Když se řekne jaro…

Rubrika: Tradice a zvyky (nejen) v naší rodině

Pokud se řekne jaro, vrací mě to zpět daleko do mého dětství, do malé vesničky, kde jsem žila s rodiči a starší sestrou. Počet chlévů a objektů pro zvířata tam převažoval nad počtem obydlených domů, a tak všude kolem byly louky, pastviny a aleje stromů. Na jaře, když se to tam všechno zazelenalo, měli jste pocit, že jiná barva snad ani neexistuje.

Od dětství bylo u nás doma jaro spojené s mláďátky, která se rodila právě touto dobou. Bylo to úžasné vidět kolem sebe tu spoustu malých živých zvířátek. A tak se u nás na dvorku batolila malá kuřátka nebo se v ohrádkách proháněli malý králíčci. Ještě dnes si pamatuji, jak jsem s úžasem brávala ty malé stvoření do rukou a opatrně, abych jim neublížila se s nimi mazlila.

Velikonoce byly u nás doma oslavou jara a tak se doma uklízelo, všechno jarně zdobilo, maminka nám vyfoukla pár vajíček, z kterých jsme pak vyráběly se sestrou kraslice a barvily se vajíčka. Nesměl chybět upečený velikonoční beránek, které mu jsme pak mohly dávat místo očí rozinky a do tlamičky zelenou travičku. Velikonoční pondělí se neslo v duchu pomlázky a my se na ní kupodivu i přes šlehání proutkem přes naše zadničky těšily.

mojedeti_jaroKdyž jsem dospěla a měla vlastní děti, snažila jsem se všechny tradice, tedy i ty jarní, vést dál tak, jak jsem to znávala z dětství. A tak si moje dcery vyráběly z vyfouknutých vajíček kraslice, barvily se vajíčka a samozřejmě nesměl chybět velikonoční beránek. Doma se prováděl také velký jarní úklid a pak velikonoční výzdoba. Moje děti měly to velké štěstí, že byť jsme bydleli ve městě, babičku a dědečka měly na venkově a tak jsem se spolu s nimi mohla vracet do svého dětství, když jsem pozorovala, jak se na jaře mazlí s malými kuřátky a králíčky a jsou z toho naprosto nadšené.

Moje vnučky už takové štěstí neměly, babička s dědou se přestěhovali a byť bydlí stále na venkově, hospodářství už zrušili a tak znají holčičky domácí zvířátka jen z obrázkových knížek. Bráváme je tedy na procházky po vesnici a občas se vloudíme k některým z hodných sousedů, aby děti mohly na vlastní oči vidět třeba jen obyčejné ale živé slepice nebo králíky. Vždyť ještě donedávna si moje mladší vnučka myslela, že kravička je fialová.

Rodinné tradice a tedy i ty velikonoční pomalu přebírají i mé dcery. Tedy hlavně ta starší. Sice obě mají naklizeno, vyzdobeno, obě se svými dcerami zdobí kraslice, barví vajíčka a připravují pomlázku, ale do pečení velikonočního beránka se pustila jen starší dcera. Ta mladší s úsměvem říká, proč by ona pekla, když my ostatní ženy v rodině to umíme tak dobře…

Tento článek byl zařazen do soutěže o Příspěvek března 2015, nezapomeňte proto prosím po přečtení na hvězdičkové hodnocení ;-).

Napsal/a: mojedeti

Toto taky stojí za přečtení!

Recenze: Konec zlobení

Na pulty knihkupectví se dostává novinka z pera autorky Zuzany Pospíšilové s názvem Konec zlobení. Kniha, bohatě doplněná zajímavými

Čtu dál →

Recenze. Tvoříme hry pro děti a s dětmi

Hrajete rádi hry? Dnešní nabídka her je v obchodech obrovská. Můžete koupit opravdu cokoliv a některé hry nabízejí i

Čtu dál →

Recenze: Velká kniha lidových obyčejů a nápadů

Je docela škoda, že lidové zvyky pomalu zanikají. Přitom jde o naše svátky a lidové obyčeje, které pomalu upadají

Čtu dál →

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist