Taková normální rodinka

Když jsem se před lety vdávala, bylo mi čerstvě 18 let a málo kdo to chápal. V té době bylo běžné, že se děvčata vdávala brzo a hlavně, že se musela vdávat a právě to se čekalo i u mě. No a když každý dostal odpověď, že se vdávat nemusím, ale chci, tak to nechápali vůbec. No co, to byla jejich věc, já byla spokojená.

Sice jsme neměli své bydlení a tak jsme bydleli chvilku u mé maminky, pak u manželových rodičů, ale u tchýně to dobrotu nedělalo. Proto než jsme dostali svůj byt, jsme nakonec žili asi tři měsíce u mé babičky s dědečkem. Ale to už jsme měli první dceru, ke které o 14 měsíců později přibyla ještě jedna. To už jsem měli svůj byt, sice maličký, ale byli jsme sami. Po narození druhé dcery si manžel odskočil na 2 roky, na tehdy „velmi oblíbenou“ vojnu. Takže, aby byl s dcerami v kontaktu, tak jsme za ním jezdily na návštěvy do kasáren a obě dcery ho znali v uniformě. Což je velice mátlo a pak na každého vojáka, co uviděly, volali tati! No zažily jsme s tím hodně trapasů, ale dnes se na ně s úsměvem vzpomíná. Nejlepší bylo, když v tramvaji asi na pět vojáků volaly tati, v tu chvíli bych se zahrabala. Ale komentovala jsem to s nadhledem:“Tak si vyber!“

Dva roky utekly a ke dvěma dcerám přibyl ještě syn. S dětmi jsme si užili spoustu legrace, ale i starostí. Jak jen byly rozdílné. Třeba dcera se bála jezdit na kole, co kdyby si ublížila, a syn ten byl od mala bez pudu sebezáchovy, sedl a jel. Na lyžích jezdil šusem, bohužel měl jednou větší lyžáky a zapíchl se do závěje, z lyžáků vylétl a šup zapíchl se i s hlavou do hromady sněhu. Kde se něco dělo, hned ho bylo plno. Na pohotovosti a chirurgii jsme měli druhý domov. Starší dcera a syn dělali gymnastiku, syn i závodně a ten pak přesedlal na fotbal, takže úrazů bylo pořád dost.

Čas běžel a my zjistili, že nám děti vyrostly a staly se z nich dospělé osoby. Nejstarší dcera se vdala, i druhá si našla přítele a odstěhovala se, ale vnoučata mi stále napořídily. Prý mají čas a pokud chci, mohu je mít sama. No a jak bylo dřív moderní mít děti brzo, tak nyní je moderní je mít později, no a já jsem ráda moderní. Tak jsme si miminko pořídili sami!

Napřed si všichni klepali na čelo, zda jsme vůbec normální, tak jako před lety když jsme je měli brzo. Ano, jsme normální, jen jdeme s dobou!Tak se mi ve 40 letech narodilo čtvrté dítě. No a náš Dominik byl takový menší spouštěč dětí v naší rodině.

Mladší dcera udělala Domču strejčkem už v jeho 2, 5 letech, narodila se první vnučka Nelinka. Za další rok tu byl od starší dcery vnouček Kubík. A za další dva roky Michalka a půl roku po ní ještě Natálka. Takže se nám rodinka pěkně rozrostla. Najednou je dětí jako smetí, a když se všichni sejdou, je pěkně veselo a to je moc prima. No a protože čas nejde zastavit a děti rostou, tak Dominik chodí už do druhé třídy a nejstarší vnučka je moc šikovná, tak šla do školy o rok dříve a je v první třídě. S mladší dcerou, vnučkami a Domčem jezdíme hodně na výlety a děti jsou rádi, že jsou pohromadě. Protože je Domča trošku jiné dítě, tak má i jiné aktivity. Hlavní je canisterapie, počítač, čtení a výlety.

Několikrát za dobu, co ho máme, mě dostal do situací, kterým se nyní už směji, ale v tu chvíli bych se zahrabala. Například nadával lidem ve vlaku, když si k němu přisedli, že je to jeho místo, v obchodě nadával, aby nás nepředbíhali, že jsme byli první. A nebo naopak jsem musela zvládnout situaci, kdy se dával do řeči s každým, klidně i s bezdomovci a zval je k nám do kuchyně, tím myslel k nám domů.

Na podzim se chystáme na svatbu staršího syna a doufám, že nás pak bude brzo zase o jednoho víc. Docela je možné, že klidně i o dvě najednou. Tchán byl z dvojčat a nikomu se to zatím nepovedlo mít dvojčátka, takže co kdyby. . .

Napsal/a: Králíček4