Začínám tedy shánět kromě Mikuláše i anděla. Jednoho…„Jak jsi proboha přišla na Lídu???“ děsí se manžel domluveného Mikuláše a předhazuje mi Lídinu bohémskou povahu považující něco jako předem sjednaný čas a termín za zbytečně svazující.
„Martino, je to blbý, pátýho se vracíme ze služebky a nevím, kdy přijedeme.“
To volal Mikuláš. Nejen manžel, ale i osud je proti nám. Naštěstí se ukazuje, že to s tím příjezdem nebude tak ztracené, jak jsme se obávali, a akce se neruší.
„Martino, pátýho mi přijede přítel,“ tentokrát volá anděl. Přítel je cizinec a bude vážit tisíce kilometrů za svou láskou. Kamarádka ale nechce zklamat a tak slibuje přijít i s přítelem.
Naše mikulášská sestava bude zřejmě hodně netradiční.
„Martino, sehnala jsem čerta!“ tentokrát nadšeně volá Mikuláš.
„Ale malej se bojí a žádnýho čerta nechce.“
„Ale Gábi už se hrozně těší,“ prosazuje Mikuláš svou patnáctiletou neteř a já nakonec souhlasím.
Blíží se domluvená hodina a naše bytosti stále nikde. Zato mi opět zvoní telefon.
„Martino, čekáme na Lindu, odskočila si ještě ke kadeřnici.“ No jo, chce být pěkná pro přítele.
„Už jsou na cestě,“ volně interpretuju zprávu manželovi nervózně přešlapujícímu u okna.
Sláva, už jsou tu. Libásek je přítomností čerta evidentně zaskočen, ale vysvětlení, že z pekla poslali jen malého čerta začátečníka ho relativně uspokojuje.
Mikuláš pronáší výchovnou řeč, čert se všemu pubertálně hihňá a anděl předává sladkosti.
Manžel pronáší směrem k andělovi uštěpačné poznámky na téma údržby a péče o andělskou kštici.
Holky dole neprozřetelně práskly důvod svého zpoždění…
Libásek s vítězným výrazem nejhodnějšího dítěte rozbaluje sladkosti a já jsem šťastná, že nemusím shánět a oblékat Ježíška.
Musím ho ovšem trochu konkrétněji představit, neboť se záhy ukazuje, jaký má naše dítě v těch dárkonoších guláš. Mikuláš, Ježíšek nebo Santa Klaus – hlavně, aby něco přinesl.
Poměrně zvláštní je i Libáskova specifikace požadavků do dopisu Ježíškovi: hodně jogurtů, prací prášek a dělo.
Manžel je náhlou vlnou katechismu v naší domácnosti zděšen, ale propuknutí víry se u našeho dítěte pravděpodobně bát nemusí.
Nasycení hladových z jednoho pecnu chleba Libásek ještě zkousnul, ale chůzi po vodě odmítá připustit.
„Ale to myslím, né,“ shovívavě na mě pohlíží. „Ledaže by měl to prkno.“
Ale Betlém má úspěch, na pár dní se stává nejoblíbenější hrou. Představitelkou Ježíška je Libáskova obří panda a po čtyřech lezoucí Martínek má na hlavě násilím narvanou sobí čepičku, která z něj má udělat jelena. Jelen má za úkol zahřívat svým dechem malého Ježíška. Libásek sám v tomto bizarním uskupení představuje hvězdu betlémskou.
A zatímco Libáskova kamarádka Kačenka nám vyráží dech výčtem svých nejoblíbenějších hudebních interpretů (Madonna) a skupin (Queen), u nás teď letí dudlajdá. Celý den. Už týden.
Vyrábíme přáníčka, děláme výzdobu, pečeme perníčky, dárky nosí pošťák až do domu – úplná předvánoční idyla.
Dole zase někdo zvoní a my máme zrovna na návštěvě babičku, která ochotně vybíhá převzít balík.
„To je pro sousedku, ale není doma, tak to musíme přebrat my,“ významně dávám babičce instrukce a tisíc korun.
„Ano,“ kývne bez hnutí brvou babi a já obdivně sleduju její dosud nepoznané herecké vlohy.
Vrací se za chvíli, bez balíčku i bez peněz.
„Kde to je?“ šeptám.
„Dala jsem to sousedce, představ si, že už tam byla.“
Manžel mi pomohl rozšroubovat okna, která byla uvnitř ještě od letního kytování plná cákanců a prachu, včetně zbytků ochranné malířské lepící pásky. Dosud jsem netušila, jakou ve mně okno, přes které je vidět, dokáže vyvolat euforii a katapultovat mně tak do boje s prachem a pavučinami.
Zřejmě se ozval i úklidový deficit z loňska, kdy jsem v tuto dobu musela těhotná čtyři týdny ležet, a tak jsem začala zběsile šplhat po skříních. Tedy, ne že by to nebylo potřeba, ale svou koncentrovanou čtrnáctidenní úklidovou činností jsem se přivedla do stavu blízkému naprostému vyčerpání.
Martínek mi k tomu zvýšil svou noční frekvenci buzení na cca 10-15 procitnutí.
Pozvali jsme prarodiče na štědrý den k nám a s nimi i manželova svobodného bratra.
Bratr (33) měl původně přivézt rodiče už odpoledne, ale babička s dědou nakonec přichází sami a pěšky od MHD. Přece tu pan bratr nebude hodinu sedět jako blbec.
Sušíme ryby v troubě a v čele s hladovým Martínkem čekáme s večeří na bratra. Přemýšlím, kdy jsem si naposledy na hodinu jen tak jako blbec sedla a mám chuť ho zabít.
Libásek odmítá jíst rybu a dává si místo ní jako hlavní štědrovečerní chod svůj oblíbený jogurt s kokinama. Vyhladovělý Martínek jí, ani nedutá.
No hlavně, že je klid.
Vypravili jsme se ven vyhlížet Ježíška a manžel s bratrem se dali do chystání dárků s tím, že za okamžik přijdou za námi.
Jednu po druhé zapalujeme prskavky, Libásek poskakuje po zahradě a já se modlím, aby nevzhédl směrem k oknu, v němž se komíhají dvě velmi podobné postavy, manžel a bratr.
Už jsme vypálili všech pět balíčků malých i obřích prskavek a postavy jsou stále za oknem. Vydali jsme se proto vyhlížet Ježíška na ulici. Konečně se k nám přidává i manžel s bratrem. „Představ si, že začal rovnat dárky podle barvy,“ tiše hudruje manžel na bratra.
Zatímco on se je, logicky, snažil uspořádat podle velikosti.
A potom už konečně spěcháme ke stromečku. Libásek ale nespěchá, místo toho se mi plete nohy a pokouší se schovat. Co kdyby si ten Ježíšek taky nakonec vzal s sebou čerta.
Přípravy, víno, půlhodinové chození po venku a množství dárků způsobilo, že na mě padla únava. Martínek si už hodnou chvíli hraje s krabicí a moje pozornost polevuje. Z rozjímání mě probral až šílený řev. Martínek si přivřel prst do šuplíku těsně nad mou hlavou. Možná se jen leknul, neboť na ručičce jsme neshledali známky poranění. Manželova bratra ovšem jeho řev rozrušil natolik, že si musí jít dát cigaretu na uklidnění.
Blíží se půlnoc a pod stromkem jsme zbyli už jen my dva s manželem. Už i já se začínám zklidňovat a s uspokojením říkám, jak jsme to všechno zvládli, čímž myslím především bez chorob a nervů (to, že nová hypermarketová světýlka po instalaci na stromek nesvítí, nás již tento rok ani nepřekvapilo) a čekám od partnera alespoň za tu likvidaci pavučin trochu uznání.
„No víš, asi jsem cynik, ale mě ty Vánoce už dávno nějak neberou.“
Zřejmě mu budu muset na příští rok dojednat toho Ježíška.