Párkrát jsem se odhodlala a do knihovny se vypravila i s kočárem. Po chvilce trpělivého snažení jsme se dostaly do výtahu (naše knihovna sídlí v prvním patře budovy staré radnice), ale výtah nás vždy zlobil. A nejen nás.
Jednou, když jsme byly nahoře v knihovně, výtah se zasek a nejel. Naštěstí jsme nezůstaly uvězněné uvnitř (jako se to stalo nějakým dětem v sobotu, kdy je opravdu těžké sehnat opraváře…) a v knihovně byli kromě paní knihovnice i jedna studentka a nějaký mladý muž. Knihovnici a studentce jsem rozdala holčičky a s mladíkem jsme snesli kočárek (asi 30 schodů). Uf, šťastně to dopadlo!
Takže teď, když je to možné, využiji shovívavosti pracovnic informačního centra, které je v přízemí téže budovy, holčičky jim tam i s kočárem nechám (Any a Lu jsou naštěstí docela společenské), honem vyběhnu nahoru, vrátím knížky, vyzvednu si nové čtivo a šup zpátky pro dětičky.
K tomu, abych byla v knihovně rychle hotová, mi pomáhá to, že můžu využívat virtuální katalog na internetu (to už má dnes snad každá knihovna), v něm si vyhledat potřebné knihy („odbornou“ literaturu – z oblastí výživa malých dětí, výchova a vývoj atp.), abych si pro ně mohla jít najisto, případně si knihy, které jsou momentálně vypůjčeny jiným čtenářem, zarezervovat. Přiznávám, že v podstatě jinak si beletrii už ani nepůjčuji, než že si ji předem zarezervuji a až je pro mě připravená, vyzvednu si ji.
Stav rezervací si můžu kontrolovat na svém čtenářském „účtě“ na stránkách knihovny, dnes mi dokonce z knihovny pošlou i upozornění mailem, že je pro mě kniha připravena.
Dřív jsem si vždy vybrala nějakého autora (tak nějak upřednostňuji ty české) a postupně četla vše, co od něj knihovna měla. Dnes jsem „svůj okruh“ tak nějak vyčerpala, takže často dám na tipy lidí kolem sebe, že ta a ta knížka, ten a ten autor stojí za to.
A nebo ještě lépe, čas od času zabrousím do sekce novinky a tam skoro vždy objevím něco zajímavého (tedy alespoň zdánlivě zajímavého).
A taky postupně rozšiřuji své kruhy – využila jsem možnosti a na svou čtenářskou průkazku, za jeden roční poplatek, jsem se zaregistrovala i do dětského oddělení, abych si mohla půjčovat knížky i pro holčičky, ať máme večer co číst (momentálně je to Hrubínův Špalíček).
Ale holčičky už taky mají své knížky – dětské říkanky, zvířata.
Velice je fascinují a doba, než je začnou „číst“ i pusou, se stále prodlužuje.
Snažím se jít holčičkám příkladem a občas si dovolím si u nich na pět minut sednout s knížkou. Někde jsem totiž četla, že děti, které nevidí své rodiče s knížkou, také málo čtou.
Tak uvidíme.