Jako malá holka jsem měla vánoce moc ráda, snad jako každé dítě. Byly to kouzelné svátky. Těšila jsem se na dárky, byla napnutá, jestli konečně uvidím Ježíška a zlaté prasátko…Měli jsme takový zvyk, že mě po večeři vzal taťka do pokojíčku a koukali jsme z okna, jestli uvidíme, jak k nám Ježíšek letí. Naproti je panelák a svítí tam okna různými barvami. Vždycky jsem hádala, že v tom modrém bydlí Ježíšek, v tom červeném Mikuláš, v zeleném čert…
Pak zazvonil zvoneček a pod stromečkem byly dárky. A mě vrtalo hlavou, jaktože jsem toho Ježíška zase prošvihla. Pak jsem jednoho krásného dne odhalila, že Ježíšek není, ale zvyk jsme dodržovali dál, mám totiž dvě mladší sestry.
A teď? Vánoce mi nahánějí hrůzu. Nemám je ráda. Cukroví nepeču, nemám na to trpělivost. Každý rok si lámu hlavu, co koupím za dárky a kde na ně vezmu peníze. Já mám rodiče, dvě ségry a dvě babičky. Manžel má rodiče, ségru s manželem a dvěma puberťáky, dvě babičky a dva dědy. A dohromady máme ročního Daníka. Každý rok jsem ve stresu, rozčilují mě lidi, jak se všude tlačí, jsou na sebe zlí.
Tak se ptám, kam se vytratilo to kouzlo vánoc? Neměli to lidé dříve lepší, vánoce byly svátky klidu, pospolitosti, pokoje. Nikdo nečekal, jestli dostane pod stromeček mobil, počítačovou hru nebo značkové oblečení. Rodiny se prostě sešly, povídalo se, zpívalo.
Tak nevím, příští rok se taky budu snažit navodit vánoční atmosféru – kvůli Daníkovi. A letos? Už se těším na leden.