Když jsem poznala svého přítele a přestěhovala se za ním do malebné vesničky na Vysočině, neslo to s sebou mnohé, pro holku z města, nečekané těžkosti – od věčně zavřené jediné prodejny, sporadické možnosti cestování (jako začínající rodina jsme neměli auto …), až po občasnou izolovanost či samotu.
Ale pak přišly Vánoce. Nikdy nezapomenu na ty první, které jsem zde prožila – stromeček jsme si zkrášlili dle lidových tradic. To jest jablky, ořechy, slámovými ozdobami, pro kapra jsme si zašli přímo k místnímu rybáři do jeho tajemného mlýna na kraji vsi, v místním rozhlase hrály koledy a skvostný rybník, který je uprostřed vísky, byl zamrzlý, děti na něm bruslily a na nedalekém kopci sáňkovaly.
Najednou jsem si přišla jako v Ladově obrázku. Obejmula mne krása tradic, (ne)obyčejného lidského štěstí a zcela jsem propadla, byť dospělá, kouzlu Vánoc. Ba co víc – přítel dostal dárek nejhezčí – že bude tatínkem. To byly naše první společné Vánoce, na které nikdy nezapomenu.
Rok na to jsme byli u vánočního stromečku již tři a o dva roky později jsme
Letošní Vánoce budou pro změnu první pro naši dcerku Agátu, která se narodila v červenci. Moc se všichni těšíme, až ji cestou do mlýna povozíme v kočárku.
Možná, že nespatří zasněženou krajinu, ale rozhodně se budeme snažit vykouzlit pro ni ty nejkrásnější první Vánoce, stejně jako pro jejího bratříčka, který už se nemůže dočkat Ježíška..
S pozdravem Dolma