Asi jako každá osoba ženského pohlaví jsem vždy k Velikonocům měla značný odpor. Co odpor – já tyhle příšerné, nesmyslné a ženu ponižující svátky z duše nenáviděla!
Důvody mé nenávisti jistě nemusím popisovat. Surové bití od „koledníků“ zná bohužel mnohá dívka. K tomu se přidávala i závist. Jak já těm odporným tyranům záviděla záplavu čokolády! Po každých Velikonocích jsem se musela nejméně týden koukat, jak se kluci ve škole o každé přestávce cpou neskutečným množstvím čokoládových vajíček. A já, milovnice čokolády, nemám nic! Jen proto, že jsem se narodila jako holka!
Naštěstí maminka s námi Velikonoce příliš neslavila a zejména mé utrpení neprohlubovala. Jako malé, když jsme ještě jezdily na vesnici, jsme s ní barvily vajíčka. V pozdějším věku se pro nás pondělí stalo dnem, kdy se nejde do školy, ale pro nikoho jsme doma nebyly, Velikonoce jsme cíleně ignorovaly. Kdo by se taky chtěl nechat dobrovolně zmlátit, že?
Ale nejsou to jen mladí kluci, kteří Velikonoce využívají k agresi. Mnozí dospělí muži se rádi při této příležitosti posilní alkoholem. A ani ve velkém městě si žena nemůže být jista, že se na ni nějaký opilec nevrhne. Nebýt se mnou tehdy manžel, kdoví, jak by to tehdy dopadlo…
Jako dospělá se na tyto svátky dívám trošičku jinak. Nechci dětem kazit radost, takže jim svůj názor na svátky jara neříkám. Dcerka miluje tvoření, takže spolu vyrábíme jarní dekorace. Zdobíme si byt barvičkami, které nám v ponuré zimě tolik chybí. A aspoň se na chvíli rozptýlíme. Po těch měsících, které jsme strávily nedobrovolně zavřené doma, je jakákoli událost nesmírně vítána, je to příjemné oživení v jednotvárných dnech nekonečného čekání na uzdravení a návrat k normálnímu životu.
Snažím se proto vymýšlet co nejzajímavější tvoření. Vařená barvená vajíčka má kdekdo a čokoládová vajíčka nikomu nedám, ta si radši sním sama! 🙂 Předloni jsme proto koledníkům vyráběly 3D kraslice z domácího falešného marcipánu, letos budeme péct 2D kraslice z lineckého těsta. Dcerka linecké miluje, tak proč ho péct jen na Vánoce? 🙂
Kromě tvoření a zkrášlování bytu mám na Velikonocích ráda i jednu naši tradici. Kvůli dětem se v podstatě nevídám se svými (bezdětnými) přáteli z dob studií. Naštěstí kluci si vždy na Velikonoce udělají volno a přijdou nás navštívit. A to nehledě na to, že někteří se již přestěhovali za prací na druhý konec republiky! Aspoň jednou do roka tedy vím, že se s nimi mohu vidět, popovídat si, dozvědět se, jak se mají a nemusím řešit hlídání, neustále sledovat čas, zda už nemusím běžet domů kojit, …
A poslední důvod, který otupuje mou nenávist ke svátkům jara, jsou děti. Obě se totiž narodily v tomto krásném jarním období. Většinou narozeniny slavíme v době, kdy se už vše připravuje na Velikonoce. Jako svátky jara, jako symbol konce zimy a nemocí, je dokážu vnímat jako nádherné svátky, na jejichž příchod se už od podzimu neskutečně těším.
Kdyby Velikonoce nebyly spojeny se surovým mlácením žen, byly by to spolu s Vánocemi ty nejkrásnější svátky v roce. Snad rodiče budou své syny učit, že šlehání dívek má být jen symbolické (když už to tedy „musí“ být). Snad jednou nebudeme muset naši dceru chránit před pomlázkami upletenými z jalovce či „pendreku“. Velikonoce jsou sice barevnými svátky, ale k rozkvetlým květinám není nutno přidávat „rozkvetlé“ fialovo-modro-zelené modřiny, že?
Přeji vám krásné, bezbolestné Velikonoce!