Hod Boží Vánoční (25.12.)

Historicky nedoložené datum naložení Ježíše Krista stanovila církev na tento den proto, aby upozadila původní předkřesťanské oslavy „nepřemožitelného boha Slunce“, tedy zimního slunovratu.

Ty stanovil na 25. 12. už římský císař Aurelius v roce 274 n. l. A tak podobně, jako to už bylo i u jiných příležitostí, v lidové kultuře na našem území prolnuly zvyky staropohanské s moderními církevními. A že se hodnostáři opravdu snažili – na Boží hod se sloužily hned tři mše… první půlnoční (tzv. andělská v noci ze 24. 12. na 25. 12.), druhá ranní nebo jitřní (pastýřská na počest pastýřů s dítětem) a v průběhu dne pak ještě velká mše.

Boží hod byl dnem oslav v rodinném kruhu. Ráno všichni čekali v peřinách, až vstane hospodář, což mělo zajistit dobrou úrodu.

Na Boží hod vánoční se nikde nepracovalo, všichni měli zbožně rozjímat. Světnice ani zápraží se tento den nemetly, postele nestlaly. Nechodilo se ani po návštěvách, a přišel-li přeci někdo, měl přinést koledu a popřát šťastných a veselých svátků narození Pána Krista.

O božíhodové mši, zvané také „hrubá“, bývalo v kostele plno, zvlášť pak ve vinařských oblastech, kde se věřilo, že ozáří-li sluníčko během mše tvář pana faráře, předznamenává to hojnou úrodu dobrého vína.