V 99% je u nás zakořeněno, že když se dívka vdává vezme si jméno svého nastávajícího. Tak se to totiž u nás dělá. Pak je tady pár těch, kteří si nechají každý své jméno či používají obě jména. A jen několik z nás si vezme jméno své vyvolené. A jelikož to není běžné, každý se ptá proč. Když má muž jméno hanlivé či směšné je to jasné, ale důvody mohou být i jiné
A co na to okolí? Kamarádi a spolupracovníci se mi posmívali, že se vdávám. Že to není chlapské, podřizovat se ženě. U žen jsem sklidil obdiv za odvahu a že je to ode mě hezké.
A já? Manželce jsem dal největší důkaz lásky a důvěry, že to myslím na celý život. A ušetřil ji vyřizování všech dokladů. Připadá mi naprosto přirozené a normální mít jméno po své manželce.
A co vy znáte někoho, kdo udělal totéž? Nebo o tom sami uvažujete? Říkám, proč ne!
Napsal/a: Aleš
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (42 vyjádření)
čauky,u nás se taky jedna holčina vdávala abrala si za manžela róma. oba dva jsoutrochu jednoduššího myšlení. a její rodičové nechtěli ani slyšet, že zrovna jejich dcera si musí brát takovýho kluka a ještě z dětského domova. mladík všem skálopevně tvrdil, že není róm, ale že jeho předkové jsou italové. ha,ha,ha. rodičové nakonec se svatbou souhlasili pod podmínkou, že si mladík změní jméno na jejich, podle nevěsty. souhlasil a vše je dobré on nepracuje, ona rodí děti (již 3.) a živí je rodiče (vaří, perou, hlídají děcka,…)každý má jiný důvod, proč si změnit příjmení dle manželky.
ahojky,udělal si to,co si přála tvá nastávající,a že jsi souhlasil a vzal sis jí je jen projev lásky k tvé paní,proto ti blahopřeji a hlavně,at´ vám to dlouho vydrží.Je jedno které jméno je lepší ale ,důležité je aby láska vydržela co nejdéle.ahoj
Můj manžel si také vzal jméno po mně. Nebylo to z nijak zásadních důvodů, prostě ke svému jménu neměl žádný vztah. Jeho máma se jmenuje jinak a svého otce nikdy nepoznal a ani to nemá v plánu. A já jsem podnikala a myslela jsem si, že bych všechno kolem firmy musela měnit (až pár týdnů po svatbě jsem zjistila, že v podnikání může žena používat své rodné jméno, přestože už ho jinak nepoužívá), tak jsme to vyřešili takhle. Většina reakcí bylo kladná, obdivovali ho, akorát se občas někdo divil, ale vyloženě výsměch jsme nezažili. A vůbec to nemusí znamenat že by to byl vůl, nebo se sebou nechal orat, proč taky? Takže se jmenujeme všichni po mně, můj táta je rád, protože jinak jsme tu stejně samý ženský, takže aspoň bude jméno pokračovat, alespoň zatím…protože máme zase holčičku.
Chtěla bych také „cosik“ připsat. K neobvyklosti přijetí manželčina příjmení a pak také k „důkazu lásky“…
Může za to výchova, geny a má povaha, já jsem prostě atavista:) A podle toho („si“) také žiju(žijeme:)… Mám doma jednoho (a né dva, tři:) mužského (a né ženu:)…na mateřské chci být já (a užít si ji:)… naše děti budou mít příjmení po svém tátovi (kdybych měla muže, který se jmenuje třebas Prkýnko:), vůbec by mi nevadilo, kdyby moje (naše) děti byly třebas Prkýnkovi. Prostě mi to nepřijde důležité:)… vydělávám míň peněz než Petr (nepřipadá mi to důležité, nicméně ani jeden z nás by neměl nic proti tomu, kdybych vydělávala 10x více než on:), v kuchyni jsem mnohem více než Petr (baví mě to:) a když máme tašku s nákupem, ani si to neuvědomuji, ale automaticky ji bere on (že by také atavismus jako důkaz síly?:) Nebo je tak galantní?:) Nebo ho to baví?:) Nevím…. a je nám to jedno:)
NICMÉNĚ!:)
Jak už jsem tu psala, vůbec nic nemám proti tomu, když je na mateřské tatínek (asi maminka víc vydělá.. Nebo má lepší práci…Nebo on nemá práci…důvodů může být zkrátka dost)… nemám vůbec nic proti mužům-kuchařům :)… nemám nic proti homosexuálům, lesbičkám, hloupým lidem (nemůžou za to, jen „se“ někdy lituju, když je potkávám moc často:), dredům, tetování…zkrátka nemám nic proti jakýmkoliv jiným lidem:), pokud tím neomezují. Naopak některé:) „neobvyklosti“ povah některých:) lidí, mi přijdou zajímavé a fajn (třeba jeden můj spolužák, který zaníceně mluví o broucích jako o lidech:) To jak „si“ žiju je jedna z tisíce možností a mnohem důležitější (pro mě:) je, že můj partner tento můj názor sdílí (nebo aspoň toleruje:)… Takže pokud se někdo chce jmenovat třebas po sestřenici manželčiny babičky, je to věc jeho a jeho manželky. A myslím, že v podstatě většina diskutujících s tím souhlasila.
Ale s čím nesouhlasila je:
„…manželce jsem dal největší důkaz lásky a důvěry, že to myslím na celý život….. A co vy znáte někoho kdo udělal totéž“…ale ano, „pár“ takových lidí, znám jen si pod „důkazem největším důkazem lásky a důvěry“ představuji něco jiného…
PS: Tomáš Garrigue Masaryk je „Garrigue“ po své manželce. Sice si její jméno „jen“ přidal k tomu svému, navíc je to už „děsně dávno“, ale právě kvůli té době (třebas otázka rovnocennosti, příp. vůbec možnosti, studia žen na vysokých školách). Nevím, jestli u něj je jméno Garrigue „důkazem lásky a důvěry“, ale důkazem toho, že si své ženy vážil, asi ano…
A víte třeba, že Hana Benešová, manželka prezidenta Beneše, se původně křestním jménem jmenovala Anna? Asi měla svého může ráda. Nebo jí na to nezáleželo. Nebo obojí. Zkrátka jemu se víc líbilo Hana než Anna, tak si jméno změnila…Zkrátka – nic proti ničemu:)
Pokud má muž směšné příjmení, proč ne, ale tyto důvody jsou zvláštní. I tak by s tím příjmením podle mně nežil až do svatby, ale změnil by si ho už dávno. Jinak by to šlo vyřešit tak jak je tady výše uvedeno, že si oba manželé nechají svá příjmení. I když já osbobně znám taky jeden případ,kdy si muž vzal příjmení své manželky z různých důvodů…
Jsem pododný případ, co zmiňuje Jarmuschka. V mém rodném listě se jiné jméno než Kolář(ová) nevyskytuje – kromě rodných jmen babiček. Když jsem se narodila, chodilo hodně lidí z okolí babičku litovat, že její dcera má nemanželské dítě :-).
Já znám jednoho kluka v mém okolí, který udělal totéž. Bohužel tím začal jeho konflikt s otcem (byl jedinný syn a tím pádem nebude pokračovatel jejich rodu).
Holky, mě se to moc nezdá…vážím si mužů, kteří se umějí vymknout tradicím, pokud je nectí, ale proč to rozmazávat? Jak píše Káča, její přítel o jménu pro děti nepřemýšlel, netrval na svém příjmení, nevadí mu, že jeho jméno nebude mít pokračovatele ale „takové blbosti neřešil“ – to ho aspoň v mých očích ctí – bral to jako věc samozřejmou. Naopak Aleš je řeší dokonce článkem… Co čekal, když se mu kolegové smáli a ženy ho chválily? Proč asi napsal na stránky, kam chodí asi tak 98% žen? Netoužil náhodou po uznání, jakési satisfakci? Moc nezištně mi to nezní..ale nechci mu křivdit..jo, taky nemám ráda anonymy, když je na to své nové příjmení tak hrdý, proč je nezveřejnil ani na opakované výzvy od Vandy? Zdá se mi, že chtěl slyšet „hm, to je borec!“ nebo si není sám tak jistý a prostě touží po uznání?
Jo – já mám ještě známé a u nich si manžel vzal manželčino příjmení za své příjmení – s pomlčkou…docela dobře to zní a oni navíc přesně odpovídají typu nekonvenčních lidí nejdoucích vždycky s davem (když se brali, tak ona měla černé šaty apod.:-))…
no, k dokonalosti to asi dovedla moje spolužačka, co se vdala za muže stejného příjmení…
když jsme dostali svatební oznámení, v první chvíli jsme si mysleli, že je to vtip…
nebyl… už mají rok a kousek za sebou…
;o)
Já teda myslím, že je to od Aleše odvaha právě proto, že většinu naší mužské populace tvoří opravdoví Ypsiloni, pro které je tato společenská doktrína naprosto nepřekročitelná a kdo se jí vymyká, jak je „kolík a vůl“, zatímco oni jsou jako ovce, že…spíše snad jde o to nedělat svému jménu ostudu (a právě proto by někteří chlapi měli o tom převzetí jména uvažovat:-)) – mě to příjde jako projev svobodného ničím nezatíženého úsudku….proč reaguji – my máme v „rodině“ něco obdobného – náš tatínek – „R.“ (který se doposud neoženil:-)) má z předchozího vztahu v SRN 2 kluky, kteří se jmenují po své matce – říkal mi, že v SRN je to u „nemanželských“ dětí běžná věc a získat jméno po otci je prý velmi složité, dokonce snad nemožné(?)…Navíc matka dětí je také ze 2 dcer, takže rod pokračuje…ale R. je jediný syn…když se měl narodit náš syn, řešili jsme jméno, ale o příjmení nepadla ani zmínka, nakonec to nakousli naši a nám oběma přišlo automatické, že se bude jmenovat po mě…mě proto, že jeho starší synové mají také méno po své matce, „R“ vůbec netušil, že je možné, aby se prcek jmenoval po něm…ale vůbec žádný problém v tom neviděl…když do něj tchýně z legrace rejpala, že tu bude plno dětí – všechny jeho, ale žádné s jeho jménem, tak odpověděl: „Víš takové blbosti, jako jméno po otci nebo ne, to mě bralo tak v 19, teď vím,že daleko důležitější je, co z těch kluků vyroste a jak je vychovám…“…R. je tak trošku samorost (po své mamince) a má své chyby, ale tohle tchýně nechala bez komentáře…a já jsem si ho začala vážit zase o trochu více
jarmuschko, hezkyyy 😉
ja jen premyslim – usetreni zmeny dokladu, no,vzdyt si musel menit sve doklady, tak jake pak usetreni ? 😉
– ale jinak, proc ne, ja jsem si treba nechala sve prijmeni i z duvodu, ze jsme dve holky a aby to memu tatkovi nebylo lito 😉
…dnes jsem padla na tenhle článek a napadlo mě, jestli náhodou není mája Alešova žena…
;o)
Zdravím všechny odvážné muže, kteří boří předsudky a klidně si vezmou příjmení své manželky. Manžel mé kamarádky udělal to samé (a nebyl to žádný zženštilec ani intelektuál-feminista). Vyrostl v dětském domově a na svůj rodinný původ nerad vzpomínal, proto docela rád přijal jméno své ženy na důkaz toho, že nová rodina mu přináší nový život. Žije pod novým jménem spokojeně už 15. rok a nikomu to už ani nepřijde.
Já jsem si vzal jméno po manželce také a mohu říct, že má rodina se mnou od té doby nepromluvila ani slovo. Za svobodna jsem se jmenoval Končel, což bylo sice dosti často komoleno, ale jinak to nepovažuji za nijak zvlášť nepěkné jméno. Manželce jsem navrhl užívání jejího příjmení po svatbě sám a ač byla překvapena, souhlasila. Její rod má poměrně dlouhou tradici a tak jsme na ni alespoň symbolicky navázali. Tak jako tak přece jen nepovažuji jméno v životě za to nejpodstatnější. S chlapskosti nebo nechlapskosti to, myslím, nemá mnoho společného. S úctou k ženám zdraví R.Borovička
Já jsem si vzal jméno po manželce také a mohu říct, že má rodina se mnou od té doby nepromluvila ani slovo. Za svobodna jsem se jmenoval Končel, což bylo sice dosti často komoleno, ale jinak to nepovažuji za nijak zvlášť nepěkné jméno. Manželce jsem navrhl užívání jejího příjmení po svatbě sám a pač byla překvapena, souhlasila. Její rod má poměrně dlouhou tradici a tak jsme na ni alespoň symbolicky navázali. Tak jako tak přece jen nepovažuji jméno v životě za to nejpodstatnější. S chlapskosti nebo nechlapskosti to, myslím, nemá mnoho společného. S úctou k ženám zdraví R.Borovička
A zase jeden ješitný chlap.
Ty se sebou musis ale nechat vorat. S projevem lasky to nema nic spolecneho. Zenska by mela byt hrda na chlapa kteryho si bere a ne mit takovy prasteny prani.
No nic, at ti brzy neutece ….
Musel bych se jmenovat MAGOR nebo jeste hur abych to udelal !
Petro P., krom máji tady všechny ženský Aleše podpořily, doporučuju přečíst celé.
Mobile Sliding Menu