Od článku o Leničce se u nás slavily několikery narozeniny (mně nikdo nefotí, tak to „odnesou“ jiní) – např. v říjnu má manžel i Lucka, tak slavili spolu. Lucka stále ještě neprosadila svou (ne)vůli ohledně houslí, takže občas vystupuje na koncertech – např. vánočním, i sněhu jsme si trochu užili, i když hory se mi ani tentokrát prosadit nepodařilo.
Čas od času se také účastníme místních akcí – např. Masopust u nás probíhá naprosto netypicky. Letos i s řetízkovým kolotočem pro děti, proběhl karneval – na téma „superhrdinové“, a protože jsem zvolila hrdiny netypické (SamSam a Super Mario), tentokrát jsme nebyly úspěšné. Lenička už dorostla na plastovou motorku „maxi“, co máme schovanou ještě po Lucce, tak jsme vyrazily na „motovýlet“.Kromě toho se snažíme vyrážet za kulturou – např. na výstavy Večerníčka (byly jsme na té výstavě i v centru Prahy, nejen v obchodním centru, ale tam bylo špatné světlo na focení a zákaz blesků), kouzel, Vladimíra Jiránka a Jiřího Trnky. Na výstavě J. Trnky si Lucka zkoušela animovat loutky. Zjistila, že to ve skutečnosti znamená opravdu mravenčí práci.
Také jsme v neděli společně vyrazily do Divadla Spejbla a Hurvínka, kousek jsme jely vláčkem Cyklohráčkem, přičem se ukázalo, že na takový kousek je to vážně škoda a musíme si to někdy zopakovat na delší trasu. Kromě toho jsem si na vlastní kůži ověřila, jak netolerantní dokážeme být k sobě navzájem na dětském divadelním představení. Lenička má Hurvínka a Spejbla ráda, v jejich divadle byla poprvé, a tak občas nadšeně vykřikovala – „Jé, taťulda“, „to je vtipné“ apod. – já se jí vždycky snažila usměrnit, ale nepodařilo se mi ji přesvědčit, aby byla pořád úplně potichu (ani „zamykání pusinky“ nefungovalo). Kromě toho jsou v tom divadle řady sedadel dost blízko u sebe (před sedícími diváky už není žádná ulička na průchod), takže jak se Lenička vrtěla, párkrát kopla do sedadel diváků před námi. No a v průběhu představení se na nás otáčel jak tatínek o řadu níž (vždycky jsem se samozřejmě omlouvala), tak dokonce maminka o dvě řady níž křikla na Leničku „Holčičko, buď už konečně zticha!“ Při odchodu jsem ještě zaslechla, jak se o nás baví – „ta holčička do mě pořád kopala“ a „no jo, maminka nemá rozum“. Já chápu, že kopání i mluvení ostatní vždycky vyruší, ale na druhou stranu, na dětském dopoledním představení já osobně s něčím takovým počítám. Takže dopředu hlásím, to kdybyste někdy šli do divadla nebo jinam s námi, že asi ještě chvíli „nebudu mít rozum“ a i nadále hodlám mladší dceru vychovávat ke kultuře tím, že ji na kulturní akce budu brát, i když určitě budeme trénovat i na představeních a akcích mimo kamenná divadla.
A těsně před divadlem Lenička stihla prodělat plané neštovice (už jsme měly koupené vstupenky, tak to bylo trochu napínavé, jestli to stihneme, ale vyšlo to i s kontrolou u lékaře po neštovicích), tak už máme „strýčka“ na školkové nemoci.
Také jsme oblékly jednu panenku, co jsme dostaly jen v kalhotách („nahoře bez“) – dostala topík z obvazu zvaného „pruban“ a svetřík bez zapínání z mé liché ponožky.
Párkrát jsme také s Leničkou byly v „Montessori pracovně“ v rodinném centru, a některé hračky v tom duchu jsme si vytvořily (nebo daly dohromady, z toho, co máme) i domů – většinou na jemnou motoriku, rozlišování barev a tvarů apod. Ale o tom až v jiném článku.
Napsal/a: Konipas