Ať se sejde jakákoli společnost, dojde-li v konverzaci na téma víry, začíná lítat spousta protichůdných argumentů, názorů, emoce začnou bouřit a každý z plamenných řečníků se snaží prosadit právě tu svoji pravdu, svůj pohled na věc.
A přiznám se, že mě velmi překvapuje, když se postupně dovídám, kolik známých a příbuzných v nedávné době nechalo pokřtít svoji ratolest. Proč? Překvapily mne, a do nynějška stále překvapují, jejich důvody. Tedy některé důvody…
Příklad č. 1: Celá rodina je věřící, vcelku pravidelně chodí do kostela a křest je tedy samozřejmostí jejich života. To naprosto chápu a plně respektuji.
Příklad č. 2: Rodiče miminka už nechodí pravidelně do kostela, ale prarodiče ano, sami rodiče pokřtěni jsou a tak nějak se to od nich ze strany rodiny očekává. Lze snad i říct, že to, že nejsou každonedělními návštěvníky mší, neznamená, že věřící nejsou. I v tomto případě chápu jejich rozhodnutí.
Příklad č. 3: Rodiče pokřtěného dítěte věřící nejsou a na moji otázku, jak je to tedy napadlo a co je k tomu vedlo, mi odpověděli: „My (rodiče) jsme taky pokřtění.“ Upřímně mi tento argument připadá naprosto scestný, navíc ještě s dodatkem „Když jsme ho nechali pokřtít teď, když je malé dítě, církev se za něho zaručuje, ale kdyby se chtěl nechat pokřtít v dospělosti, musel by navštěvovat povinné hodiny výuky víry.“ Nevycházím z údivu… Předpokládám, že pokud někdo v dospělosti při hledání sama sebe najde i svoji víru, uvedené povinné hodiny bere spíš jako klad než jako zápor a své křtiny si pak i vychutná. Je to jeho svobodná volba, jeho další krok v životě. Jen mi není jasné, jak moc bude onen pubescent či dospělý vděčný svým rodičům, že mu zvolili jeho víru už v dětství a on se přitom našel ve víře zcela jiné? Římskokatolické vyznání je v našich podmínkách sice nejrozšířenější, ale ne jediné! Co pak? Nechá se vypsat z církve? Tak k čemu tedy křtiny v tomto případě?
Příklad č. 4: Rodiče nejsou věřící a jediným vyřčeným argumentem je opět „Já jsem taky pokřtěná.“ Já. Matka. Otec nikoli. A samotný akt křtu? Jedno velké divadelní představení se spoustou pozvaných hostů, následným rautem, převlékáním kostýmů hlavních aktérů, spousty darů, polibků a širokých úsměvů pro fotografa. Nenacházím slov. Myslím, že takové ovečky církev skutečně nepotřebuje…
Určitě se postupem doby pohnutky ke křtinám mohou mírně měnit. Pamatuju si, jak mi moje babička vyprávěla, že když porodila moji mámu i jejího bratra, chodil pravidelně pan farář do porodnice a novorozence pokřtil co nejdříve po jejich narození. Byla ve srovnání s dnešní dobou neporovnatelně vyšší úmrtnost novorozenců a tak všichni pospíchali, aby v případě smrti narozeného miminka odešla jeho dušička do nebe. Mám-li být upřímná, věřím, že pokud Bůh existuje, bere si do nebe duše všech zemřelých dětí. Jsou to nepopsané listy papíru, které se ještě nestihly na tomto světě rozkoukat, natož jakkoli provinit. A vida, doba skutečně pokročila, už i papež před pár měsíci zrušil limbus, tedy předpeklí pro děti, které zemřely, aniž byly pokřtěny. Snad se tím tedy Bůh bude řídit… 🙂
Ale ne, nechci se vysmívat. Zkrátka důvod ke křtu z doby mé babičky, zdá se, pominul. Ale já se nemůžu ubránit pocitu, že vedle víry a tradice přichází v otázce křtu nový fenomén, a to módní trend.
Napsal/a: babofka
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (53 vyjádření)
Tak mi věřící sme a nestydím se za to ve škole na základce když sem byla malá tak se mě často smáli a říkali že sem svatá jak se chovám.Ted jsem maminka a manželka a už se nikdo nesměje,prostě to lidi berou jak to je i když u nás kde bydlíme jsou skoro všichni věřící je to katolická církev ,abych upřesnila.Děti máme pokřtěné už ve dvou týdnech sme do toho praštili,klasická peřinka a kmontřenka k tomu jak to bývá.Pak oslava po křtinách jak to bývá.Můj názor je že to záleží na rodičích a rozhodně nenutit babičkama to není správné člověk se musí rozhodnout sám zvlastní vůle.Agáta
Děkuju, holky, úplně jste mě rozbrečely… 🙂 Majulko, o to jde, aby z nich byli poctiví a slušní lidé…o to se snažíme úplně všechny :))) Přeji vám, aby se to povedlo ÚPLNĚ VŠEM!
Kdyby byli všichni věřící tací jako je Ájík, to by byla jiná. To bych proti tomu vůbec nic neměla. Bohužel tomu tak není. Věřím že tvoje děti vychováš ve vaší víře a budou to stejně hodní a poctiví lidé jako jsi ty. Ale to budou snad moje děti také i když je nevychovávám jako věřící. I když není pravda že jsem úplně nevěřící. Věřím třeba že moje maminka, která nás nečekaně opustila před třemi lety někde je a dohlíží na nás. To jsem vždycky věřícím strašně záviděla. Že se tak nějak dokážou víc smířit se smrtí někoho blízkého(nebo si to aspoň myslím).Já se s tím asi nikdy vnitřně nesrovnám.
Tak jsme si pěkně popovídaly a já doufám, že ať budeme my nebo naše děti věřící nebo ne, tak hlavně ať jsme všichni zdraví a ať vychováme poctivé a slušné lidi. Nerada bych se někdy za své děti styděla.
Marti, ty taky vždycky potěšíš… :)))
To je prostě naše Alenka:-) Taky mě to vždycky chytí u srdíčka, když to po ní čtu…:-)))
Holky, děkuji, moc jste mě potěšily… no, já ani nikomu nic vnucovat nechci, považuji za úspěch, když se třeba někdo jen kapku zamyslí nad tím, proč to třeba „ti věřící“ dělají jinak…. zrovna tak, jako já jsem nucena velmi často přemýšlet nad tím, co tady bylo řečeno. Jak už jsem řekla, nedivím se vám, že váš náhled na věřící je často takový, jak píšete, bohužel, i já znám hodně věřících, u nichž je to jiný život v neděli v kostele a úplně jiný život mimo kostel… nechápu to a nemyslím, že to je to, co by Bůh po nás chtěl. Ale beru to tak, že on je prostě gentleman, který nikomu nic nenutí… je to čistě na nás, jak se rozhodujeme a jak žijeme, se všemi důsledky. Víš, Majulko, ony ty Boží mlýny 🙂 se nemusí vůbec projevit tady a teď… A FAny, nemysli si, že se mi občas neklepou ruce, když přemýšlím, co napsat, protože to někdy vůbec není sranda, cítím, že něco k tématu napsat musím, ale zároveň chci nabídnout pohled na křesťanství trochu jinak a přitom nikomu neublížit. Takže to vůbec není o mě, ale o někom jiném… Ale stejně – dík! 🙂 Mějte se krásně 🙂
Víš Ajíku původně jsem se do téhle diskuse nechtěla vůbec zapojovat,ale nedalo mi to.Ne,že bych se za svou víru styděla,ale je velmi těžké ji obhajovat.Bylo mi až úzko,když jsem četla příspěvky některých holek s opačnými názory.Já jsem takový ten opravdu „lehký“ věřící,ale za svými názory si stojim.Proto si velmi cením toho,jak jsi si svoji víru hezky obhajovala a holkám lehce oponovala.Nikomu svůj názor nevnucuješ,jen vyjadřuješ to co a jak cítíš.A je velmi těžké diskutovat s někým,kdo je nevěřící a má opačný názor.Sama to znám,proto se už do těhle diskusí nezapojuju.Moc Tě obdivuju a fandím Ti.Hezký sluníčkový den,Fany.
No Ajíku já právě znám ze zkušeností,ne naštěstí vlastní, takovou výchovu v katolických rodinách jak popisuje Fany. Proto to moc neuznávám. Pokud by to všichni praktikovali tak jako je to u vás, bylo by to asi v pořádku. Pak ani nezáleží zda je človíček pokřtěn či ne, on si tu cestu stejně najde. Je pravda a to musím uznat, že křest je pro nápožensky založenou rodinu takový svátek, přijetí nového člověka na svět. Jen mi je proti srsti takové to násilné nucení dětí k víře. Nakonec pokud si chcete děti v té víře vychovávat tak proč ne. Já je prostě takto nevedu, za jídlo děkují vždy mně a spát chodí spíš po pohádce(i když ti starší už ne). Ale na druhou stranu nějakou snůšku príkazů poslušnost k církvy vyžaduje. Myslím tím desatero. To by bylo ale skvělé, kdyby se to dodržovalo i u nevěřících. Bohužel z mých zkušeností to nedodržují jak nevěřící, tak věřící úplně stejně. Mám zkušenosti z rodiny, kdy věřící se zachovali tak, že by je Bůh musel za jejich činny nějak potrestat a ono nic. Desatero jim asi nic moc neříká, ale v kostele jsou každou neděli. To jim asi Bůh za to odpouští ty jejich prohřešky. Já jsem si totiž vždy myslela(jako dítě), že věřící lidé se chovají jinak.Že nechtějí rozhněvat Boha. Ale bohužel jsem se shledala spíš s opakem. To je také věc, která mě proti víře spíš otočila.
Moniko, muselo to být pro tebe hrozně těžké…. ani si neumím to trápení a bolest představit. Také vám všem přeji už jen ZDRAVÍ…. Fany, děkuji…. no, úplně si umím představit, že způsob katolické výchovy, jak ho popisuješ ty, je opravdu velmi nešťastný a naprosto logicky tímto způsobem rodiče dětem víru zprotiví – to se ti vůbec nedivím. Víš, já si myslím, že víra a příslušnost k církvi není jen snůškou příkazů typu musíš-nesmíš… to je spíš to, co to není… je to podle mě akt důvěry Bohu, radost…. a v té radosti a hlavně PŘIROZENOSTI se snažit děti vychovávat – to je asi jediná správná cesta. Ale jak píšeš i ohledně své dcery – každý si nakonec tu cestu musí najít sám, našim úkolem jako rodičů je dětem tu cestu jen připravit a kapku usnadnit… A máš pravdu, na dětské mše taky chodíme a bývají skvělé! Děti se na ně těší, protože se hraje na kytary, divadlo, mají tam spoustu kamarádů….O tom je víra – o radosti. Přeji tobě i tvé rodině téhle skromné radosti co nejvíc 🙂
Díky moc.Ani nevíš,jak za poslední rok jsem přehodnotila přání ke zdraví.Dříve jsem to brala velmi na lehkou váhu.Brala jako součást gratulace,teď vím že je to na té gratulaci to nejcennější co ti kdo může přát.Ještě jednou díky za mé spinkající dětičky.
Moniko udělej to co cítíš,nenech se nikým ovlivnit.Už jsi si prožila svoje a já věřím,že to bude dobré.Dětičkám přeji hodně zdravíčka,at´vám dělají jen samou radost.
Já svoji prvorozenou dcerku pokřtěnou mám.Moji rodiče s tím nesouhlasili a tak na křest nepřišli.Bylo mi to líto,ale v kostele jsem ucítila,že při mě stojí silná manželova rodina.To se potvrdilo,když při porodu 20minut dusili druhorozenou dcerku.Byla silně postižená.Manželova rodina mi pomáhala s celou situací velmi a moje mi ubližovala.Je zvláštní,že když umžela po 8měsích svého života lidé se pozastovali nad tím,že není vysvědcen hrob!Nebylo žádné rozloučení.Chtěla jsem jen u jejího hrobu jen ty co si ji pochovali.Já,manžel,manželův otec a maminka.Byla jsem těhotná,protože mi psycholog doporučil ať máme jedno dítě nemocné a dvě zdravé.Od listopadu máme rostomilého kloučka a už se chystáme ke křtu.A teď už zase moje mamka se předhání jaké babička je lepší!
Ajíku já před tebou smekám.Já jsem vyrůstala ve velmi silně katolické rodině.Musím říct,že moji rodiče na mě a na bráchu byli hodně,ale opravdu hodně přísní.Víru nám vysloveně dnes a denně nutili,až nám ji téměř zprotivili.Píšu téměř,protože ve mě něco zůstalu.Nestydím se říct,že jsem věřící člověk,ale s mírou.Když mám potřebu,jdu do kostela,kde je mi vždycky dobře na dušičce.své děti do ničeho nenutím,(ikdyž nejstarší dcera je na Arcibiskupském gymnáziu a svou cestu si již našla sama, a tím mi udělala velkou radost.Kolikrát mě tahá na mši ona.Chodíme na dětské mše,a ty bívají úžasné.)Jen chci říci,že všechny tři naše holky jsou pokřtěné,je to pro mě samozřejmost.Do ničeho je nikdy nebudu nutit,jen jim ukážu cestu,a je jen na nich jak se rozhodnou.
Mobile Sliding Menu