Pokud se řekne jaro, vrací mě to zpět daleko do mého dětství, do malé vesničky, kde jsem žila s rodiči a starší sestrou. Počet chlévů a objektů pro zvířata tam převažoval nad počtem obydlených domů, a tak všude kolem byly louky, pastviny a aleje stromů. Na jaře, když se to tam všechno zazelenalo, měli jste pocit, že jiná barva snad ani neexistuje.
Od dětství bylo u nás doma jaro spojené s mláďátky, která se rodila právě touto dobou. Bylo to úžasné vidět kolem sebe tu spoustu malých živých zvířátek. A tak se u nás na dvorku batolila malá kuřátka nebo se v ohrádkách proháněli malý králíčci. Ještě dnes si pamatuji, jak jsem s úžasem brávala ty malé stvoření do rukou a opatrně, abych jim neublížila se s nimi mazlila.
Velikonoce byly u nás doma oslavou jara a tak se doma uklízelo, všechno jarně zdobilo, maminka nám vyfoukla pár vajíček, z kterých jsme pak vyráběly se sestrou kraslice a barvily se vajíčka. Nesměl chybět upečený velikonoční beránek, které mu jsme pak mohly dávat místo očí rozinky a do tlamičky zelenou travičku. Velikonoční pondělí se neslo v duchu pomlázky a my se na ní kupodivu i přes šlehání proutkem přes naše zadničky těšily.
Moje vnučky už takové štěstí neměly, babička s dědou se přestěhovali a byť bydlí stále na venkově, hospodářství už zrušili a tak znají holčičky domácí zvířátka jen z obrázkových knížek. Bráváme je tedy na procházky po vesnici a občas se vloudíme k některým z hodných sousedů, aby děti mohly na vlastní oči vidět třeba jen obyčejné ale živé slepice nebo králíky. Vždyť ještě donedávna si moje mladší vnučka myslela, že kravička je fialová.
Rodinné tradice a tedy i ty velikonoční pomalu přebírají i mé dcery. Tedy hlavně ta starší. Sice obě mají naklizeno, vyzdobeno, obě se svými dcerami zdobí kraslice, barví vajíčka a připravují pomlázku, ale do pečení velikonočního beránka se pustila jen starší dcera. Ta mladší s úsměvem říká, proč by ona pekla, když my ostatní ženy v rodině to umíme tak dobře…