Vždy jsem měla za to, že lidé jedné národnosti hovoří jedním jazykem a tudíž jsou schopni si rozumět. Chyba lávky. Mé manželství mě denně přesvědčuje o opaku…
Když jsme s manželem začali žít, nic nenasvědčovalo tomu, že pro něj, mimo jiné, budu také zdrojem nekonečné zábavy a budu mu nahrávat na jeho jedovaté rýpance. Začalo to velmi nenápadně. Když jsem poprvé chtěla rožnout, bylo mi sděleno, že rozsvítit mohu. Varováním mi mělo být zdvižené obočí a cukání rtů. Posléze na mou otázku: “Dáš si ryžu, nebo zemáky?“ jsem dostala odpověď: “Tak nevím, mám si dát rýži, nebo raději brambory?“ Tehdy jsem poprvé zaregistrovala ironii a ta se, přímou úměrou v závislosti na délce času společně stráveného, zvyšovala…
Ovšem vrcholu dosáhla v okamžiku, kdy naše dvouletá holčička během bouřky tatínkovi oznámila: “Táto, hrbócí“. Tatínek netušil, že naše zlatíčko právě oznámilo, že hřmí. Tehdy začala válka. Pokaždé, když Nika poví: “Chcu“, snaží se rychle vymyslet větu, kde bude slovo chci. Já chodím do obchodu, on do krámu. Já chcu podat koňa, on chce podat sešívačku. Já říkám tož, on říká hele. Já dělám kaši šprndlákem, on… on vlastně kaši nedělá, ale pokud by náhodou někdy chtěl, vzal by si na to měchačku. Když Nice padají gatě, má je pod Šternberkem, podle jejího táty má kalhoty pod pupkem. Já řeknu, že oni jijou chleba, ale manžel řekne, že oni jedí chleba. Já věším o Vánocích na stromeček baňky, on kouličky a koule. Já zapínám tróbu, on troubu. Na prádlo používám kramlíky, on kolíčky. Mně v masu na polévku hužva nevadí, zato jemu šlacha ano. Na Velikonoce nesnáším tatar, ovšem manželovi pomlázka nevadí. A tak bych mohla pokračovat donekonečna.
Nejhorší ale je, že když přijedu k našim na Moravu, tak se mi smějí, že zpívám. Že už su ta pražanda. Ovšem taky v Čechách mi hned každý poví: “Vy jste z Moravy, že? To je hned poznat.“ Nepatřím už jaksi nikam. Jen doufám, že ta naše cácorka z toho nebude mít guláš. A upřímně, trochu se bojím, že její trochu odlišný slovníček jí způsobí drobné komplikace. Snad takové situace bude umět řešit s nezničitelným smyslem pro humor, jaký má její tatínek.
Napsal/a: Chromle
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (34 vyjádření)
Biovirusko, a co jsou to klamerky a dupa?
Biovirusko, tak u nás je „dupa“ naprosto každodenní výraz… 🙂 A zní to mimochodem slušněji 🙂
Ajiku,
pobavila jsi me 🙂
hlavne s tím rožni, ja jsem tak po brnande chtela ZHLAVEC, no zaboha jsem si nevzpomnela na polštář a ona chudera nechapala co po ni chci.
Mě nejvíce dostavaji “ klamerky, dupa a strample“ jsem ze str. moravy, a kdyz jsem ted byla na pacovnim vikendu v Beskydech, hovoril tam správnacky valach- typu,“ ja mu rekl, posluchaj ogare“….tak me to tak pohladilo po dusicce…..ze jsem to osloveni zacala opetne pouzivat.:-))))))
S výrazem „rožni“ se pobavil i můj bratr 🙂 Byl na školení v Praze a večer už se stmívalo, tak spolubydlícímu řekl: „Prosímtě, rožni.“ (Rozsviť“) A on nechápavě: „A co mám rožnit?“ :))) Přišlo mi to legrační… jinak my jsme se Severní Moravy, ale oba mí rodiče jsou z Jižní Moravy – Hodonínsko, Valtice a manželovi jsou německo – polsko – ostravská „směs“ 🙂 A myslím, že když se domluvit chceme, tak se domluvíme. Jen mi trochu vadí, že pražský dialekt se používá v televizi, dokonce i ve zpravodajství, jako něco běžného, ale běda, když promluví moravák nebo ostravák… Tož tak 🙂
Lidé jedné národnosti opravdu obvykle hovoří jedním jazykem. Ale Češi a Moravané NEJSOU jeden národ, ani jedna národnost. Přít o tom se můžeme do nekonečna, ale kdyby tomu tak bylo, neměl by Český statistický úřad pro každou národnost jiné evidenční číslo.
Pocházím ze středních Čech, na koleji jsem bydlela několik let s kamarádkou, která byla z Prostějova. Celou dobu jsme se špičkovaly na téma rožni a šufánek:-) Ona na mně zase zkoušela pražské „viď“ (její výslovnost vééééď). Ještě teď se tomu musím smát, když si na to vzpomenu. Teď bydlím v jižních Čechách a také jsem nejprve nerozumněla, co jsou to líky (léky) a nesnáším to jihočeské -ovo pro všechny rody (tátovo kalhoty). Třeba by mi za pár let ani nepřijde:-)
Jarmuschko tak u nás v kruhu to bylo asi tak, že všichni chodili dýl a já jediná pozdějc:o))
A dodnes dávám k dobru hlášku, kterou jsem slýchávala při nastupování do autobusu (pro pořádek trasa Budějovice-Brno, brněnská linka): První nastópijó ti co jedó do Brna! (kouzelné)
Ale naučila jsem se i „jejich“ řeč a dodnes když zavolá kamarádka z CHomutova, tak manžel tvrdí, že okamžitě přepínám na „hele“, ale vživotě bych nevypustila z huby „viď“.
No není to krásné, kolik variant ta čeština má?
Doteď si děláme srandu z kamaráda z Čech, který nevěděl co si má vzít s sebou na chatu, když jsme mu řekli KRYGL. Po našem vysvětení nám sdělil, že on pije pivo jedině ze SKLENICE :-).
Říká se:kolik řečí umíš,tolikrát jsi člověkem.Vaše malá bude umět dvě,já už neumím ani rusky.Jinak přeji hodně štěstí a pevný nervy s manželem.
Já jsem středočeška, pražštinu neslyším, neb mluvím zřejmě stejně. Studovala jsem v Plzni, a moc se mi líbila plzeňská intonace a kampa, copa, kdypa (kam, co, kdy). Spolužáci byli z celé ČR, takže jsme si užili i toho rozžni, šalina, apod. A jednou v létě jsem byla jako instruktorka na táboře – samí Pražáci, jen dvě vedoucí z Brna. Po týdnu celý tábor včetně dětí zpíval po Brněnsku, ten jejich přízvuk je prostě chytlavý.
P.S a co nesnáším – když babička mluví stylem: viděla jsi ty zajíci?
No, já i můj muž jsme oba z Olomouce (já z té, on z toho). Obě naše maminky jsou z Ostravy. Ale tchán je Hanák, můj táta moravák, ale s českým prvkem v rodině. A občas si nerozumíme ani my dva… ;o)
Přiznávám, že některé výrazy (viz šufánek, rožni…) jsem se učila až ve školce.
Později jsem se dozvěděla, že když se budu já, „neHanák“ snažit mluvit hanácky, stejně to bude „čohácky“.
Dlouho jsem nerozumněla přesně výrazům:
„Kde deš?“ = Kam jdeš?
„Kde přendeš?“ = Kdy přijdeš?
A tady další (může se to hodit…):
„bzdino vizo“ = prd vidím
A co toto: „vedetekrztebete?“ to na mě testoval kolega… To na něj „vybalila“ jedna hanácká paňmáma. Chtěla jen vědět, jestli „jde kvůli těm bytům“…
A co takhle časové údaje:
moravské „o půl paté“ proti českému (pražskému?) „o půl pátý“…
A co se místního zařazení mé maličkosti týče:
Naše paní učitelka v dramáku v lidušce nám říkala, že v Olomouci se mluví nejspisovnější češtinou (okolí je „těžce hanácké“), i když to o sobě tvrdí uřčitě vícero měst. Jednou jsme byli na jednom divadelním festivalu a jedna spolufrekventantka „ze z Plzně“ prohlásila, že musíme být určtiě z Ostravy, protože mluvíme „tak kratce“… Tak jsme jí řekli, že Ostraváka by snad ani neslyšela promluvit…
No a snad proto, že jsem studovala jako jedna z prvních nový obor (pro zvědavé: byla to dramatická výchova), spolužáky mám z celé České republiky. Na co jsem si zvykala celou dobu studia (a co mi ještě teď zní divně – některé z vás to tu používáte) – „přijdu dýl“. Protože já chodím zásadně později.
;o)
A dovedete si představit, jak to dopadlo, když jsem já, z jižní Moravy, před první přednáškou na VŠ v Č. Budějovicích oslovila svou budoucí kamarádku (z Prahy) a po pár větách se jí bezelstně zeptala „a z kama si?“ No chvilku jsme se handrkovaly, než pochopila, že mě pouze zajímá „vodkáď seš“?
A mohla bych po těch letech tam prožitých pokračovat….:o))))Byla jsem totiž na svém oboru jen jediná z tohoto líbezného kraje…..
tak to u nas je podobne ja z Hane a manzel rodily ostravak, takove punčochače versus štrample, kramlíky versusu kolíčky kaj versus kam atd je u nas na denním péoradku :-))))))
Děvčata, to jsem ráda, že nejsem sama v podobných situacích:-)) Ale opravdu, hlavně, že se máme rádi:-))))
Moje mamka, když byla na intru v České Třebové, zažila pár komických situací. Mně se nejvíc líbilo, když ve městě potkala kamarádku a ptala se jí:“Kde deš?“ A spolužačka udiveně odpověděla:“No po chodníku, přece.“ U nás to znamená, kam jdeš:-))))
A jěště jednou věcí irituju všechny čechy, zvlášť vzdělance. A to žádostí:“Počki.“ Vím, že je správně počkej, ale já to jinak říct neumím:-)))
Jojo. Já ač rozená „Pražka“ taky občas trpím tím kňouráním, ale mluvím spíš takovou potvornou „vysokoškoláčtinou“ – směsí hovorové a spisovné češtiny a nemňoukám.
Něco podobného znám, protože manžel je z jižních Čech, a tak doma nemá ani truhlíky ani květináče, ale zásadně květníky, ne konev ale kropáč a určitým dřevákům(spodek dřevo, vršek kůže) říká zásadně mejšláky. Pak u nás občas zaznívají roztomilosti typu „vodcamcaď, pocamcaď“, taky mu občas něco lozí, pro něj je měchačka a pro mě vařečka. Ale hlavně že se máme rádi, viď,Chromle?:-)
Kačulda
Moc pěkný článek.Doma to znám taky pocházím ze Šumavy,manžel je od Plzně(zde bydlíme).Když jedeme ovšem k mím rodičům tak občas nastává ta správná mela :můj tatínek pochází z Jižní Moravy ,moje babička z Olšanky(což je na Ukrajině bala to vesnice Voliňských Čechů).Papapa:-)
Hmm, to mě zase jedna spolužačka (taková jednoduchoučká) na gymplu furt dělala přednášky o tom, jak je to možný, že já co by Pražačka mluvím „nepražštěji“ než ona z Ml. Boleslavi..
Holt kočka nebyla schopná pochopit, že mám půl rodiny na Slovensku, část na Moravě a Pražštinu považuju za něco děsnýho – Hele (ty děsně široký e mě iritujou) votevři voknoooooo – tak to je moje noční můra-
Jasně, řeknu, hele, ale normálně. A otevři okno. Prostě mi ta pražština nepřirostla k srdci…
A můj taťka šílí, když použiju „To nejde vidět..“, naskakuje ze mě, chudáček ;o))
A víte, co mně osobně vadí nejvíc?? Že už ani ve zprávách v TV si nedávají pozor, jak mluví a jsou tam dost často slyšet fakt „perly“ (Koťata se zatoulaly a podobně…)
Chromle, já bych na taťku šla chytře (teda alespoň doufám :o)), vysvětlila bych mu, že když se cérka naučí rozeznávat různá nářečí, dá jí to dobrý základ k budoucí výuce jazyků…..
Vždyť vy jste vlastně dvojjazyčná rodina, to by měl brát jako velké plus :)).
Mimochodem, ten „prazšký zpěv“ je naprosto otřesná záležitost. Dřív jsem si to neuvědomovala, ale v poslední době ho slyším a rve mi uši. Zvláště někteří jedinci :)) jsou nepřekonatelní. Zrovna včera v obchodě se to za mnou ozvalo – děkujůůůůůůůůů – no děs. Vždycky se pak strašně snažim tak nemluvit, ale bohužel, taky to mám v krvi…:((.
Jéé, to je ale nádherný článeček, moc jsem se pobavila. Znám to taky. Jsem z Ostravy a jezdívala jsem dříve každé léto do Bechyně na kursy (hudební, ne jazykové :o)). No někdy by to chtělo málem slovník, všichni samozřejmě poznali, že „mam kratky zobak“, a fakt jsme se dost nasmáli.
Takový „šlaušek“, „tačky“, nebo „štrample“ budily u Čecháčků pozornost.
Docela se divím, že v tak malé zemičce je tolik různých místních „řečí“.
ahoj,tak tohle taky znám….jsem původem Brňačka.Sice jsme se hnedle zkraje stěhovali na západ čech,po mých prázdninových návštěvávh u babičky se mi spolužáci smáli,že jsem divná.chcu,kocór,šalina nebo elektroka,a můj oblíbený šufánek-sběračka,které používám dodnes.a kdykoli mluvím s příbuznýma-teta.strýc a bratránci-hnedle jsem jazykově zpět „doma“.
Mobile Sliding Menu