Když jsem byla malá

V době, kdy jsem byla malá holčička, brala jsem všechno, co se odehrávalo u nás doma, jako naprostou samozřejmost. Teprve až když jsem odrostla dětským střevíčkům, porozhlédla se kolem sebe, zjistila jsem, že ne všechny rodiny fungují stejným způsobem…

Moji rodiče jsou v mnoha ohledech velmi rozdílní lidé, nicméně své rodičovské role se oba zhostili s nevídanou trpělivostí, bezmeznou láskou a na tu dobu naprosto neobvyklou věcí – nikdy nás neuhodili. Dodnes uvažuji nad tím, jak to mohli tak bravurně zvládnout, když měli doma takové tři kousky, jako jsme byli my. Tři „kvítka“, která tropí neplechu úplně stejně jako všechny ostatní děti.

Společné snídaně. Každý víkend nás maminka budila v 8 hod. a mezitím, co my jsme se teprve probouzeli a otevírali očka, chystala snídani pro celou rodinu. Prostřela v kuchyni stůl, čistý nažehlený ubrus a na něj pro každého prostírání, nachystala talířky a hrnečky, uvařila do jedné konvice meltu a do druhé menší nalila mléko, v kastrůlku se vařilo pět domácích vajíček, čerstvé pečivo vonělo na proutěné ošatce a uprostřed stolu stála vždy dózička s máslem. Na velký oválný talíř maminka naskládala po obvodu plátky cihly a doprostřed dala trojúhelníčky taveného sýra. Když jsme se sešli v kuchyni, každý si sedl na své místo, já měla své místečko v koutku, vedle mě můj bráška, tatínek v čele stolu, naproti bráškovi maminka a vedle ní moje malá sestřička. Sedávali jsme takto u snídaně každou sobotu a neděli a povídali si.

Pohádková neděle. Když jsem byla malá, pravidelně jsme v neděli po obědě usedli kolem rádia v obýváku, tatínek naladil Český rozhlas Praha a společně jsme poslouchali pohádky, vždy ve 13 hod. jsme všichni ztichli a zaposlouchali se do melodických hlasů takových velikánů, jako byl pan Karel Hoger, Vlastimil Brodský či Miloš Kopecký. Milovala jsem tenhle pohádkový svět odmala, naslouchala všem pohádkám, sotva dutajíc, v tatínkově náruči na jeho klíně.

Pohádky byly nedílnou součástí mého dětství. V době nemoci se mnou obvykle býval doma tatínek a aby mě udržel v postýlce, každý den mi četl. Lehl si ke mně, pod hlavu si dal veliký polštář a já se k němu přitulila, hlavu jsem si položila na jeho rameno a on začal číst. V té době byla mou vyvolenou knížkou „Krása nesmírná“. A tatínek četl, četl a četl. Když jsem si usmyslela, že ta právě dočtená pohádka byla moc krásná a já bych ji chtěla slyšet ještě jednou, tatínek přelistoval stránky nazpět a začal znova od začátku.
A když už mi bylo lépe a neměla jsem teplotu, poslouchali jsme spolu písničky v rádiu, většinou to dopadlo tak, že jsem si přála tančit. Tatínek mě zvedl do náruče, já se ho chytila pravou ručkou kolem krku a levou jsem zvedla jako velká dáma. Tatínek se shovívavým úsměvem stiskl mou malou dlaň svou velkou dlaní a tančil se mnou po pokoji. Stejně tak jsem měla ráda, když mě pak spustil na zem a vybídl mě, abych se mu postavila na jeho nohy. Takže moje chodidla se ocitla na jeho nártech, rukama mě pevně držel a zároveň objímal a i tímto způsobem jsme spolu dokázali protančit nejednu písničku.

Až o mnoho let později jsem si uvědomila, že oba moji rodiče jsou svým způsobem „pohádkové bytosti“ a že celé mé dětství byla jedna krásná dlouhá pohádka…