Když jsme s manželem začali žít, nic nenasvědčovalo tomu, že pro něj, mimo jiné, budu také zdrojem nekonečné zábavy a budu mu nahrávat na jeho jedovaté rýpance. Začalo to velmi nenápadně. Když jsem poprvé chtěla rožnout, bylo mi sděleno, že rozsvítit mohu. Varováním mi mělo být zdvižené obočí a cukání rtů. Posléze na mou otázku: “Dáš si ryžu, nebo zemáky?“ jsem dostala odpověď: “Tak nevím, mám si dát rýži, nebo raději brambory?“ Tehdy jsem poprvé zaregistrovala ironii a ta se, přímou úměrou v závislosti na délce času společně stráveného, zvyšovala…
Ovšem vrcholu dosáhla v okamžiku, kdy naše dvouletá holčička během bouřky tatínkovi oznámila: “Táto, hrbócí“. Tatínek netušil, že naše zlatíčko právě oznámilo, že hřmí. Tehdy začala válka. Pokaždé, když Nika poví: “Chcu“, snaží se rychle vymyslet větu, kde bude slovo chci. Já chodím do obchodu, on do krámu. Já chcu podat koňa, on chce podat sešívačku. Já říkám tož, on říká hele. Já dělám kaši šprndlákem, on… on vlastně kaši nedělá, ale pokud by náhodou někdy chtěl, vzal by si na to měchačku. Když Nice padají gatě, má je pod Šternberkem, podle jejího táty má kalhoty pod pupkem. Já řeknu, že oni jijou chleba, ale manžel řekne, že oni jedí chleba. Já věším o Vánocích na stromeček baňky, on kouličky a koule. Já zapínám tróbu, on troubu. Na prádlo používám kramlíky, on kolíčky. Mně v masu na polévku hužva nevadí, zato jemu šlacha ano. Na Velikonoce nesnáším tatar, ovšem manželovi pomlázka nevadí. A tak bych mohla pokračovat donekonečna.
Nejhorší ale je, že když přijedu k našim na Moravu, tak se mi smějí, že zpívám. Že už su ta pražanda. Ovšem taky v Čechách mi hned každý poví: “Vy jste z Moravy, že? To je hned poznat.“ Nepatřím už jaksi nikam. Jen doufám, že ta naše cácorka z toho nebude mít guláš. A upřímně, trochu se bojím, že její trochu odlišný slovníček jí způsobí drobné komplikace. Snad takové situace bude umět řešit s nezničitelným smyslem pro humor, jaký má její tatínek.