Jsem líným otcem úžasných dětí. Přestože se snažím, často u mě zvítězí lenost nad chutí dát dětem to nejvíc, co můžu. Dát jim svůj čas a plnou pozornost.
Eliška s Anežkou mají 7 a 4 roky. Jsou obě úžasné a přitom každá úplně jiná. Obě ale od rodičů potřebují hlavně lásku, které se jim dostává, a čas kombinovaný s pozorností, se kterým je to už horší.
Klasickým příkladem je večerní uklízení. Venku je dávno tma, večerníček už skončil a v pokojíčku skoro nejde stoupnout na zem, aby člověk něco nerozšlápl. Holky mají uklízet, ale v momentu, kdy chytnou hračku do ruky, už jsou zpátky v příběhu, ve kterém strávily odpoledne. Pokusy o domluvu selhávají, protože holky v dobré víře naslibují, že už nebudou dělat nic jiného, než uklízet, ale opakovaně se jim to nedaří dodržet. A co teď? Protože rodinnou radou neprošla možnost udělat z pokojíčku bezúklidovou zónu, uklidit se musí. A protože čas opět pokročil, je třeba rychlou akci.
Pokud mám bezva náladu, vrhneme se společně na úklid, sám uklidím většinu věcí, něco uklidí starší dcerka a ta mladší je hrdá, že uklidila aspoň jednu panenku. Pokojík je uklizený a ještě jsme spolu strávili pár chvilek, kdy jsme spolupracovali, kdy jeden druhému pomáhal.
Pak jsou ale dny, kdy spadnu do stavu nevědomého vykonávání vzorců, které jsou v tu chvíli silnější než já. Protože jsem líný sám uklízet, nebo protože se mi chce vstát od počítače, do pokojíku chodím jen kontrolovat, jak holky pokročily. Pokroky jsou minimální, takže na začátku motivuji pochvalou, poté celkem neutrálně upozorňuji na stav věci a skončím u nepříjemného vysvětlování, že takhle to nejde, že s takovou se večer na pohádky holky dívat nebudou apod. Jsem prostě líný vypnout kritický program sám v sobě a udělat to nejlepší pro to, abychom byli všichni šťastní. A ještě si to obhájím sám pro sebe argumenty, kterým nevěřím. Třeba že se holky musí naučit uklízet a že je tresty, zákazy a vyhrožováním něco můžu naučit.
Jsem moc rád, že holčičky máme. Mám radost, jak se máme všichni rádi, že si to i říkáme, že se často mazlíme, blbneme, smějeme se, zpíváme apod. Dělám pro ně hodně, ale chci pro ně víc. A cestou, jak toho dosáhnout, je překonat svou lenost. Ne jednou provždy, ale dnes, pak zítra, pozítří atd. Prostě každý den si uvědomit, že nejdůležitější pro mě je, abychom byli šťastní, a zvládnout všechny překážky, hlavně ty, které mám v sobě.