Nejvyšší velekněz měl papouška se zeleným, červeným a žlutým peřím, kterému říkal Habakuk. Tvrdilo se o něm, že je skutečným znalcem Zákona a Proroků, protože byl přítomen všem rozhovorům odborníků na dějiny a tradice židovského náboženství spolu se svým pánem. Proto si ho také vážila všechna zvířata, která v okolí chrámu žila, a prosila ho v obzvláště složitých případech o radu…
Protože mekot a urážky nebraly konce, shodly se ovce, koně i slepice, že je třeba zavolat na pomoc Habakuka.
Papoušek slavnostně usedl na nejvyšší schod a velmi pozorně vyslechl svědky, zatímco obě kozy po sobě metaly zlé pohledy. Habakuk zavřel oči a ponořil se do hlubokých úvah. Na dvoře paláce se rozhostilo hrobové ticho. Slepice, holubi i koně věděli, že nadchází okamžik vyhlášení rozsudku. Poslušně stáli a čekali, až se papouškovy oči otevřou a papoušek promluví. A Habakuk je nezklamal. Prohlásil: „Zákon o podobných případech mluví jasně: oko za oko, zub za zub. Proto Porfyrie nabere na rohy Juditu stejnou silou a do stejného místa. Tak jsem rozhodl a tak se stane.“
Dvorem zašuměl nadšený potlesk. Zvířata tlukotem křídel a kopyt přehlušila Juditin nářek.
„Je to slavný a moudrý soudce,“ vrkali chrámoví holubi.
Habakukovým nejlepším přítelem byl šedý oslík s dlouhýma ušima, který slyšel na jméno Jeremiáš. Prováděl ty nejtěžší práce, nosil vodu a dříví. Na hřbetě měl jizvy od tvrdého postroje a ran holí.
Hřebci, kteří patřili strážím, byli vždycky celí nablýskaní a ozdobení třapci a čabrakami. Oslíkem pohrdali a často se mu vysmívali.
„Jednoho dne si pozlacenými kopyty zabubnujeme na tvou kůži!“ vyhrožovali mu.
„A nebude to dlouho trvat, jak se tak na tebe dívám. Sotva chodíš, už nejsi k ničemu,“ dodávali krutě. Přitom se řehtali a odhalovali dlouhé zuby. Jeremiáš jen sklonil hlavu a neodpovídal.
Habakuk si vzal do hlavy, že oslíkovi poskytne vzdělání. Koneckonců byl Jeremiáš jediný, kdo vydržel jeho sáhodlouhé výklady o článcích, odstavcích, paragrafech a příkladech ze soudní praxe. Také se jako jediný odvažoval odporovat Habakukovým rozsudkům. Právě po „případu dvou koz“ Jeremiáš zastříhal ušima a odfrkl si: „Oko za oko… za chvíli budou všichni na světě slepí.“
„Co tím chceš říct?“ rozčílil se Habakuk.
„Že Judita bude hledat první příležitost k odvetě a záhy budeme tam, kde jsme byli.“
„Zákon je zákon a ty jsi osel,“ těmito slovy končil Habakuk debatu pokaždé, když se mu nelíbila.
Dlouhá karavana
Jednoho večera narušil poklidný život palácového dvora příjezd karavany velbloudů. Bylo jich spousta a při kolébavé chůzi cinkali ozdobami na čabrakách.
Velbloudi toho moc nenapovídají, ale zato jsou proslulí jako vytrvalí běžci a znají daleké a tajemné končiny světa. Všichni obyvatelé dvora se kolem nich seběhli. Velbloudi byli neobyčejně rozrušení: „Dějí se velké věci! Vyšli jsme z druhého konce světa a naši pánové se dali vést hvězdou až ke Králi králů, Mesiáši, který se narodil v Betlémě. Jen si pomyslete, že jsme ho našli v chlévě! Králem nebe a země je dítě, které se narodilo v chlévě!“
Dvorem se ozývaly výkřiky úžasu. Pyšní koně potřásli hřívou a ušklíbli se. Papoušek Habakuk si pohoršeně načepýřil peří a zaskřehotal: „To není možné! Mesiáš musí být velký a mocný, bude mít celé zástupy andělských vojsk. Nemůže se narodit ve chlévě!“
Všichni jasně slyšeli Jeremiášův hlas: „Jestli se narodil v chlévě, je to skutečný Mesiáš… a navíc ještě sympatický.“
„Co se do toho pleteš, osle! Jsi osel stejně jako tvůj otec, děd i praděd!“ zaječel rozzlobeně Habakuk.
„I Balámova oslice byla moudřejší než sám prorok,“ odpověděl klidně Jeremiáš. A pak, jako by ho něco napadlo, pokračoval: „Habakuku, příteli můj, odvaž mě. Chci se jít tomu dítěti poklonit.“
„Ty jsi se zbláznil, jestli tě pán zítra nenajde, zmaluje ti hřbet!“
„Na to už jsem zvyklý… Prosím tě, Habakuku. Moc mi na tom záleží.“ Papoušek tedy s nelibostí rozvázal zobákem uzel na provazu, který poutal osla ke žlabu, a Jeremiáš kvapem zmizel ve tmě.
V Betlémě našel tu správnou stáj, ženu, muže a hlavně ono dítě. Klekl si vedle jesliček, v nichž dítě leželo, a snažil se ho zahřát dechem. Ještě nikdy nebyl tak šťastný. A když dítě usnulo, zavřel oči i on. Probudilo ho bolestivé klovnutí. Byl to Habakuk.¨
„Jeremiáši, ty tupý osle, jako bych tě nevaroval, že tohle dobrodružství špatně skončí! Herodes nařídil zabít všechny děti v Betlémě i okolí. Musíš okamžitě pryč. Už sedlají koně!“
„Děkuji ti, Habakuku. Ale to dítě je potřeba zachránit.“
Osel se postavil a z plna hrdla zahýkal.
Muž se ženou vstali a zadívali se na něj. Jako by už všechno věděli. Muž posadil ženu s dítětem na osla a ihned se vydali na cestu. Jeremiáš běžel celou noc a cítil se hrdý a šťastný. Říkal si pro sebe: „Ničeho se neboj, maličký. Ti hloupí koně se nikdy neodváží do míst, kudy chodím já. Mají moc velký strach o svá zlatem kovaná kopyta. Odnesu tě klidně na kraj světa.“
A za ním skřehotal výčitky Habakuk: „Copak jsem ti neříkal, že se ocitneš v pěkné kaši? A teď abych letěl s tebou… Bez pořádného advokáta se nikde neobejdeš…“
Vydal Portál, 2003
Napsal/a: Ferrero
