Karnevaly – kde je hranice?

Děti převlečené do nádherných kostýmů, průvody, tancování, předvádění jednotlivých masek. A poté slavnostní vyhlášení té nejkrásnější masky (z půjčovny) a předání cen. Takové mohou být karnevaly. Ale ne vždy je karneval něco, co je příjemné, milé a vlastně vhodné.

O tom jsem se poučila v době, kdy dcera měla přibližně 2 roky. Chodily jsme spolu cvičit do místního Sokola. Jednou za čas bylo „cvičení“ (hraní pohybových her s dětmi) tématicky zaměřeno. Před Vánoci děti zdobily stromeček, na Den dětí dostaly balíček, … A tak bylo logické, že v době plesů a karnevalů bylo jedno cvičení vyhlášeno jakožto karnevalové.

Děti měly přijít v maskách. Zcela upřímně se přiznávám, že se mi nechtělo vyrábět žádnou masku a ani jsem nechtěla jít do nějaké půjčovny a za značný obnos půjčovat perfektní, ale tak neosobní kostým. V mém postoji mě utvrdila i dcera, která vůbec nechápala podstatu karnevalu. Byla ještě maličká. Když jsem jí navrhovala aspoň šatičky, aby byla do cvičení pěkně obléknutá, odmítala. Na karnevalové cvičení jsme proto vyrazily bez kostýmu.

S potěšením jsem zjistila, že ještě stále jsou mámy, které kostým vyrobí samy doma. I přesto, že doma vyrobené kostýmy nebyly perfektní, byly (podle mne) úchvatné, měly své kouzlo.

Cvičitelka s sebou přinesla pár drobností (části kostýmů a papírové masky na obličej), aby se mohly převléci i děti, jejichž maminky na kostým zapomněly či o karnevalu nevěděly. Logicky se proto cvičitelka obrátila i na nás a snažila se přemluvit mou malou, aby si něco vybrala, aby se také převlékla do kostýmu. Po několikaminutovém „boji“, kdy dcera odbíhala a cvičitelku ignorovala, se dostavil jistý malý úspěch. Na dceři se „objevila“ sukýnka.

Začalo cvičení. Děti chodily v kruhu a měly říkat (s pomocí maminek), cože vlastně jsou – princezna, víla, pirát, námořník, … U naší slečny se to zaseklo. Přeci jen, obyčejná sukýnka není žádným pořádným kostýmem. Cvičitelka se rozhodla, že malá bude třeba princezna.

„Nejsu pincezna! Su …!“ ohlásila se hned moje slečna svým pravým jménem. A sukýnka putovala nemilosrdně k zemi.

„Tak jsi cvičenka, holčička, co cvičí,“ pokoušela se dál cvičitelka.

„Ne, já su …!“ Trvala na svém moje cácorka a hrdě se hlásila ke svému jménu. Cvičitelka to vzdala a já byla ráda.

Proč vlastně nutit dítě do něčeho, co se mu nelíbí? Nejsou náhodou karnevaly mnohem víc pro rodiče? Ti totiž mají ideální příležitost „namašlit“ své robě do roztomilého kostýmu jako panenku a vystavovat ji všem na odiv. A to i poměrně malé děti, které z toho nemají rozum a krásný kostým si stejně neužijí.

Nikdy jsem tuto potřebu nesdílela. Nemám dceru nafocenou v bohatě nabíraných šatičkách ani v kostýmech nejrůznějších roztomilých zvířátek. Moje dcera je krásná i v obyčejných domácích tepláčcích a vytahané mikině. 🙂

Karnevaly mohou být báječnou zábavou, kterou si děti i rodiče dosyta užijí. Ale také mohou uspokojovat potřebu rodičů (zejména matek) dělat si z dětí panenky.

Díky našemu karnevalovému zážitku se snažím rozpoznat, kde je ona tenká hranice mezi oběmi možnostmi. A mám pocit, že u nás se na karneval ještě nějaký ten pátek chodit nebude.

Tento příspěvek byl zařazen do soutěže Pojďte si povídat … v lednu 2011. Stačí se zapojit do diskuse Karneval nebo do 21. 1. 2011 poslat svůj článek do redakce.