H“ a spolu s Adámkem jsme jen tak tak na čas dorazili na náš místní úřad, kde nás už u dveří obřadní síně s úsměvem na tváři vítala „naše“ paní úřednice slovy: „Už jsem se bála, že snad nedorazíte! V první řadě je poslední volné místo, tak se běžte posadit.“
Jakmile Adam uviděl miminka, byl z nich celý pryč, slastně vydechl a zasvítily mu oči. Na mém klíně vydržel sedět celých třicet sekund, ale to už vešel pan starosta s úřednicemi a také děti z blízké mateřské školky. Paní učitelka hrábla do strun a děti zpívaly, tančily, recitovaly. Adam nadšeně běhal kolem nich, zpíval (samozřejmě po svém) s nimi, tančil a radostně jim tleskal. Zpočátku jsem se snažila nalákat ho různými způsoby zpátky na svůj klín, ale zcela marně a na tvářích všech přítomných se objevil pobavený úsměv. Náš malý showman si ale jejich reakci mylně vyložil a v tu ránu byl ve svém živlu, přidával ve svých tanečních kreacích, výskal radostí a byl zkrátka králem estrády. Tedy on se tak dozajista cítil. Naštěstí vystupující děti tohle narušování nerozhodilo, dokonce měly tendence přijmout ho mezi sebe a zejména dívčí část ho láskyplně hladila.
Pak měl pan starosta krátký projev o důležitosti rodiny a krásy výchovy dětí, ale přiznám se, že jsem mu nevěnovala až tak velkou pozornost, protože v tu dobu Adam obíhal všechny přítomné sedící rodiče a něžně hladil jejich děti. Krátce nato se přítomné maminky postupně chodily podepisovat do pamětní knihy, z rukou pana starosty přebíraly karafiáty a pro děti byl nachystán plyšový pejsek. Přestože se Adam s plyšáky strašně rád mazlí a pejsky zbožňuje (tedy ty živé), s tímhle okamžitě praštil o zem a dál zběsile pobíhal v mumraji nohou a plazících se dětí… Nenechával ale zahálet ani pana starostu a pravidelně po každé mamince si se starostou opět gratuloval…
A pamětní list? Až doma jsem si uvědomila, že jsme vlastně nedostali žádný. A tak jedinou památkou na celou tu estrádu budou mé vzpomínky a jedna mnou narychlo vyfocená fotografie našeho roztančeného, konečně do života uvítaného „novorozence“. 🙂